RECENZE: Klavír a fraky v sibiřském lágru? Výjimečně to není nesmysl

  13:02aktualizováno  13:02
Národní divadlo uvedlo novou inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu. Režíroval ji designovaný šéf činohry Daniel Špinar, který předvedl, že fantazie se může rozvinout, pokud se umí zkrotit. Na první české scéně – a nejen na ní - je to vzácná výjimka.

Štefan Margita a Michal Bragagnolo v opeře Z mrtvého domu | foto: Patrik Borecký/Národní divadlo

Vedle jiných operních inscenací Národního divadla, jejichž režiséři na jeden příběh přišpendlují jiný (Trelińského Salome), vrší páté přes deváté (Morávkova Kouzelná flétna) nebo ani nevědí, co a jak vyprávět (Keprtové Boris Godunov) je Špinarova režie z jiného světa.

Z mrtvého domu není nutné vnímat jako realistický, souvisle vyprávěný příběh trestanců ze sibiřské káznice. Libreto i hudební zpracování Dostojevského předlohy je spíše sledem různých asociací, útržků, vzpomínek. Vězni, kteří většinou spáchali zločiny z vášně a žárlivosti, si v horečnatých výpovědích vybavují minulost, tolik odlišnou od drtivé přítomnosti.

Špinarův nápad je neobvyklý, ale originální a jasně zpracovaný. Spočívá v surrealistických obrazech, inspirovaných samotným prostředím klasické hudby a opery. Dřívější život stylizuje do fraků, do scény připomínající zdevastovaný salón s lampami na zdech a rozbitým klavírem. Během předehry jsou jednotlivé postavy ještě ve fracích vyfotografovány a dostanou čísla. Pak už mají vězeňské hadry s ciframi na zádech.

Leoš Janáček: Z mrtvého domu

Dirigent Robert Jindra

Režie Daniel Špinar

Scéna Lucia Škandíková

Národní divadlo, premiéra 14.května 2015

Hodnocení­: 80 %

Uzavřená mužská komunita si přirozeně neustále a s gustem vybavuje ženy a sex, nejvíce v „divadle na divadle“, které si vězni smějí o svátku sehrát. Špinar však všechno drží v groteskní nadsázce, nesklouzává k povrchním obscénnostem. Ve třetím dějství, odehrávajícím se ve vězeňské nemocnici, horečka vrcholí, jakoby v deliriu se vše vrací do dřívějšího života ve fracích. Asi nejdramatičtější příběh, vrcholící zjištěním, že dávný rival v lásce je nedaleko, zazní jako zdánlivě statický koncertní recitál u klavíru. Posedlost ženou znázorňuje polonahá postava, křečovitě se zmítající na zemi a ovíjející se kolem klavíru. Ani zde však režie nesklouzne k laciné lascívnosti. Jeden z vězňů, který má štěstí a je propuštěn, nakonec zasedá ke klávesám, tedy vrací se „domů“. Ostatní jsou vytlačeni ven, do reality.

Některé věci jsou jistě diskutabilní, třeba názorně naddimenzovaný portrét Leoše Janáčka. Stylizace koncertního křídla do křídla orla, o nějž vězni pečují, už je možná příliš divoká. Nicméně inscenace je pohybově přesně rozehraná a nápady dávkuje tak, aby sledovala hlavní myšlenku.

Trochu jiná alegorie

Stejně přesně vedený a emocionálně působivý je tentokrát i orchestr pod taktovkou Roberta Jindry. Nadaný mladý dirigent vyvažuje celkový zvukový efekt s péčí o jednotlivé části Janáčkovy neobyčejné hudebně-dramatické fantazie či koláže.

Fotogalerie

Opera nemá hrdiny v pravém slova smyslu, nicméně někteří vězni se svými příběhy více vystupují do popředí. Dominantní je Luka Kuzmič v podání Štefana Margity, jakýsi nepsaný, leč přirozený kápo mezi ostatními trestanci, který musí čelit nejen vlastní minulosti, ale i příchodu vězně z „lepších“ kruhů Gorjančikova (František Zahradníček), jenž přebírá vliv a snad i lásku k mladičkému Aljejovi (Michal Bragagnolo). Přes silnou stylizaci se nevytrácí lidský rozměr postav a jejich vztahů, výrazní jsou Skuratov (Josef Moravec) i Šiškov (Pavol Remenár).

Ač to režisér jistě nezamýšlel, skoro naskakuje alegorie se současnou Operou Národního divadla, která je rovněž jakýmsi mrtvým domem, beznadějně produkujícím špatné inscenace a pouze v záblescích si vybavující elegantní minulost. Špinarova a Jindrova produkce je takovým zábleskem.

  • Nejčtenější

Hudební kalendář 2019: Koncerty světových hvězd, které nesmíte prošvihnout

Rok 2019 zpříjemní hudebním fanouškům vystoupení řady hvězd. Přijede třeba Andrea Bocelli. Podívejte se na přehled...

RECENZE: Karel, já a ty nabízí defilé třicátníků, kteří nevědí, co chtějí

Bohdan Karásek říká svým pracím „bytové filmy“, což lze přeložit jako levné projekty na pomezí studentských a...

Odlišné názory dnes někteří označují za fake news, řekl Vašut v Rozstřelu

Ve čtvrtek do kin vstoupí snímek Jonáše Karáska, který na filmová plátna přináší největší vzpouru ve vězeňské historii...

Hudba místo psychiatra. Korn představí v Praze album plné bolesti ze smrti

Do Prahy se vrátí po třech letech, tentokrát však s hodně temným materiálem. Američtí nu-metalisté Korn představí 30....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Největším českým porevolučním hitem je Země vzdálená

Během tří dekád od pádu komunistického režimu vzniklo mnoho hitů, ale tím největším je podle mínění diváků hudební...

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

Premium

Jakub Šural: Snažím se, aby na mě brácha mohl být hrdý

Přes půl roku uplynulo od toho 29. dubna, kdy fotbalový svět přišel o Josefa Šurala a Jakub Šural, obránce Zbrojovky...

Premium

Kořeněná jídla ani káva neškodí, vyvrací profesor Tesař letité mýty

Kola je pro ledviny hrob. Nejlepší je nesolit a nejíst ostrá exotická jídla. Alkohol dokáže „propít“ ledviny, které je...

  • Další z rubriky

Velkodrůbežář, holding. Happy Chicken však slibuje víc než politickou satiru

V řece plavou divné ryby a nic nevypadá jako v dobách dětství a mládí. Tak uvádí pražské Divadlo pod Palmovkou páteční...

KVÍZ: Národní divadlo slaví. Co o něm víte?

V neděli se oslavovala svoboda našeho národa a 18. listopadu si připomínáme to, co dal národ sobě: v roce 1883 bylo v...

Zuzana Stivínová se do Národního vrací jako marnivá herečka na doma

Po celých devatenácti letech se do angažmá v Národním divadle vrátila Zuzana Stivínová. Obecenstvo ji poprvé může vidět...

RECENZE: Skvělý Rašilov cedí mezi zuby ostrá slova i žloutkové věnečky

Návštěvník nejnovější premiéry pražského Národního divadla už možná nebude mít tak pevné názory stran pozitivního vlivu...

Najdete na iDNES.cz