RECENZE: Mají v hrdle flétničku, chtěli by pozoun aneb opera bez pěvců

Nad rozhodnutím Národního divadla uvést jako první operní premiéru letošní sezóny Belliniho Normu zůstává rozum stát. Obsazení je totiž tak špatné, že by to bylo až komické, kdyby to vlastně nebylo truchlivé...

Aleš Briscein a Marie Fajtová v Normě | foto: Národní divadlo/Patrik Borecký

Norma patří k nejtěžším operám stylu bel canta neboli „krásného zpěvu“ z prvních desetiletí 19.století. Stylu, jenž staví na „hodinářsky“ jemné pěvecké technice. Pokud se umí, otevře posluchači dveře do neuvěřitelného světa emocí a dramatické síly. Navíc příběh není (aspoň na operu) až tak banální, jakkoli je zasazen do doby římské nadvlády v Galii. Norma, druidská kněžka, žije v tajném svazku s Římanem, má s ním dokonce děti, ale její milenec se zakouká do jiné ženy. Situaci komplikuje nepřátelství mezi dvěma tábory. Bellini námět zpracoval tak přímočaře, bez zbytečných efektů a s takovým melodickým a citovým nábojem, že výsledek obdivoval i Richard Wagner a označil ho za připomínku řecké tragédie.

Vincenzo Bellini: Norma

30 %

Dirigent: Enrico Dovico

Režie: Tomo Sugao

Scéna: Boris Kudlička

Kostýmy: Alexandra Grusková

Státní opera, premiéra 2.října 2015

Jenže Norma chce velké a skvěle vyškolené hlasy, elastické, se silným kulatým zvukem a dlouhým dechem, schopné vyklenout melodie do oblouků bez jakýchkoli švů. Kdo se aspoň trochu zajímá o operu, má v titulní roli naposlouchány výkony od Marie Callasové, přes Joan Sutherlandovou, Editu Gruberovou až třeba po Cecilii Bartoliovou nebo Sondru Radvanovsky.

Snad s výjimkou nedostižné Callasové všechny dámy měly či mají kromě plusů i nějaké mínusy, ty jsou ale podružné v porovnání s nedostatky, které při páteční premiéře ve Státní opeře předvedla sopranistka Marie Fajtová. Její zpěv působí dojmem, jako když někdo usilovně píská na malou flétničku v přesvědčení, že vyluzuje zvuky střídavě na klarinet, trubku nebo pozoun.

Jenže má pořád v hrdle právě jen tu slaboučkou flétničku, jejíž zvuk je řídký a plochý. Navíc ho nemá v těle pořádně opřený, takže když má zpívat výraznou melodii, třeba ve slavné árii Casta diva, tóny téměř mizí v prostoru. Zvuková i dynamická škála hlasu Fajtové je minimální, na pomyslném kolečku „Volume“ je zaseknutý řekněme na pozici 2, a když chce přidat, aby se dostala třeba na 5, tóny se okamžitě mění v mečivé nebo štěkavé zvuky. Dolů, k nosnému pianissimu, to už nejde vůbec. A i když se Fajtová snaží energicky hrát, ani na jevišti nepůsobí dojmem silné osobnosti.

Keltové v bunkru

Čítankového násilí na bel cantu se dopouští i Aleš Briscein v roli Normina římského milence Polliona. Svůj tenor velikosti XS, nanejvýš S, se snaží násilím napnout na velikost L. Jenže to nejde, místo aby se zvuk vznesl nahoru a začal hrát všemi odstíny, plouží se někde dole, nepříjemný, neznělý, drsný. U Brisceina taková ztráta soudnosti obzvlášť mrzí, protože v jiných, pro jeho hlas vhodnějších rolích podával dříve kvalitní výkony.

Scéna z opery Norma ve Státní opeře

S partem Norminy rivalky Adalgisy ne příliš úspěšně bojovala mezzosopranistka Jana Horáková Levicová, protože její hlas není dobře zabudován v těle a zpívání je pouze povrchní, bez skutečné ladnosti a přirozené síly. Ani hlas basisty Jiřího Sulženka v roli Normina otce Orovesa nezněl zrovna „krásně“ a nosně. Italský dirigent Enrico Dovico všemu tomu trápení jen přihlížel, orchestr vedl poměrně citlivě, občas vybojoval nějakou dynamiku, ale díl viny padá i na něj.

Pakliže pěvci Normu nezazpívají, pozbývá smyslu režie. Japonec Tomo Sugao umístil keltské duchovní do jakéhosi podzemního bunkru, asi jako nějakou sektu, pronásledovanou „Římany“, tady muži v černých kožených kombinézách s pistolemi, připomínajícími zásahovou jednotku. Navzdory určitému náznaku estetického názoru ve scénografii Borise Kudličky a některým pokusům o vystižení vztahů inscenace ani sama o sobě příběhu na síle nedodává.

Proč pěvci přijímají takové role? A proč vlastně Národní divadlo hraje Belliniho Normu, když pro ni ve vlastním souboru nemá výjimečné umělecké síly? Nabízí se vysvětlení, že tak učinilo na objednávku jedné japonské agentury, která produkci uvede na turné po Japonsku. Pro ně si ovšem zajistila legendární slovenskou sopranistku Editu Gruberovou.