RECENZE: Kráska v nesnázích. Hřebejkovu Krásku hyzdí restituce

Každá novinka Jana Hřebejka je událost. I Kráska v nesnázích, podle tvůrců "film o sexu, penězích a dobrém člověku". Ke škodě věci však toho řeší mnohem víc.

Dvě setrvalé jistoty platí i pro Krásku v nesnázích, která ve čtvrtek vtrhne do kin: totiž že vyloženě špatný film Hřebejkův tým nenatočí a že o diváky se bát nemusí. Nicméně od předchozího díla Horem pádem, jímž režisér a jeho scenárista Petr Jarchovský přehodili výhybku od příjemných retrokomedií podle látek Petra Šabacha k vlastnímu pohledu na současnost, se nyní vystavili ostří dvousečné zbraně.

Kráska v nesnázích

70 %

ČR, 2006, 110 minut.

Režie Jan Hřebejk.

Hrají Aňa Geislerová, Jana Brejchová, Emília Vášáryová, Josef Abrhám, Roman Luknár, Jiří Schmitzer.

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 66 %

IMDb: 6.8

Na jedné straně zasluhují řád za statečnost, neboť v konejšivých krajinách paměti je bezpečněji a zábavněji. Na druhé straně tak odkrývají jisté slabiny; zjednodušeně vzato, jakmile Jarchovský nemá po ruce Šabacha a Hřebejk herce usazené u rodinného stolu, vrhají se do publicistického tepání zlořádů.

Koho mají rádi
Hlavní potíž jinak velmi slušného snímku je v tom, že obsahuje vlastně dva filmy v jednom. Jeden, který vychází na sto procent, sleduje osudy české Pretty Woman a její rodiny. Druhý, jenž pak bodový zisk zbytečně sráží, na něj nabaluje společenskokritická klišé, bez nichž by se ten "první" film docela klidně obešel.

Takže mezi nejednoznačně silné postavy se už zase derou slušný emigrant, který má potíže s restitucí, zlý právník, jenž parkuje podvodně na místě pro invalidy, zlodějíčci z nouze, pokrytecký šéf, ubohé oběti náboženské sekty a zpěvačka Radůza vystupující pro vězně...

Právě Radůza, sama o sobě skvělá stejně jako její zařazené písně, symbolizuje další soubor postradatelných motivů, které jsou do děje uměle naroubovány pod neviditelným heslem "Ti, které máme rádi". Zjevně jen proto se za povodní prochází po mostě Václav Havel nebo Čechoital čte Milana Kunderu.

Sólo pro Jiřího Schmitzera
Ústřední zápletku ve zkratce, ale plně vystihuje úryvek ze stejnojmenné básně Roberta Gravese, jíž se film inspiroval. "Snídaně do postele, káva a džem, toast, vejce, sklenka džusu, vydatný spánek - kdy takhle spala naposled? A ani slůvko hnusu." To je život, jaký hrdinka Ani Geislerové nikdy nepoznala, dokud nepotkala pozemského anděla, restituenta z Toskánska v podání Josefa Abrháma.

Předtím opustila manžela alias Romana Luknára, s nímž ji pojil náruživý sex a jenž z dílny plné kradených aut putoval do vězení, a s dvěma dětmi se uchýlila ke své matce čili Janě Brejchové, kde jim pro změnu život ztrpčoval hrdinčin otčím v podání Jiřího Schmitzera, zatímco pod okny hřadovala její plačící tchyně představovaná Emílií Vášáryovou. Ostatně které popelce zvyklé jen na krabicové víno s Coca-Colou by se nechtělo na ples, kde ji hýčkají, obdivují, učí jíst záludné suši a nabízejí královskou perspektivu jí i jejím potomkům.

Česká variace na Pygmalion a Pretty Woman - proč ne? Geislerová s Abrhámem si tu pasáž vychutnávají s nadhledem, pro nějž jinde nemají prostor. Ona jako fabrička s levnou parádou, pudové zvířátko, jež má pro zralého muže vybraného vkusu jímavý půvab ryzosti, ne však nevinnosti. On coby spasitel odjinud, nositel až pohádkového dobra, který si o to více váží vzácných okamžiků sebeironie - třeba ve scéně svádění za přítomnosti dětí.

Abrhám má úlohu vskutku nevděčnou, zato Brejchová coby uondaný nárazník mezi manželem a dcerou, jejichž tajemství raději nechce znát, se vrací rovnou na herecký trůn: nedovolí si ani tón, ani gesto navíc, a přitom v střídmosti vykřikuje všechnu tíhu údělu. Navíc s Geislerovou "příbuzensky" ladí naprosto přirozeně.

Nicméně Kráska je především filmem Jiřího Schmitzera. Jeho postava je nejlépe napsaná a právě jeho velké sólo je rozbuškou, jež vyvolává potlesk v sále. Skvostně úlisný křivák a primitiv, "slizký strejček", jak ho titulují děti, se vyžívá v promyšleně dávkovaném psychickém teroru, ale současně pro něj člověk najde soucit, když ho zlomí nečekaná ztráta, a občas i pochopení.

Což jsou mimochodem emoce, které vzbuzují téměř všechny postavy filmu, ale odstín větší příchylnosti si nevybojuje žádná. Snad s výjimkou dětských herců, na něž má Hřebejk opět šťastnou ruku.

Proč zbourat vilu
Také filmařsky platí, že rodinné vztahy, války, trapasy a hlavně příslovečné "kulaté stoly" umí režisér na výbornou. Dokáže je prodat prostřednictvím detailů, jakými jsou ponožky na nohou a dětské ruce na uších při rodičovském sexu či v kouzelně absurdní sušenkové bitvě, jež si nezadá s populární knedlíkovo-nokovou pří z Pelíšků.

Naopak tam, kde nemá pod nohama pevnou půdu přestřelek a zákopů rodiny, dopouští se podobně jako Jarchovský ve scénáři banalit a vatových výplní. Třeba "klipové" bezeslovné pasáže používají nepůvodní ilustrační metafory od symbolů mříží a svobody až k popelu v urnovém háji.

Ale hlušší místa by herci snadno překryli, nebýt odstředivých pramenů historky, které čpí moralitou. Kdyby chytrý dramaturg celou restituční zápletku s vilou vyboural od základů, Krásce by se ulevilo. Jenže pak by se možná zdála málo ambiciózní tvůrcům - bez možnosti vyslovit se takříkajíc angažovaně k dnešku, navíc na půdorysu "pouhé" romance, která obsahuje humor v situacích, ale nikoli už humor jako celistvý způsob pohledu na svět.

Je to věc názoru. Nicméně milostná volba ženy mezi hodným andělem a svůdným ďáblem stačila i Robertu Gravesovi. V závěru básně říká andělovi "dobře jsi promrhal svůj šek". O restituci ani zmínka.