RECENZE: Dešťová víla na Vánoce snad, v kinech ji nespasí ani Island na plátně

A jsme zpátky tam, kde jsme byli před pár týdny během Vánoc, tedy v šedé konfekční krajině českých pohádek. Nejnovější z nich, Dešťová víla, sice nyní vstupuje i do sítě kin, její neduživost však má veškeré příznaky čistě televizního viru, mylně zaměňovaného za bacil chudoby.

Jistě, každé pohádce sluší, když se může pořádně nadechnout a rozmáchnout, když místo dvou svatebních kočárů jich vypraví celé procesí a na Islandu nemusí počítat každičkou hodinu i korunu. Jenže ani stonásobný rozpočet nic nezmůže, chybí-li to podstatné, totiž originální nápad.

Bohatý a chudá

Jak známo, na počátku bylo slovo, v případě filmu scénář – a ten se navzdory motivům německé knižní předlohy vtěsnal do pohádkového stejnokroje z dílny ČT.

Dešťová víla

50 %

ČR, 100 min.

režie Milan Cieslar

hrají Miroslav Donutil, Simona Stašová, Lenka Vlasáková, Stanislav Zindulka

Kinobox: 53 %

IMDb: 5.5

Stručně: Dešťová víla alias vládkyně všech vod najde při pouti světem v převleku za žebračku jedinou vlídnou duši – dívku z chaloupky, jejíž lásce se synem sedláka brání mladíkův chamtivý otec. Víla zpupné lidstvo potrestá suchem s tím, že pro déšť si smí přijít jen dotyčná majitelka dobrého srdce. Obětavé dívčině plnící ve vílích službách tři úkoly však hrozí, že jejího milého mezitím rodiče donutí ke sňatku s bohatou dědičkou pivovaru...

Je třeba pokračovat? Všechno už tu bylo, snad s výjimkou vtipného mechanického deštníku nad plechovým kohoutem, jenž hned v úvodu navnadí na hravost, která nepřijde.

Zato dle folklorní tradice se skanzenovitou vsí mezi obvyklým komparzem za doprovodu obvyklé lidové muziky procházejí otylí zlosynové a la starostovský Miroslav Donutil, útlí dobráci jako děda popleta v rozšafném podání Stanislava Zindulky, hejna hus a pár koz.

Jinak příjemný mladý pár, jejž představují Jakub Gottwald a Eva Kerekesová, působí spíše jako sourozenci; Lenka Vlasáková v roli vodní královny umí pod žebráckou rouškou nasadit utrápený výraz a Marián Labuda představující slunce vládnoucí všem živlům vyhlíží legračně – leč zjevně to nebylo záměrem.

Ach, ten balet

Dešťová víla totiž zosobňuje pohádku bez přívlastků, ani romantickou, ani akční, ani komediální; od každého si půjčí trošku. Takže humor drží nad vodou jen pár herců, byť v rámci zavedených šarží, například Petr Nárožný v úloze potrhlého lékaře.

Poetické obrazy zas obstará islandská krajina, opravdu nádherná a stylotvorná, bohužel málo využitá. A nejhůře jako vždy dopadl pokus o magický nádech světa nadpřirozených bytostí: kolem slunečního trůnu totiž zemdleně povlává závoji baletní křoví, jaké už celá desetiletí překáží ve studiových pohádkách ČT.

Na velkém plátně se neohrabaná neumělost „tanců“ vyjímá ještě ostřeji, člověk si málem není jist, jestli nejde o záměrně ochotnickou parodii cimrmanovského typu.

Doma s cukrovím

Podobně přibližnou podobu má „cizí kraj“ v orientálním duchu, jaký kdysi nechtěně bavíval v televizních pohádkách s turbany, kníry, lepenkovým arabským tržištěm a měkkou brněnštinou.

Přitom by v logice příběhu vůbec nechyběl, kdyby autoři nepotřebovali děj nastavit; tudíž dívčina nápadníka po dobu její pouti „zaměstnali“ jeho vlastním paralelním dobrodružstvím bez pointy – kromě masky a la Planeta opic.

Dešťová víla zkrátka připomíná Chytrou horákyni: ani dobrá, ani špatná, ani veselá, ani smutná, ani nenadchne, ani neurazí. Na klopotné vlnění pohádkových bytostí dá zapomenout usměvavý výjev, kterak zosobněné živly u svačinky sledují finále osudů smrtelníků na obří pohádkové obrazovce.

A přesně tak se to má i s Dešťovou vílou: ve vánoční televizi s talířem cukroví před sebou a s dětmi na klíně bude na svém místě. Kdežto v kině, kde na konkurenci nestačí nejen po stránce filmových triků, se zbytečně utopí.