RECENZE: Romeo a Julie v mafiánském hotelu působí jen zmatek

Že se nová inscenace Gounodovy opery Romeo a Julie ve Státní opeře neodehrává v renesanční Veroně, nepřekvapí. Současní režiséři přenášejí operní příběhy do různých dob, je to přece módní. Jenže dát takové inscenaci nějaký smysl není snadné.

Opera Charlese Gounoda je jedním z mnoha zpracování Shakespearovy předlohy, která je v tomto případě stříknutá francouzským lyrickým kouzlem, chytlavou líbeznou melodikou, lehkou sentimentalitou, ale i citovým patosem. To vše je obsaženo i v orchestrálních partech, ale třebaže dirigent Marco Guidarini docílil základní souhry, právě měkkost a jímavost ve hře chybí.

Jímavý je přirozeně i samotný příběh této opery, kterou Národní divadlo naposledy hrálo v devadesátých letech. Tehdy ji režíroval Jozef Bednárik a vůbec ne „tradičně“. Hodně diváků si ještě může pamatovat na jeho svéráznou West Side Story zasazenou do imaginárního podzemního prostoru. Diváka ovšem vtahovala obrazotvorností, schopností rozvádět myšlenku a na případné všetečné otázky dávala vlastní odpovědi.

Teď to samé zkusila režisérka Sláva Daubnerová, která před časem na Nové scéně uvedla dvě kratší satirická díla Dmitrije Šostakoviče. Tato její práce nepostrádala vtip, jenže ušít vhodný kabát pro velkou romantickou operu 19. století je jiná věc.

V prvním okamžiku divák mimoděk se zájmem hledí na jistě atraktivní scénu představující hotel s názvem Verona. Recepční oznamuje do telefonu, že mají plno. Kapuleti a Montekové jsou znepřátelené mafiánské klany, přičemž Kapuleti hotel vlastní. Až potud by koncepce víceméně klapala, což ale trvá tak pět, deset minut.

Potom už se myšlenka rozpadá a hotel zůstává jen fádním pozadím, které do samotného příběhu nijak nezasahuje. Zato vyvstávají otázky bez odpovědí, a to přesto, že režisérka vepsala do tištěného programu vlastní úpravy děje. Tvrdí například, že snobský život Kapuletů je trnem v oku Montekům. Kde je ale důkaz, že Montekové jsou méně snobští?

V hotelu zřejmě běží normální provoz, pohybuje se v něm personál v livrejích a pokojské. Cožpak ale hosty neodrazují střety dvou gangů, které se odehrávají přímo v hotelové lobby? Nezkrachoval by takový podnik? Když Romeo zabije Tybalta, tak se objeví policejní inspektor, do nějž režisérka převtělila v originále vystupujícího vévodu vládnoucího Veroně. Jak je ale možné, že Romea nezatkne, nýbrž rovnou ho pošle do vyhnanství? To mohl udělat feudál s výkonnou mocí, nikoli dnešní policista.

Martin Šrejma a Jana Šrejma Kačírková jako Romeo a Julie

Když Julie upadne do spánku připomínajícího smrt, diváci ji spatří ležet na nemocničním lůžku, za nímž tančí zdravotní sestry na baletních špičkách. Pakliže je nešťastnice mrtvá, proč je v nemocnici a ne v hrobce? A pakliže není mrtvá, proč předtím všichni zvolali „Mrtva“? V Shakespearově době jistě nebylo snadné určit, zda a kdy nastala smrt. Cožpak ale dnešní lékaři nepoznají účinky ochromující drogy? A pokud Julie skončila na ARO, proč ty dobré nemocniční víly zase odtančí a pacientku nehlídají? Romeo by mohl počkat na chodbě než se jeho žena probere a vše by dobře dopadlo.

Pověsit tóny, to je potíž

Rozehrát příběh aspoň herecky a postavy blíže charakterizovat se režisérce také příliš nepodařilo. Ten usedle působící pán ve fraku, pod nímž posléze odhalí bílý nátělník, přichází ze Straussova Netopýra nebo to skutečně má být okouzlující a vášnivý mladík Romeo? A co vlastně sděluje? Tenorista Martin Šrejma nic osobitého do role nevnáší. Hlas mu sice bezesporu zní, ovšem jeho projev připomíná čím dál jednotvárnější vokalízu bez obsahu, beze slov. Divák nemusí umět francouzsky, aby si nemohl užívat krásné kontury tohoto jazyka. Tenhle Romeo je ale neumí vykreslit.

Charles Gounod

45 %

Dirigent Marco Guidarini

Režie Sláva Daubnerová

Scéna Juraj Kuchárek

Premiéra 21.dubna 2016 ve Státní opeře

Sopranistka Jana Šrejma Kačírková se Julii aspoň pokouší hrát, snaží se vyjádřit přerod dívky v tragickou postavu. Při zpěvu jakoby ale neustále lapala po dechu, když má jít do výšek, působí to, jako když se někdo snaží pověsit obraz vysoko, ale vždycky zůstane kus pod skobou. Takhle nezní pěkně zavěšené, koncentrované tóny.

Podobně u představitelů ostatních rolí, ať už to byl Jiří Brückler jako Mercutio nebo Roman Vocel jako bratr Lorenzo si člověk říkal, že by to třeba mohlo být dobré, pokud by je někdo vyučil v nějaké efektivní pěvecké technice, která by jim umožnila plnohodnotně zpívat a ne pouze tak nějak napůl, jak je u nás bohužel obvyklé. Národní divadlo zkrátka vyprodukovalo další sotva průměrnou, jevištně zmatenou operní inscenaci.