Milena, Jarka a Tereza mají jedno společné. V zóně, která má znamenat naprosté bezpečí, zázemí a intimitu, sváděly ten nejtěžší boj. Se strachem, bolestí, zastrašováním, vlastní sebeúctou. Nakonec našly odvahu vykročit z temnoty a vydat se novou cestou.
Všechny se v nejtěžších chvílích opřely o centrum pro ženy ROSA, jež už po tři desetiletí pomáhá ženám ve vážných situacích. Bylo to jediné světlo naděje v jejich děsivé realitě.
Věděla jsem, že už mi jde o život
Příběh Jarky (25)
První rána, druhá, třetí... A pak šok. „Co teď? Co bude dál? Následně strach. O sebe a taky o dceru,“ vzpomíná mladá žena na osudový okamžik, kdy se konečně po dvouletém příkoří rozhodla jednat.
Jakmile její partner usnul, sebrala odvahu, malou položila do kočárku a v nočních hodinách prchla do tmy, aby následně zazvonila na kamarádku a konečně ze sebe dostala, že se „něco“ děje. Musela. Šlo o všechno. Tělo měla samou modřinu a z hlavy jí tekla krev.
„Šíleně jsem se bála. Klepala jsem se hrůzou, že se vzbudí, doběhne nás, že nás najde, že mě zabije. V bezpečí kamarádčina bytu jsem se cítila na konci sil. Měla jsem pocit, že tu tíhu už neunesu,“ vzpomíná. Jenže Jarka musela, nešlo jen o ni.
Její kamarádka tenkrát prokázala, že má srdce na pravém místě. Po nezbytném lékařském ošetření totiž zdrcenou Jarku odvezla do centra ROSA. „Bylo nutné, abych se s dcerou dostala do bezpečí. A právě kamarádka Iveta mě přesvědčila, že ho najdeme v azylovém domě, který tato organizace provozuje.“
Cesta ven
„Tváří v tvář terapeutkám jsem konečně začala rozplétat svůj příběh zmaru. Jak jsem dostávala facky za věci, které normální člověk vůbec neřeší. Jak agresi vyvolal třeba i kazící se zbytek jídla v koši. Jak jsem čelila výhrůžkám smrtí, jak mě škrtil, kopal – a já se neustále snažila pochopit, jestli jsem vážně tak špatná,“ vzpomíná Jarka na traumatickou minulost a přidává ještě horší vzpomínky.
„Ke konci jsem byla už v takové pozici, že mi dával facky i za to, když dcera zaplakala. Jednou dokonce udeřil i ji. Vzhledem k tomu, že své záchvaty vzteku neovládal a ve slabých chvilkách sám někdy přiznával, že se pak bojí i sám sebe, navíc bral drogy, moje panika, že se stane něco strašného, jenom sílila,“ svěřuje se Jarka.
„Až v centru ROSA se mi konečně potvrdilo, že všechno, co se kolem mě dělo, bylo zvrácené. A že strach o můj i dceřin život je opodstatněný,“ přiznává mladá žena, které konečně došlo, že se stala obětí. Hned druhý den poté, co se na sdružení obrátila, se ocitla i s dcerou v azylovém domě.
Azylový dům jako spása
„Po rozhovoru v centru pro ohrožené ženy jsem konečně připustila, že situace je natolik vážná, že ji musí řešit policie. Nakonec soud uznal, že docházelo nejen k dlouhodobému a opakovanému násilí vůči mně, ale i vůči naší malé. Náš tyran skončil ve vězení. Než ale soud rozhodl, měla jsem hrůzu z toho, že mu na čas svěří dceru do péče na základě předběžného opatření o úpravě styku. K tomu ale naštěstí nedošlo,“ říká i po několika letech s velkou úlevou. Soud totiž nakonec styk s dcerou Jarčinu bývalému partnerovi definitivně zakázal.
Jarka zůstala se svojí holčičkou v azylovém domě rok, než našla sílu začít žít svůj život „venku“, znovu a lépe. Našla si podnájem, později si sehnala práci a nakonec se objevil i nový partner, který jí i dcerce přinesl do života klid a stabilitu.
„Dnes už si připadám, jako bych byla někdo úplně jiný. Jako by má minulost byla jen noční můrou. Ale musím přiznat, že někdy se moje obranné mechanizmy z minulosti ještě stále aktivují. Třeba když slyším křik a hlasité rány,“ dodává Jarka.
