Vdávala jsem se ve třiadvaceti za kluka, kterého jsem poznala na vysoké. On studoval o rok výš a den po jeho promoci jsme měli svatbu. Byla jsem těhotná, dceru jsem porodila o měsíc později. A na mou promoci už přišla po svých, pár dní předtím udělala první krůčky.
Neříkám, že bylo jednoduché s miminem psát diplomku, připravovat se na státnice, do toho se starat i o domácnost, ale zvládli jsme to. Občas nám pomohli moji rodiče i manželova maminka a také kamarádi.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Naši vrstevníci si užívali života a my měli jiné starosti, ale nikdy jsme nelitovali, navíc jsme zjistili, že i s malým dítětem se dá užít spousta legrace a rozhodně nás naše dcera nikdy v ničem neomezovala. Také z ní vyrostla samostatná a ctižádostivá dívka. Dnes jí je sedmnáct a má to v hlavě srovnané, jsme na ni s manželem pyšní.
Oba jsme chtěli mít i další dítě, neměli jsme v plánu zůstat jen u jednoho. Zpočátku jsme tomu dali trochu času, chtěla jsem taky chvíli chodit do práce, naplánovali jsme to tak, abych byla na mateřské, až dcera začne chodit do první třídy.
Plán nám však nevyšel, a nedařilo se ani další měsíce a roky. Prošla jsem různými vyšetřeními, také manžel je podstoupil, ale všichni lékaři nám tvrdili, že jsme oba v pořádku, že to prostě chce čas. Jenže ten ubíhal a pořád nic.
V práci se nám dařilo
Smířili jsme se s tím, že budeme mít jedináčka. Naštěstí dcera nikdy nebyla rozmazlená a rozhodně nepocítila to, že je sama. Mám skvělý vztah se svou starší sestrou, která s rodinou bydlí nedaleko od nás, můj muž si rozumí se švagrem, takže po celá dlouhá léta jsme v hodně úzkém kontaktu.
Příběh Mileny: Pro vnuka jsem babičkou i tátou zároveň, už mě to unavuje |
Jezdíme spolu na dovolené, na výlety, slavíme společně narozeniny, různá výročí, Vánoce. Mají dvojčata – holky – ve stejném věku, jako je naše dcera a mladšího syna. Dcera tak vlastně vyrůstala se sestřenicemi, které jsou pro ni jako sestry.
S manželem se nám oběma dařilo v práci, postupně jsme se vypracovali a oba zastáváme vedoucí pozice. Nejsme žádní kariéristi, pro které nic kromě práce neexistuje, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale práce nás baví a jsme v ní dobří.
Druhé dítě už jsme ani nečekali
A když už jsme oba dávno vzdali naději na to, že bychom mohli mít další dítě, otěhotněla jsem. Moje první reakce byl naprostý šok, ale vystřídala ho neskutečná radost. A když jsem pak viděla to štěstí i v manželových očích… Jen dcera nám řekla, jestli už nejsme staří na to mít dítě.
No nejmladší jsme nebyli, ale mnoha ženám se rodí děti v osmatřiceti. Bála jsem se těhotenství, jak ho budu prožívat, jak se budu cítit, ale bylo to naprosto bez problémů a v termínu se mi narodil krásný zdravý kluk.
Další starosti mi dělalo i to, jak skloubím těhotenství a péči o miminko se svou prací. Naštěstí i to se na nějakou dobu vyřešilo, v době covidu bylo běžné pracovat z domova a já si to také mohla dovolit, nebo jsem malého vzala s sebou do práce, kde jsem vyřešila nejnutnější.
Občas jsem využila i hlídací službu, na kterou mi dala kontakt kolegyně. Pochopitelně se to tak nedalo dělat dlouhodobě, ale v práci mi vycházeli vstříc a já si zakázala stresovat se tím, co bude v budoucnosti.
Nakonec to za mě vyřešila manželova matka, když byl synovi rok, odešla do penze a nabídla nám pomoc. S tchyní jsem měla dobré vztahy, navíc ona měla ty nejlepší předpoklady, celý život pracovala v mateřské škole, posledních několik let i jako ředitelka. Bylo jasné, že to s dětmi umí, že zná jejich potřeby.
Tchyně nám vytrhla trn z paty
Vrátila jsem se do práce a babička nastoupila na plný úvazek. Domluvili jsme se i na tom, že jí budeme finančně přispívat, přece jen důchod nemá velký. Všechno klapalo, syn byl spokojený, my s manželem také.
Zpočátku docházela každý den k nám, pak přišla s tím, že bychom jí mohli malého občas v týdnu přivézt k ní domů a večer si ho odvézt. Pak to na nás zkoušela s tím, že by si syna nechala doma celý týden a my bychom ho měli na víkendy, ale na to jsme nepřistoupili, to už nám přišlo moc.
Příběh Lady: Přítel mě zklamal. Zapřela jsem mu, že čekám jeho dítě |
O syna se stará už rok, malému byly minulý týden dva a je to tak, že už je jen u ní. Tchyně je už dlouhé roky rozvedená, takže má čas jen na něj, on má u ní vlastně druhý domov. A my postupně zjišťujeme, že náš syn se nám trochu odcizuje, odmítá aktivity s námi, chce být jen s babičkou, kde vlastně nic nemusí a jen se kolem něj skáče.
Už docela hezky mluví a pochopitelně, co neví, nepoví, dozvídáme se tak, že i přes náš zákaz mu babička dává bonbony a čokoládu, a to opravdu hodně, když nechce odpoledne spinkat, tak nemusí, když má babička na návštěvě sousedku, což je skoro denně, tak někdy ani nejdou ven. Také s ní hodně kouká na televizi, ale to nám prý nesmí říkat, ona moc dobře ví, že si to nepřejeme.
Když jsem se na všechno tchyně zeptala, zapřela to a řekla mi, že má přece mnohaleté zkušenosti a ví, jak se o dítě starat a co je pro něj nejlepší. Jenže já vím, že syn nelže, je ještě moc malý na to, aby si vymýšlel. S manželem teď spolu řešíme, co dál, nechceme, aby se matka naštvala, urazila, ale oba si myslíme, že je nejvyšší čas, aby s ní syn netrávil tolik času.
Petra
Názor psycholožky čtěte na další straně.
