Pravdou je, že u šumavského rybníka něco podobného nečekáte. O to větší a lepší překvapení to je, když při prázdninovém cestování na takové místo narazíte. Podobně jako před lety šéfkuchař Jan Punčochář. Ten už dlouhé roky jezdí na Šumavu rybařit a kdysi se v tomto bistru během týdne postupně projedl celým jídelním lístkem. A s majiteli se spřátelil.
Když v Souboji na talíři padl i podruhé los na Jana Punčocháře, aby pro kolegy Přemka Forejta a Radka Kašpárka v Česku vybral místo, kam je vezme za dobrým jídlem a zážitky, měl jasno. A nechal je k cíli cestu dojít kus pěšky, aby jim dopřál ten zážitek dát si dobré jídlo poté, co padáte únavou, hladem a žízní. A povedlo se.
Bujabéza připravená u jihočeského rybníka rodilým Francouzem z mořských ryb a mořských plodů oba šéfkuchaře naprosto nadchla, a to už mají něco nachutnáno. A poté byla řada na nich, aby připravili takovou bujabézu, která svou chutí překvapí, aniž by se snažila napodobit tu pravou francouzskou. Oba k tomu přistoupili po svém, jak se dalo čekat.
Při vaření pod širým nebem Přemka Forejta i Radka Kašpárka nepřekvapilo jen počasí, které se jako mávnutím proutku proměnilo ze slunečného v deštivé. Ale i fakt, že v kuchyni nebyly žádné ryby. Přemek nezaváhal, na hlavu narazil helmu, sedl na moped a zajel si pro ryby do sádky, pro sivena a jesetera, sice sladkovodní, ale pořád ryby. Základ na polévku se rozhodl udělat tradiční, pak experimentovat. Nakonec byla jeho bujabéza šmrncnutá do Asie, jak ostatně většina přihlížejících očekávala. Konkrétně do Japonska; nechybělo miso, sójovka, česnek, ani sezamová semínka.
Radek prošmejdil lednice v kuchyni tak důkladně, že nakonec našel aspoň raky a žáby. Což ho přivedlo k rozhodnutí, udělat prostě šumavskou verzi bujabézy, z toho, co je na Šumavě dostupné. Přesto vzal přece jen za vděk dvěma filátky jesetera od Přemka a na oplátku mu přivezl fenykl z jedlého parku Pastvina, takového přírodního supermarketu, kde si prostě mohl utrhnout, co potřeboval. Tam také přišel na myšlenku přidat do polévky ještě místní hlemýždě, aby byla opravdu šumavská.
Počasí bylo na Šumavě hodně divoké, šéfkuchaři si ale vaření pod širým nebem zkazit nenechali.
Vaření si oba šéfkuchaři užívali, i když vaří v podstatě "proti sobě".
Sledovat tyto dva při vaření, to je radost, jež byla v tomto případě ještě okořeněná prostředím šumavského kempu u lesa. Kdo nakonec uvařil lepší bujabézu, o tom rozhodly dva páry místních štamgastů, kteří sem chodí na tu tradiční, francouzskou. A to nakonec ještě museli pod širým nebem vykouzlit čerstvé pečivo, protože bujabéza bez bagety neexistuje.
Kdo vyhrál a nemusel tedy zpívat francouzské karaoke? Hodnocení nebylo snadné, i Jan Punčochář uznal, že je každá ta polévka úplně jiná a obě skvělé. Přemkova „asijská“ krémová bujabéza se spoustou másla a koriandru všechny bavila, stejně jako placky s česnekovou majonézou.
U Radkovy verze ocenili štamgasti Divokýho bistra rozmanitost chutí, sílu vývaru i chuť bylinek. To nakonec rozhodlo, Radkova bujabéza získala tři hlasy ze čtyř. Jenže Radek byl ta nadšen z Přemkovy asijské verze, že mu přišlo spravedlivé, aby si to karaoke dali spolu. Navíc, stejně všichni chtěli slyšet zpívat Radka, který se dopředu netajil tím, že nemá hudební sluch.
