A to Alena Borůvková rozhodně nechtěla. Byla naopak přeopatrná. Už tak si užila dost narážek o tom, že je na scéně jen v roli barbie.
Dotkla se vás ta „nálepka“?
Já to tak neprožívám. Beru to jako běžnou průměrnou reakci a nerozhází mě to. Říkám si jen, proč si nedali tu práci, aby vybočili z klišé. Jsem na to zvyklá, setkávám se s tím celý život.
Alena Borůvková* Narodila se 16. února 1973 v Praze. |
V jakém smyslu?
V určitém okamžiku vždycky, když se vám něco povede, něčeho dosáhnete, může přijít ten laciný argument: podívejte, ale ona je tam jen proto, že je blondýna a hezky se směje. To už jsem slyšela mockrát. V tom okamžiku o sobě skutečně občas začnete pochybovat. Jsem skutečně tak průměrná a neschopná? Anebo je to jen předsudek a závist?
Opravdu vám váš vzhled nikdy nepomohl?
Částečně je vzhled samozřejmě výhoda, to nepopírám. Ale na druhou stranu je to i handicap, protože každou chvíli vás někdo shodí: No jo, to je ta blondýna! S tím se ale člověk musí naučit žít a já už to umím.
Ještě můžete „zapadnout“ a zvolit tmavší barvu vlasů...
Tak radikální proměnou jsem prošla těsně po porodu, zřejmě to souviselo i s hormonální přestavbou organismu. Nechala jsem si vlasy obarvit na středně hnědo. Nejen že ani okolí na změnu moc nereagovalo, ale v okamžiku, kdy jsem vstoupila do pokoje, začal malý Kája brečet. Bylo vidět, že mě nepřijal, tak jsem se vrátila k blond.
Bojujete s blond klišé?
Ignoruji ho.
Dynamická, průrazná, emancipovaná...
Kde se vzala informace o tom, že vás do funkce místopředsedkyně doporučila Petra Paroubková?
To bych tedy taky ráda věděla.
Ale byla zveřejněna nahrávka, kde o tom mluvíte.
Nevím, co je to za nahrávku. Jednou je kratší, jindy delší... Podle toho, jak se to hodí.
Spojení s Petrou se nabízí i proto, že jste vrstevnice, ona je jen o půl roku mladší, obě jste studovaly tlumočnictví...
To je náhoda, vůbec jsme se tehdy neznaly. Ona studovala na hlavní budově FF UK a já na katedře translatologie v pražské Hybernské ulici. Potkaly jsme se poprvé až před dvěma lety v Bavorsku během pracovní návštěvy Jiřího Paroubka.
Spíš než to, kdo vás navrhl, by mě zajímalo, proč právě vás. Žijete čtyři roky v Německu. Co víte o české politické scéně?
Diplomacie je prodloužená ruka politiky, to je známá věc. A nebylo prakticky dne, abych s manželem nebyla na nějaké oficiální akci, kam přijížděli představitelé ČR, poslanci, senátoři, ministři, takže jsem byla s českou politickou scénou v denním kontaktu. Akorát jsme reprezentovali zemi v zahraničí. Možná hlavně veřejnost o mně moc nevěděla.
Máte povinnosti jako manželka generálního konzula, jste matka jedenáctiletého syna, členka Obvodního výkonného výboru v Praze 6, předsedkyně místní organizace v Lysolajích a místopředsedkyně Sociálně demokratických žen v Praze 6. Jak tohle všechno zvládáte?
Je to hektické, ale dá se. Jsem dynamický člověk. Vyhovuje mi, když jsou věci v pohybu, a naopak propadám depresím, když se nic neděje. Pomáhaly mi samozřejmě hodně babičky, prakticky za tři hodiny jste už dneska po dálnici z Prahy v Mnichově.
Jak se žije v Mnichově?
Česká a bavorská mentalita jsou si velmi blízké. Sociální systém v Bavorsku je příkladný pro celou Evropu. Tam každá vesnice, městečko má například vlastní školku a také dům pro seniory, o které se všichni obyvatelé systematicky starají.
Není to spíš ostuda, dát stárnoucí rodiče do domova pro seniory?
V momentě, kdy je senior nepohyblivý a potřebuje specializovanou péči, je systém nastaven tak, že rodina je se svým příbuzným v neustálém kontaktu a zároveň se mu dostává speciální péče.
„Není problém, že bychom měli málo kvalitních žen. Spíše je otázkou, kolik z nich se rozhodne do kandidatury jít,“ odpověděla jste jednou. Proč se ženy do politiky nehrnou?
Nevím, ale myslím, že ve straně schopné ženy určitě jsou. Kdyby měly zájem, určitě by se mohly prosadit.
Proč vy jste naopak nabídku přijala?
Beru ji jako zajímavou výzvu a myslím, že moje zkušenosti komunální političky, z práce na ministerstvu zahraničních věcí i jako manželky diplomata a matky mohou být užitečné.
Rozmýšlela jste dlouho?
Rozhodla jsem se do druhého dne. Moc jsem neváhala. Spíš jsme uvažovali z logistického hlediska, jak by šlo všechno skloubit.
Mají ženy v politice nějaké nevýhody?
Pokud nejsou dostatečně asertivní, tak určitě. Velká část mužské populace má pořád tendenci k mužskému šovinismu, sexismu a žena se musí umět prosadit. Stanovit si svá pravidla a chovat se tak, aby budila respekt. Je ale chyba, když se ve snaze prosadit se chová ještě drsněji než muž a ztrácí na ženském půvabu.
Uznáváte ženské zbraně?
V takových kategoriích bych se nepohybovala. Určitě nic takového nepoužívám vědomě. Každý se má snažit vypadat dobře a přitažlivě, a jestli je to muž nebo žena, je úplně jedno.
Podle Jiřího Paroubka byste prý mohla být nová Petra Buzková. Co si pod tím mám představit?
Dynamickou, průraznou, emancipovanou, moderně, evropsky orientovanou ženu, to si myslím já.
Také řekl: „... abychom si ji vychovali...“ Potřebujete vychovávat?
Byla jsem u toho, kdy měl údajně něco takového říct. Ale já tenhle výrok opravdu neslyšela, takže ta otázka fakt není na místě.
Borůvka
Líbí se vám vaše poetické příjmení spojené s filmem Jak svět přichází o básníky?
Romantická moc nejsem. Spíš jsem temperamentní. Moje dívčí jméno je Vlčková, což už tak křehce a jemně nezní.
Říkal vám manžel někdy Borůvko?
Manžel nikdy, ale v žertu mi tak říkají někteří členové sociální demokracie.
Myslela jsem, že jste romantička, když ráda pěstujete růže.
Trochu asi jsem, ale žena nesmí ukázat, že je moc zranitelná. Jinak ji všichni rozcupují. Nejsem žádná křehule a už vůbec svou jistou křehkost neprezentuji jako svou hlavní vlastnost.
Růže pěstujete, protože jsou symbolem ČSSD?
Je to naprostá náhoda, růže se mi líbí odjakživa. Koupila jsem si několik příruček a starám se o ně u domu v Praze i v Mnichově. Pěstuji hlavně staré druhy anglických čajových růží. Nemám ráda moderní přešlechtěné druhy, které vůbec nevoní.
Co ještě vás baví?
Ráda čtu, zejména knížky od Ivana Krause, například Má rodina a jiná zemětřesení. Nejlepší je povídka To na tobě doschne, protože mi připomíná, jak jsem sama v dětství často vyrážela do podzimního sychravého dne doprovázena tímto výrokem. Fušuji také do restaurování starožitného nábytku a v Německu jsem si zahrála epizodní role v televizní inscenaci o nemocných dětech. Chtěli Češku s andělským vzhledem. (smích) V zimě lyžujeme a s manželem se předháníme v tom, kdo líp vaří. Milujeme klasickou českou kuchyni a moje specialita je guláš.
S manželem jste se poznala na ministerstvu zahraničních věcí, vám bylo třiadvacet, jemu sedmatřicet. Vy jste musela mít spoustu nápadníků, a vybrala jste si o čtrnáct let staršího partnera. Čím vás zaujal?
O nápadníky jsem samozřejmě nouzi neměla, ale manžel mě uchvátil svým klidem, vyrovnaností a životní zralostí. Vždycky jsem hledala už hotového chlapa, o kterého bych se mohla opřít.
On byl v 37 letech svobodný?
Ano, on právě v tu dobu dozrál. Muži, jak známo, dospívají pomaleji.
V roce 2002 jste vstoupila do ČSSD. Jako zdůvodnění uvádíte, že celá vaše rodina byla levicového smýšlení. Jak moc levicového?
Můj pradědeček byl za druhé světové války velitelem partyzánské jednotky na Kokořínsku. Kvůli tomu se celá rodina dostala do koncentráku a on se skrýval po lesích až do konce války. V sociální demokracii ale nebyl nikdo.
A v komunistické straně?
Pokud já vím, tak dědečka z maminčiny přízně vyloučili ze strany v roce 1968. I někteří další členové rodiny byli v komunistické straně, jak bylo tehdy poměrně běžné.
Manžel je členem ČSSD?
Vstoupili jsme do strany současně.
Kdyby kandidatura vyšla, mohl by to být docela hezký dárek k jeho padesátinám, které oslaví 1. července.
Myslím, že mu dám ještě něco jiného. Jako dárek bych svou funkci nebrala.
Co na vaši kandidaturu říká syn?
Je nadšený, protože jak jsem poslední dobou pořád jezdila do Prahy a stále schůzovala, vyčítal mi, že jsem věčně pryč a nikam se to neposouvá. Tak teď je rád, že jsem všechen ten čas zúročila.
Kdybyste byla v červnu zvolena, přestěhujete se do Prahy?
Na konci školního roku se do Prahy vracíme tak jako tak.
Máte přece jen z něčeho obavy?
Právě jen z těch falešných předsudků vůči tomu, že jsem pohledná blondýna.
Chlap mezi námi„Jako bych tu nebyl,“ dušoval se na začátku Petr Dimun, šéf marketingu ČSSD, ale jen mlčet nevydržel. „Slyšel jsem, že jste velmi tvrdá předsedkyně místní organizace,“ pomáhal Borůvkové v image tak, že byla sama zaskočená. „Myslíte? No asi na tom něco bude.“ Dal si pivo, občas něco ujasnil anebo slíbil, že dovysvětlí, až vypneme diktafon. Dvakrát svou svěřenkyni tiše varoval, že její slova mohou být zneužita v jiném významu, a to ve chvíli, kdy zmínila své herecké role sestřičky a lékařky a když vzpomínala, jak na první rande s manželem vzala vyvenčit trpasličího jezevčíka. Obdivoval její odvahu a odhodlání. Jinak se hlavně usmíval... |
