Jednou to přijít muselo. Filmaři se pokoušejí o adaptace populárních herních značek už od počátku devadesátých let, zatím se však kvalitativně dostali nejdále na laťku „ale jo, dá se na to koukat“. Tedy ty animované pro děti jsou docela dobré, ale prakticky všechny dospělé tituly působí spíš jako nechtěné parodie.
The Last of Us tuto situaci konečně mění, a seriál tak možná mnoha lidem poprvé ukázal, že toto interaktivní médium opravdu není jen o střílení pumprlíků, ale umí vyprávět i silné příběhy. A kdo ví, třeba je to i inspiruje k tomu nějakou hru si skutečně vyzkoušet na vlastní kůži.
V obličejích si hlavní hrdinové seriálu nejsou s originálem moc podobní, zato charakterové vlastnosti mají stejné.
Klíčovým faktorem úspěchu seriálu jsou lidé, kteří se na jeho výrobě podíleli. Autor původního scénáře Neil Druckmann držel nad natáčením dohled, pro televizní zpracování si jej však podle svého upravil Craig Mazin, do té doby známý jako autor Černobylu, jednoho z nejlépe (podle CSFD dokonce vůbec nejlépe) hodnocených seriálů všech dob. Zatímco tuto spolupráci přijali všichni s nadšením, výběr hereckých představitelů byl daleko odvážnější. Filmaři totiž spíše než po fyzické podobě s virtuální předlohou pátrali po dvojici, v níž bude fungovat křehká chemie nesourodého páru, která je pro vyznění příběhu nezbytná.
Sedmačtyřicetiletý Pedro Pascal byl přes svůj hispánský vzhled (pochází z Chile) nakonec přijat kladně, stačilo mu jen si nechat narůst strniště, Bella Ramseyová však nevypadá jako herní Ellie ani trochu. Jenže když přijde na samotné herectví, jen těžko byste hledali nějakou chybu. Ať už zrovna vypráví hloupé vtipy, nožem vraždí nepřátele nebo vede s Joelem hluboké rozhovory, dokazuje, že šlo od autorů o moudrou volbu.
Herečka Bella Ramseyová nepřijde některým divákům pro roli čtrnáctileté Ellie dostatečně atraktivní.
Tímto výběrem herců dali tvůrci seriálu dopředu najevo, že nechtějí být pouhým „fanservisem“, ale že se spíše snaží oslovit nováčky, kterým je nejspíše podoba s originálem ukradená.
Na své věrné publikum však nezapomněli a i když z vyprávění osekali mnoho ikonických scén a naopak nové přidali (viz náš článek k tomuto tématu), pomrkávají na hráče mnoha skrytými detaily. Ať už jde o účast původních dabérů (původní Ellie hraje v seriálu svoji matku, Joel se zase vrátil jako jeden ze záporáků), doslovnou repliku některých momentů, anebo naopak jejich nápaditou parodii (bílý králíček měl tentokrát štěstí).
I když samotná dějová linka zůstala v kritických momentech zachována, výrazně se změnilo její vyznění. Zatímco střetnutí s nepřáteli tvoří podstatnou část původní hry a jsou klíčová pro zprostředkování neustálého pocitu nejistoty, v seriálu se s akcí výrazně šetří a některé ikonické pasáže úplně absentují (škola, horská chata, opuštěný tunel metra). Namísto toho se daleko větší porce dostalo vysvětlování fungování postapokalyptického světa, jímž hlavní hrdinové putují, a vztahů mezi jeho obyvateli.
Ve hře je boj proti nemrtvým podstatnou částí zážitku, v seriálu je jich ovšem minimum.
Rovnou dvě epizody z devíti jsou pak věnovány milostnému vzplanutí mezi lidmi stejného pohlaví, a střílí se v nich jen minimálně. Ne, nejde o úlitbu moderní společnosti ani o násilnou „homosexuální propagandu“, obě dějové linky byly přítomné už v deset let starém originále. Jenže zatímco tam většinu událostí nechali autoři na hráčově interpretaci, tady se dvěma souložícím padesátníkům jednoduše vyhnout nejde. Nabízí se tak otázka, proč by někdo měl chtít něco takového sledovat zrovna v seriálu o zombíkách?
Snad až na onu slavnou scénu s žirafami nebylo The Last of Us nikdy líbivé, naopak autoři se vždy snažili dostat hráče mimo jejich komfortní zónu a nabídnout jim něco, co ještě neznají. Sedmdesát dva minut dlouhé (většina epizod má jinak jen kolem 50 minut) romantické drama sice děj nikam výrazně neposunulo, zato ovšem udělalo maximální práci pro vykreslení postapokalyptického světa, na jehož prezentaci bylo ve hře násobně více času.
V této epizodě pak ukázali, že jen pouhé přežívání ze dne na den nestačí, že i v tragických podmínkách je potřeba snažit si zachovat „normální“ styl života, že díky emocím sice děláme neracionální kroky, nebo chcete-li chyby, ale bez nich už ani nejsme lidé. Jestli si z celého příběhu odnesl jen znechucení nad hláškou „Jdi se osprchovat, Bille“, možná není tak úplně chyba jen na tvůrcích seriálu. Bez empatie s postavami může možná fungovat Noc oživlých mrtvol, ale ne adaptace značky, která naučila hráče nenávidět.
Kdo chce jen vidět masakrování zombíků, asi by měl sáhnout po něčem jiném.
Paradoxně druhá zmíněná epizoda, ve které nahlížíme do minulosti Ellie, nevzbudila ani z poloviny tak negativní emoce, byť je z filmařského hlediska asi nejslabší a minimálně od své druhé poloviny jen směřuje k očekávanému vyvrcholení.
Je to proto, že zde není sexuální scéna, lidé jsou tolerantnější k lesbám než ke gayům nebo prostě proto, že do sedmé epizody dokoukali už jen ti, co je seriál skutečně baví?
The Last of Us ale není ani o lásce, jako spíše o nenávisti a násilí. V úvodu sledujeme hlavní hrdiny, které okolnosti nutí dělat nepříjemné věci, s postupujícím časem se však stávají zatvrzelými a na samém konci už je použití slova „hrdinové“ až nemístné. Nabízí se otázka, co vše je ještě ospravedlnitelné dobrými úmysly a jestli hlavní postavy se svým přístupem „účel světí prostředky“ nenapáchají nakonec více zla než ti, proti kterým bojují.
V tomto ohledu má seriál o dost temnější vyznění než původní hra, skoro mi přijde, jako by si filmaři už připravovali půdu k tomu, aby již slíbená druhá sezona nebyla pro diváky takovým šokem, jako se to stalo u druhého dílu.
Samozřejmě platí, že zvolený styl nemusí sednout každému, a kdo by vzhledem k štědrému rozpočtu a produkčním hodnotám čekal více akčních scén, bude zklamán.
Ne, The Last of Us není žádné nadčasové dílo, jehož minutí by vám nějak výrazně ochudilo život. Jde však o po všech stránkách a na dnešní dobu neobvykle temný příběh, který jen potvrzuje to, co už dávno tvrdíme – že videohry jsou skvělé.
Hodnocení: 90 %
Další názory:Ondřej Zach: Z her jsem hrál pouze jedničku, a to ještě jen remaster v éře PlayStationu 4, takže zase tak odpálený jsem už nebyl, jako když jsem hru chvíli zkoušel tehdy na PlayStationu 3. Ale seriál mě zajímal, protože jako spousta lidí mám rád post-apo. Zprvu mě štvalo obsazení Belly Ramseyové a přestože si pořád dovedu představit lepší výběr, roli Ellie nakonec zvládla a získala si mě. Pedro Pascal mě naproti tomu bavil už od začátku. Zatímco před lety jsem sledoval, co se dalo, v posledních letech u mě nastala podivná regrese a s přibývajícím množstvím obsahu se naopak dívám minimálně. Nevzpomínám si, kdy jsem měl naposledy puštěný Netflix, zato si moc dobře pamatuji, že jsem tam rozkoukal něco, z čehož si vyklubala taková slátanina, že jsem si pro sebe dědkovsky zamručel něco na způsob „jdi do pr...e“ a vypnul to. Seriálový The Last of Us je tak další z mála novějších seriálů, u nějž jsem zpozorněl. Neříkám, že mě pohltil tak jako třeba Černobyl ani že je dokonalý, ale pořád mě zaujal dostatečně na to, abych ho chtěl sledovat dál. Nakažených asi mohlo být o něco víc, přesto styl, který se víc zaměřil na interakci mezi lidmi, mně vyhovuje. Homosexuální díl byl naprosto nečekaný a v klidu by utáhl film. Na druhou stranu ne vždy se tvůrcům dařilo udržet správné tempo. A podobně jako třeba ve Walking Dead, pár dílů bylo bombasticky zpracovaných, zatímco jiné místy působily až trochu lacině, jako kdyby někdo natáčel s partou kamarádů v Krčském lesíku. Pozitivní dojmy ovšem jednoznačně převažují. Jsem proto zvědav, jak tvůrci naloží s kontroverzním druhým dílem. Nehrál jsem ho, protože nemám PlayStation 5, ale klíčové scény mám nakoukané. A ještě poslední poznámka, mám pocit, že z autorského dua vykřesal z herní předlohy víc Craig Mazin (autor Černobylu) než přeceňovaný Neil Druckmann, který herní The Last of Us nestvořil sám, ale s pozapomenutým Brucem Straleyem. Ale můžu se samozřejmě plést, protože za oponu nevidím. Hodnocení: 80 % Ondřej Martinů: The Last of Us je nesmírně silnou herní značkou a seriál to dal během své první série jasně najevo. Ačkoliv mám rád zombíkárny jen v herní formě a z filmů a seriálů jsem toho moc neviděl, televizní verze The Last of Us mě na celou první sérii slušně pohltila. Už po úvodním promítání prvního dílu jsem věděl, že kvalita seriálového zpracování bude na vysoké úrovni, a výsledek mi to v podstatě potvrdil. Samozřejmě tedy až na fakt, že v seriálu o zombies vlastně nakonec tolik oživlých mrtvol nebylo. Ale autoři slíbili, že se do příště poučí, tak je beru za slovo. Výtek mám více, třeba sedmý díl představoval úplně zbytečnou vatu a finále by si naopak možná zasloužilo více pozornosti. Dlouhodobě taky nemám rád filmy a seriály, kde výraznou část tvoří tak temné scény, že chvílemi si připadáte, že spíš posloucháte podcast z televize, a bohužel i to se v TLOU našlo. Na druhou stran jsem Belle Ramseyové zprvu moc nevěřil, během devíti dílů mě přesvědčila, že Ellie umí zahrát dobře. U Pedra Pascala jsem nicméně ztratil pochyby už během prvního dílu a následně se utvrdil v tom, že tato dvojice má na to seriál utáhnout, nikoliv však každý zvlášť. A toho se asi do budoucna budu trochu obávat. Co se herních seriálů týče, je TLOU u mě někde těsně pod špičkou, na trůně však sebejistě sedí famózní první série Arcane. Teď je samozřejmě otázkou, kam se seriál vydá dál. Jelikož jsem hrál druhý díl a mám k němu poměrně dost připomínek, pak se obávám, že nás nic moc hezkého nečeká. Ale samozřejmě se nechám rád překvapit, byť si stále vzpomínám na moment během prvního dílu v kině, kdy jsem už zase naladil na zajímavý postapokalyptický svět od studia Naughty Dog, jen abych se vzápětí krotil, že na spoustu mých otázek autoři odpoví úplně jinak, než bych chtěl. Obavy z následujících dílů však zatím nechám být a hodnotím první sérii jako velice povedenou. Hodnocení: 85% |
