Milena, Jarka a Tereza mají jedno společné. V zóně, která má znamenat naprosté bezpečí, zázemí a intimitu, sváděly ten nejtěžší boj. Se strachem, bolestí, zastrašováním, vlastní sebeúctou. Nakonec našly odvahu vykročit z temnoty a vydat se novou cestou.
Všechny se v nejtěžších chvílích opřely o centrum pro ženy ROSA, jež už po tři desetiletí pomáhá ženám ve vážných situacích. Bylo to jediné světlo naděje v jejich děsivé realitě.
Věděla jsem, že už mi jde o život
Příběh Jarky (25)
První rána, druhá, třetí... A pak šok. „Co teď? Co bude dál? Následně strach. O sebe a taky o dceru,“ vzpomíná mladá žena na osudový okamžik, kdy se konečně po dvouletém příkoří rozhodla jednat.
Jakmile její partner usnul, sebrala odvahu, malou položila do kočárku a v nočních hodinách prchla do tmy, aby následně zazvonila na kamarádku a konečně ze sebe dostala, že se „něco“ děje. Musela. Šlo o všechno. Tělo měla samou modřinu a z hlavy jí tekla krev.
„Šíleně jsem se bála. Klepala jsem se hrůzou, že se vzbudí, doběhne nás, že nás najde, že mě zabije. V bezpečí kamarádčina bytu jsem se cítila na konci sil. Měla jsem pocit, že tu tíhu už neunesu,“ vzpomíná. Jenže Jarka musela, nešlo jen o ni.
Její kamarádka tenkrát prokázala, že má srdce na pravém místě. Po nezbytném lékařském ošetření totiž zdrcenou Jarku odvezla do centra ROSA. „Bylo nutné, abych se s dcerou dostala do bezpečí. A právě kamarádka Iveta mě přesvědčila, že ho najdeme v azylovém domě, který tato organizace provozuje.“
Cesta ven
„Tváří v tvář terapeutkám jsem konečně začala rozplétat svůj příběh zmaru. Jak jsem dostávala facky za věci, které normální člověk vůbec neřeší. Jak agresi vyvolal třeba i kazící se zbytek jídla v koši. Jak jsem čelila výhrůžkám smrtí, jak mě škrtil, kopal – a já se neustále snažila pochopit, jestli jsem vážně tak špatná,“ vzpomíná Jarka na traumatickou minulost a přidává ještě horší vzpomínky.
„Ke konci jsem byla už v takové pozici, že mi dával facky i za to, když dcera zaplakala. Jednou dokonce udeřil i ji. Vzhledem k tomu, že své záchvaty vzteku neovládal a ve slabých chvilkách sám někdy přiznával, že se pak bojí i sám sebe, navíc bral drogy, moje panika, že se stane něco strašného, jenom sílila,“ svěřuje se Jarka.
„Až v centru ROSA se mi konečně potvrdilo, že všechno, co se kolem mě dělo, bylo zvrácené. A že strach o můj i dceřin život je opodstatněný,“ přiznává mladá žena, které konečně došlo, že se stala obětí. Hned druhý den poté, co se na sdružení obrátila, se ocitla i s dcerou v azylovém domě.
Azylový dům jako spása
„Po rozhovoru v centru pro ohrožené ženy jsem konečně připustila, že situace je natolik vážná, že ji musí řešit policie. Nakonec soud uznal, že docházelo nejen k dlouhodobému a opakovanému násilí vůči mně, ale i vůči naší malé. Náš tyran skončil ve vězení. Než ale soud rozhodl, měla jsem hrůzu z toho, že mu na čas svěří dceru do péče na základě předběžného opatření o úpravě styku. K tomu ale naštěstí nedošlo,“ říká i po několika letech s velkou úlevou. Soud totiž nakonec styk s dcerou Jarčinu bývalému partnerovi definitivně zakázal.
Jarka zůstala se svojí holčičkou v azylovém domě rok, než našla sílu začít žít svůj život „venku“, znovu a lépe. Našla si podnájem, později si sehnala práci a nakonec se objevil i nový partner, který jí i dcerce přinesl do života klid a stabilitu.
„Dnes už si připadám, jako bych byla někdo úplně jiný. Jako by má minulost byla jen noční můrou. Ale musím přiznat, že někdy se moje obranné mechanizmy z minulosti ještě stále aktivují. Třeba když slyším křik a hlasité rány,“ dodává Jarka.
Sama od sebe bych nikdy neodešla
Příběh Mileny (56)
Třicet let v područí. Třicet let, kdy nemůžete sama nic rozhodnout, naplánovat ani koupit. Třicet let ponižování, bití a zastrašování. Takový byl Milenin život. Jak přiznává, od svého manžela by pravděpodobně nikdy neodešla.
„Bylo mi přes padesát, děti odrůstaly a tři z nich už žily vlastní život. Osobně jsem vůbec netušila, kde a jak bych sama začínala znovu. Můj muž celé roky všechno řídil, podnikal a já jsem mu pomáhala. Můj osobní život neexistoval, neměla jsem přátele, byla jsem jen fackovacím panákem, který musel unést všechno,“ vzpomíná s odstupem Milena na své nepovedené manželství.
ROSAROSA centrum pro ženy, z. s. poskytuje pomoc ženám, které se staly oběťmi domácího násilí. SOS linka: 602 246 102 Azylový dům ROSA: 736 739 467 Více najdete na Rosacentrum.cz. |
„Nebýt tenkrát synovy třídní na střední škole, zůstala bych doživotně tam, kde jsem byla. Nikdy bych se nevymanila. Jenže ona byla všímavá, vnímala, že je u nás v rodině něco špatně, a sama kontaktovala organizaci, která ženám v patových situacích pomáhá,“ přiznává Milena.
„Až do této chvíle jsem ani nemohla nic udělat, neustále mě sledoval, i na nákupy jezdil se mnou, pracovali jsme spolu, neměla jsem jedinou možnost být sama. Až jednou nečekaně oznámil, že odjede na dva dny na služební cestu. To byla konečně příležitost, kterou jsem musela využít. Synova učitelka mě naložila do auta a odvezla tam, kde byla naděje. Sama bych to ale nikdy neudělala,“ připouští Milena.
Učení se důvěře
„Zpětně si ze schůzky v centru ROSA pamatuji to, že jsem pořád brečela a nemohla to zastavit. Konečně jsem měla příležitost vypustit ze sebe, co se děje. I když jsem vůbec nevěřila tomu, že by mohlo být lépe. Musely mě přesvědčit,“ vypráví žena, která nakonec přece jen sebrala veškerou odvahu, kterou měla.
Neposlušná žena zaslouží facku. Domácí násilí schvaluje desetina lidí |
„V centru pro ženy mi totiž terapeutky vysvětlily, že jsem ve vážném ohrožení a že není dobré ve vztahu zůstávat. Manžel mě nejen připravil o osobní svobodu, ale taky mě bil. Měla jsem trvale poškozený ušní bubínek od toho, jak do mě mlátil pěstí,“ přiznává stísněně Milena, co s ní nakonec dokázalo pohnout.
„Na popud této organizace jsem si sbalila věci a napsala jsem mu dopis, že odcházím, aby mě nedal hledat policií. Na policii jsem svůj odchod preventivně nahlásila i sama. A pak jsem se konečně přesunula do azylového domu. Ale nebyla jsem tak silná, jak jsem si představovala. Byla jsem na dně, šíleně jsem se bála, proto mi ženy z organizace zajistily i psychiatrickou pomoc, abych to vůbec ustála,“ vzpomíná na těžké nové začátky.
V azylovém domě zůstala téměř rok, rozvedla se a později s jednou z dcer odešla do podnájmu. „Neříkám, že to bylo jednoduché, že to šlo jako po másle. Ale za ten klidný život, který teď žiji i se svými vnoučaty, to stálo. Zpětně nechápu, jak jsem v tak šíleném vztahu mohla tak dlouho vydržet,“ dodává.
Vysvobodila mě milenka
Příběh Terezy (47)
Tereza poznala Pavla na vysoké škole. Oba studovali medicínu a zpočátku jí nebyl sympatický. „Připadalo mi, že se v kruhu kamarádů chová jako arogantní pitomec. Jenže mi začal nadbíhat. Odmítla jsem ho jednou, dvakrát, ale nenechal se odradit a na rande mě pozval i potřetí. To už jsem si říkala, že si za svou vytrvalost zaslouží aspoň šanci,“ popisuje Tereza seznámení se svým tyranem.
Pavel podle jejích slov na prvním rande zabodoval. Choval se galantně, byl milý. Terezu si naplno získal, když jí byl oporou poté, co jí po státnicích zemřel na rakovinu tatínek. Začali spolu bydlet, on se vrhl do podnikání, ona nastoupila do nemocnice na onkologické oddělení.
Podle Tereziných slov byli tak zavaleni prací, že problémy v zásadě neměli. Jen jí připadalo zvláštní, že zatímco před kamarády ji vynášel do nebes, doma býval naopak až příliš chladný. První větší problém tehdy pocítila, když ji povýšili na pozici zástupkyně primáře. „Doma zavládlo nepříjemné dusno,“ vzpomíná. A houstlo čím dál víc.
Cesta ven
Tak se i Tereza nakonec dostala do centra ROSA. Až po dvaceti letech, kdy dusno střídaly i rány a bití. Třebaže pár na okolí nejspíš působil jako dokonalá dvojice. „Když se mě pracovnice v centru ptaly, kdy u nás ve vztahu došlo k prvnímu násilí, měla jsem problém si něco vybavit. Až v průběhu času jsem si dokázala vzpomenout, co se dělo. Moje psychika reagovala obranou a tyto zážitky pečlivě vytěsňovala,“ svěřuje se.
Bít mě už nebudeš. Které celebrity mají zkušenosti s domácím násilím |
„S jistotou jsem si vzpomněla na první fyzický útok, když jsem byla poprvé těhotná,“ vypráví Tereza. „V té době už jsme se hodně hádali. Tenkrát jsem se jeho slovním výpadům ještě bránila. A i když jsem po jeho výhrůžkách typu ,zavři tu svoji nevymáchanou hubu‘ většinou couvla, tenkrát jsem to neudělala. A on mi dal několik ran pěstí do obličeje,“ vzpomíná.
Milenka ve hře
Přesto se jim během následujících čtyř let narodily další dvě děti. Tereza doufala, že potomci jejich život změní, ale pochopitelně se ošklivě spletla. Bití a zastrašování neskončily.
Po několika dalších letech se pak ale najednou její manžel přestal dožadovat sexu. Došlo jí, že má asi milenku. Ponížilo ji to. O to víc, když pak zjistila, že o tom dvě starší děti ví a že za to otce neodsuzují. Paradoxně ale odsoudily ji, když jim oznámila, že by vztah s otcem chtěla ukončit. „Starší syn i dcera mi vmetli do tváře, že o náš rozvod stáli, když byli menší. A že pochopitelně celou dobu věděli, co se mezi námi odehrává.“
To Terezu položilo. Zmocnily se jí obrovské výčitky, že děti celé roky přihlížely násilí, aniž by to tušila. Ve zkratové situaci spolykala prášky a chtěla svůj život ukončit. Jenže naštěstí tenkrát přišel domů nejmladší syn.
Na rozdíl od jiných tyranů Pavel Tereze v rozvodu nebránil. Škodil jí ale jinak. Ničil její pověst v nemocnici, znemožnil jí dosáhnout na majetek, který v manželství nabyli. Pro Terezu ale bylo zásadní, že už s ním nemusí žít.
„Můj největší omyl byl, že jsem si myslela, že partnerský vztah se dá oddělit od toho rodičovského. Že muž může být dobrý otec, i když psychicky a fyzicky týrá svou ženu. Škoda že jsem v tom neměla jasno mnohem dřív,“ lituje Tereza.
