Byli jsme zrovna na nedělní procházce, když se naše dcera Anička najednou zastavila a zvedla prst: „Poslouchejte! Slyšeli jste to?“ Zastavili jsme se s manželem také a začali naslouchat. Po chvilce jsme opravdu uslyšeli nějaké slabé kvíkání nebo spíš pištění, které bylo stále hlasitější.
„To je asi jen nějaká toulavá kočka… Prostě mňouká, co je na tom?“ řekl Artur, můj muž, a chtěl pokračovat dál. Mně se to ale nezdálo. To kvílení, i když tiché, bylo tak plné zoufalství, až mi z toho běhal mráz po zádech. „Teď jsem to slyšela zřetelněji!“ vykřikla naše desetiletá dcerka. „Mami, to je mňoukání, a hrozně žalostné…“ Tak jsme se vydali směrem, odkud šel ten zoufalý kočičí nářek. Zrychlili jsme krok a dostali se na břeh rybníka.
A tam jsme byli svědky podívané, ze které se mi dodnes zvedá žaludek. U jednoho z kamenů ve vodě jsme uviděli hlavičku kočky, která zoufale plácala pacičkami a chtěla se dostat nahoru! „Panebože!“ vykřikla naše Anička a bez ohledu na to, že už nebylo zrovna nejtepleji, běžela zachránit toho chudáka. Stála skoro po pás ve studené vodě a snažila se kočičku vyprostit.
Výběr kočky či psa z útulku neuspěchejte, variantou je i dočasná péče![]() |
„Mami, podívej, někdo jí přivázal kámen k tlapičce! Proto se nemohla dostat z vody!“ Skutečně, kočka měla obě nohy svázané šňůrkou a na druhém konci byl připevněný větší kámen. Manžel si znechuceně odplivl a mně se při pohledu na tu zrůdnost vůči nevinnému tvorovi draly slzy do očí.
„To je ale hyenismus!“ vykřikla jsem pobouřeně. „Kdo může tohle udělat?!“ Pak jsem si sundala z krku šátek a to promáčené třesoucí se stvoření s černým kožíškem a zářivě žlutýma očima jsem do něj pečlivě zabalila. „Mami, tati, vezmeme si ji domů, že jo?“ žadonila dcera. „Zachránili jsme jí život, tak se o ni musíme přece postarat,“ hrála na naše city. „Prosím…“
Kochejte se vybranými fotkami mazlíčků čtenářů iDNES.cz![]() |
Tak jsme si ji nechali
„A kdo se o tu kočku bude starat? Co s ní bude, až pojedeme někam na dovolenou?“ připomněl jí můj praktický Artur, který vždy stál nohama pevně na zemi. „Ale my přece nikam tak často nejezdíme,“ podotkla jsem.
„A když pojedeme, nějaké hlídání se pro kočičku určitě najde…“ „No, tak koukám, že jste se na mě vy dvě asi domluvily! A moje slovo zase neznamená nic… No dobře, ale nejprve s ní musíme k veterináři,“ ustoupil manžel. „A starat se o ni budete vy!“
Terapeutky profesionálky i kočky z útulku léčí samotu i vysoký tlak![]() |
Zvěrolékař nám potvrdil, že je to asi půlroční kocourek a naštěstí úplně zdravý a v docela dobré formě. To konečně rozptýlilo manželovy obavy, že k nám zavleče nějaké parazity. A tak jel s námi domů.
Kvůli hrdému pohledu, s jakým se na nás díval, jsme ho pojmenovali Ramses. Měl v sobě tolik půvabu a důstojnosti, že se k němu jméno egyptského faraona ideálně hodilo. Hned k nám přilnul – a k nelibosti naší malé Aničky nejvíc asi ke mně. „Ale vždyť to já jsem tě zachránila,“ vyčítala mu dcerka, když seskakoval z jejího klína, aby se mohl schoulit u mě. Musím přiznat, že i já jsem k němu cítila silné pouto.
I doga může působit jako terapeut. A dokonce naučit dítě chodit.
Když Anička odjela o podzimních prázdninách k babičce, bylo mi smutno, Artur navíc musel zrovna ve stejném termínu odcestovat na několik dní na služební cestu. A tak jsem byla ráda, že mi doma zůstal alespoň Ramses. Byl to neuvěřitelně hodný a přítulný kocourek a doma s ním bylo hned veseleji. Trávili jsme večery spolu, já ho krmila a on mi za to oddaně předl v klíně až do usnutí. V ty dny mě poprvé napadlo, že už si vlastně ani život bez Ramsese neumím představit.
Hovawartka překousala vodítko, aby své paní s cukrovkou zachránila život![]() |
Kocour něco vycítil
Koukal na mě, když jsem byla v kuchyni, ale nikdy se nevnucoval. Chodil se mazlit, až když viděl, že si jdu sednout na pohovku. Věděl, že až v tu chvíli mám na něj čas a můžu si s ním hrát nebo mi jen tak může ležet na klíně. Kocour rostl a asi mu bylo s námi dobře. Zcela přirozeně se stal rovnoprávným členem naší rodiny.
„Mami, koukni, Ramses už si nesedá k tobě na klín, uvelebuje se ti na prsa,“ zasmála se rozpustile Anička. „To je ale sprosťák!“ předstíral manžel pobouření. „Koneckonců, je to kočičí kluk, v téhle době už asi pěkný puberťák, takže se není čemu divit!“ Všichni jsme se zasmáli, ale pak jsem si uvědomila, že na tom opravdu něco je…
V poslední době se Ramses choval vážně jinak. Pokaždé, když jsem ležela na pohovce, chodil ke mně a lehal si na mé levé ňadro. Zajímalo by mě, proč to dělá, přemýšlela jsem, co ho k tomu vede. Možná to, že slyší, jak mi tluče srdce, napadlo mě. A asi bych na celou tu věc zapomněla, kdyby mě jednoho dne neskolila jakási viróza, kvůli které jsem musela ke svému doktorovi.
Seděla jsem v čekárně a zaposlouchala se do rozhovoru dvou postarších žen. Samozřejmě mluvily o nemocech. Stařenky se předbíhaly v tom, která má za sebou více chorob a operací. Moc se mi to nechtělo poslouchat, takové řeči mi nikdy nebyly příjemné, obě dámy v letech ale bohužel asi trpěly na nedoslýchavost, protože mluvily strašně hlasitě. A pak některá z nich řekla, že pes u její známé vycítil rakovinu. Celou dobu jí prý olizoval ruku, na které měla znamínko. Do té doby si ho vůbec nevšímala, ale pro klid duše zašla k dermatologovi a ten u ní diagnostikoval rakovinu kůže. „No vidíš! Na tom něco bude! Já jsem taky nedávno slyšela v televizi, že zvířata vycítí nemoci,“ přikyvovala druhá stařenka.
Takké si myslíte, že zvířata umí u člověka vycítit zdravotní problém?
Ta historka způsobila, že jsem se trochu zamyslela. Samozřejmě jsem nepředpokládala, že můžu mít rakovinu. Bylo mi teprve třicet šest let – a to je věk, kdy si většina lidí vůbec nepřipouští, že by se jim mohlo něco stát. Ale jisté obavy jsem měla, a tak jsem se rozhodla zajít na kontrolní vyšetření prsou. Nebála jsem se, když jsem tam šla, ale když doktorka jezdila hlavicí přístroje po mých ňadrech, cítila jsem se nejistě.
Byla to rakovina
„Něco tam je,“ zamračila se a mně najednou vyschlo v hrdle. Začala mě prohlížet důkladněji, zkoumala každý centimetr a pak se na mě vážně zadívala. „Změny nejsou velké, ale nevypadá to moc dobře,“ sdělila mi. Pak řekla, že je nutné udělat ještě mamograf, ale že mi dá rovnou doporučení na onkologii.
Z malé bulky se vyklubal velký problém. Rakovinu mi zjistili ve 23 letech |
V jednu chvíli se mi zhroutil celý svět. Cítila jsem se, jako bych stála před soudem a zrovna poslouchala, jak nade mnou kdosi neznámý vynáší trest smrti. „V tomto stádiu je léčba nemoci skoro stoprocentní, tak se, prosím, netvařte tak nešťastně,“ utěšovala mě doktorka. „Je moc dobře, že jste přišla tak brzy. Čím dřív se toho zbavíme, tím lépe… Chodíte na kontrolní vyšetření pravidelně?“ zeptala se. „Ani ne,“ odpověděla jsem podle pravdy.
„A u vás v rodině byla rakovina prsu?“ vyptávala se dál. „Ne. Přišla jsem na to vyšetření… náhodou,“ řekla jsem vyhýbavě, protože jsem nechtěla paní doktorce vyprávět historku o kocourovi a rozhovoru dvou stařenek. Určitě by si myslela, že největší problém mám s hlavou, a ne s rakovinou.
Psi ummí člověka zbavit posttraumatiského stresu.
Všechno dobře dopadlo
Onkolog potvrdil původní vyšetření. V levém prsu byl menší nádor, který mi rychle odoperovali a odeslali na histologii. Naštěstí se ukázal jako nezhoubný.
Když jsem se vrátila z nemocnice domů, rodina mi připravila večírek na uvítanou. Anička se ke mně přitulila a začala plakat. Artur také nějak divně popotahoval nosem, ale přece se držel statečně. Jen kocour se choval jako vždycky. Nejdřív se otíral o moje nohy, a když jsem se posadila na pohovce, sedl si přede mě a zíral na mě svým hlubokým, moudrým pohledem. Čekal, až ho vyzvu, aby mi mohl vyskočit na klín.
„Kocoure, jak jsi to věděl?“ zašeptala jsem mu do ucha. Pak jsem k němu natáhla ruce a on mi vylezl na nohy. Chvíli mě očichával, nakonec zívnul, pohodlně se mi stočil na klíně a začal příst. Nejspíš shledal, že už je všechno v naprostém pořádku.