Takhle nějak se ve zkratce začal odvíjet nový životní příběh Lenky Štochlové z Příbrami, které už je dneska dvaačtyřicet a její dceři osmnáct. V invalidním důchodu je tedy už osm let a původní povolání zdravotní sestry ortopedického oddělení jí moc chybí. Svou práci milovala.
Jenže co naplat, když jí dědičná neuropatie Charcot Marie Tooth (tedy CMT) zasáhla horní i dolní končetiny. „Ztratila jsem v nich sílu, cit a pohyblivost. Obtížně se mi chodí. Na vycházky ven používám chodítko a na krátké přesuny hůlku. Ruce jsou slabé, nezvládám jemnou motoriku. Tato nemoc je pro mě náročná nejen fyzicky, ale i psychicky,“ vysvětluje. A dodává, že se z toho nehroutí, ale snaží se žít a myslet pozitivně.
A považuje za obrovské štěstí, že po svém boku má už šest a půl roku černou labradorku Páju. „Je to moje veliká láska, která mi obrátila život vzhůru nohama a jsem jí za vše velmi vděčná. Je moc hodná, přátelská, krásná, chytrá, šikovná a pracovitá,“ pěje chválu na svou společnici i terapeutku a asistentku v jednom. „Je v ní tolik lásky a porozumění, takže je Pájinka i moje veliká psychická opora a kamarádka. Doprovází mě úplně všude, chodíme společně do obchodů, k lékařům i na návštěvy.“
Jak k sobě našly ty dvě cestu? Když Lenka onemocněla a byla první rok zavřená po nemocnicích a doma, hodně přemýšlela nad budoucností. Znala prognózu své nemoci, věděla, že bude určitě potřebovat cizí pomoc. Dcerka byla tenkrát ještě malá a Lenka s ní žila sama.
„Tehdy se mi zdál sen, že mám smetanovou labradorku s růžovým obojkem, jménem Sára. Ve snu mi byla pořád na blízku a bylo mi s ní dobře,“ vzpomíná, jak právě na základě tohoto snu dostala od kamarádky pejskařky kontakt na společnost Pomocné tlapky. A začaly se dít věci.
Těšila jsem se na psa, jako malá na Vánoce
Lenka si okamžitě nastudovala jejich stránky a spojila se s ředitelkou Hanou Pirnerovou. „Je to úžasná žena. Trpělivě mi vše vysvětlila a začal kolotoč, který je nutný k tomu, aby klient mohl získat asistenčního pejska. Dotazníky, osobní pohovor, rozhovor s psychologem a fyzioterapeutem.“ Pomocné tlapky cvičí psy na míru konkrétnímu klientovi, proto o něm potřebují detailní informace.
„Na pejska jsem se tak moc jsem se těšila, jako za dětství na Vánoce, doslova jsem nemohla dospat. Po roce a půl od podání žádosti a absolvování všech zmíněných úkonů zazvonil telefon, a já radostí málem dostala infarkt,“ vzpomíná po letech, jak vzápětí vyrážela na první setkání s dospívajícím štěnětem v tréninku, které jí v „tlapkách“ vybrali.
Sešli se tehdy před domem v Plzni, kde mají Pomocné tlapky secvičovací byt pro klienty a pejsky, a z auta vystoupili trenéři a krásná černá fenka labradorského retrívra. Pája. A Lenka se prý v tu chvíli do ní zamilovala.
Na pár dní se i s dcerkou nastěhovaly do „tlapkovského bytu“, kde u sebe měly Páju 24 hodin denně. Poznaly se se všemi členy týmu Pomocných tlapek, kteří během jejich pobytu v Plzni postupně zjišťovali, co Lence dělá největší potíže a Páju docvičovali tak, aby jí mohla v běžném životě co nejlépe pomáhat. „Po našem odjezdu ještě pro mě pár měsíců Páju doučovali několika drobným úkonům a já jí doma začala připravovat zázemí. Vše, co pejsek potřebuje,“ vzpomíná Lenka.
Pája umí otevřít myčku, otevřít i zavřít dveře, pomáhá s nákupem...
Za nějaký čas se tedy do Plzně ještě na několik dní vrátila. „Bylo to krásné, Pája si mě pamatovala a vítala mě. Dál jsme vše procvičovaly a sehrávaly se a trénovaly,“ popisuje Lenka, jak vzájemné sžívání se klienta s pejskem probíhá. Ke konci pobytu je spolu čekala závěrečná zkouška dovednosti a poslušnosti v obchodním centru, pohybu venku i v secvičovacím bytě. Vše zvládly a další den odjeli domů společně s trenérem, který se ubytoval nedaleko, aby mohl být Lence k dispozici 24 hodin denně.
Během pár dní všichni tři společně nacvičili cestu k lékaři, cestování autobusem, správné venčení, našli vhodnou veterinární péči a zařídili další potřebné věci. Pak trenér Jirka odjel a Pája už se zabydlela v Příbrami.
Pája je parťák, masér i psychoterapeut
Lenka s Pájou spolu zdaleka nesedí jen doma. Každý rok například jezdí na několikatýdenní rehabilitační pobyt do Nemocnice Na Pleši. Pája už to tam zná nazpaměť a doprovází Lenku na všechny procedury
Pomocné tlapky„Příprava asistenčního psa trvá dva roky a začíná už výběrem štěněte. V chovatelské stanici se vybere podle našich podmínek a ve věku osmi týdnů se svěří dobrovolníkovi,“ vysvětluje Hana Pirnerová, ředitelka Pomocných tlapek, o.p.s., které se výcviku asistenčních psů začaly věnovat jako první v republice a k výcviku si vybírají pouze retrívry. Dobrovolníci mají za úkol zhruba za deset měsíců pejska perfektně socializovat, tedy zvykat ho na různá prostředí a naučit ho řadu věcí.Roční štěně je pak zdravotně i povahově otestováno a zařazeno do řádného speciálního tříměsíčního výcviku ve výcvikovém středisku. Například podávat, přinášet či odnášet věci, a zavírat a otevírat dveře, totiž musí umět každý asistenční pes. Tato část je pro všechny psí studenty stejná. Během této doby trenéři sledují schopnosti, nadání a talent psa, a vytipovávají, k jakému klientovi by se konkrétní pejsek nejvíc hodil. „Poté se pes s tímto klientem poprvé setkává, a pokud si sednou, proskočí ta pravá jiskra, trenér vidí, že pes dobře reaguje a s klientem spolupracuje, pak se pes cvičí přesně na míru podle jeho potřeb další 4 až 7 měsíců. Závěrečné secvičování a předávání psa je zakončeno mezinárodně uznávanou zkouškou před nezávislým komisařem. Tato fáze trvá dalších zhruba 5 dnů ve středisku a další dny u klienta doma,“ upřesňuje Pirnerová. Výcvik asistenčních psů u nás zdravotní pojišťovny ani stát nehradí. Financují ho dary firem, jednotlivců , nadací, veřejné sbírky či výtěžek e-shopu. |
Doma Lence hodně pomáhá i canisterapie, i tu Pája naprosto skvěle zvládá. „Často mi zahřívá svaly svým kožíškem a následně je masíruje jazykem,“ vysvětluje mladá žena.
Cokoliv jí z ochablých rukou upadne na zem, Pája jí to podá. Telefon, kreditní kartu, drobné mince, časopis, tužku, botu. Umí otevírat a zavírat dveře pomocí tkalounu na klice. Dokáže otevřít myčku. Když jdou spolu z obchodu a nákup se Lence nevejde do tašky na chodítku, donese Pája třeba sáček s rohlíky domů spolehlivě v tlamě.
Pája už také prokázala, že umí dělat garde. To když se Lenka před třemi lety zamilovala a Pája ji doprovázela hned na první rande. Prý si padli do oka všichni tři, a tak teď Lenka s Pájou a Jirkou rádi tráví čas v jeho domečku se zahradou. Pája tak má možnost být hodně venku, dokonce nosí i konev na zalévání, když je to potřeba. Lenka si totiž plní životní sen a s partnerem společně pěstují zeleninu, ovoce i květiny.
„Je nám spolu moc dobře. A i když se zrovna necítím dobře, vím, že mi dcerka nebo Jiřík s Pájou se vším pomohou,“ říká Lenka, kterou před rokem zasáhlo i onkologické onemocnění. A Pája je jí opět obrovskou oporou, stále je s ní a všude ji doprovází. „Často se musím smát, jak je v nemocnici důležitá. Věřím, že vše dobře zvládneme a budu si Páju užívat spoustu dalších let.“
Konekonců už v roce 2019 Lenka s Pájou natočily úvodní video, v němž mladá žena popisuje, jakou obrovskou každodenní fyzickou pomocí i psychickou vzpruhou pro ni Pája je: „S ní člověk nikdy není doma sám.“
Díky Páje je prostě Lenčin nemocemi ztížený život k důstojnému žití. Navíc oceňuje, že je „tlapky“ s Pájou nehodily do vody, ale může se jim při sebemenším problému dodnes v kteroukoliv denní či noční dobu ozvat a o čemkoliv se poradit.
A vyzdvihuje, že Páju dostala do užívání prostě proto, že ji opravdu potřebuje. Zcela zdarma, ač zdravotní pojišťovny nic takového nehradí. A je za to velmi vděčná. Náročný dvouletý výcvik asistenčního psa je finančně náročný a sama by ho nedokázala zaplatit.
