Oba moji rodiče jsou úspěšní ve svém oboru, lékařské kapacity. Pracují spolu, také přednášejí u nás i ve světě a lidé je obdivují a váží si jich. Jen já na ně celé své dětství měla vztek a snažila jsem se jim ten jejich dokonalý úspěšný život znepříjemnit. Psycholožka mi po letech řekla, že moje excesy prý byly klasickým voláním o pomoc. Jenže nikdo mě neslyšel.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Mámě bylo 35 let, když jsem se narodila, táta je o pět let starší než ona. Mně je dnes 24. Matka se mnou byla doma jen pár měsíců, pak se na plný úvazek opět vrátila ke své práci. Mě měla na starost chůva, tedy bylo jich víc, žádná se mnou dlouho nevydržela. Prý jsem už jako malé dítě dokázala být vzteklá, neposlouchala jsem a odmlouvala. Je to pravda, pamatuji si, jak to všechno probíhalo.
Dnes si to všechno uvědomuji, vím, jaké jsem dělala chyby. Jenže já chtěla mít rodiče, tak jako ostatní děti. Neznala jsem, co to je pohádka na dobrou noc nebo nedělní výlet s rodiči.
Ve škole jsem se zpočátku docela dobře učila, jenže naši mě nepochválili, brali všechno jako samozřejmost. Vždyť jsem jejich dítě, mám geny po nich, tak přece není možné, abych nosila trojky, čtyřky, pětky. Tak jsem chtěla upoutat pozornost a přestala se učit, ve škole jsem schválně nedávala pozor, zlobila, jen aby mí rodiče museli na kobereček.
Ale naši stejně prosadili, abych šla na gymnázium, dostali mě tam a já prolézala se čtyřkami. Jim natruc. Naši žehlili, co mohli, a já úderem osmnáctých narozenin školu opustila. Byla jsem skoro na konci třeťáku. Byla jsem dospělá a nemusela už rodiče poslouchat. Aspoň tak jsem to cítila. Navíc jsem měla kluka, byl o tři roky starší a dnes vím, že se mnou byl jen kvůli penězům, kterých jsem od rodičů měla vždycky dost. On byl takový rebel, sotva se vyučil a pracoval jako pomocný skladník. Ale mně s ním bylo líp než s rodiči. Hodně jsme ho milovala.
Vyhazov z domu
Jenže rodičům se mnou došla trpělivost. Dali mi tenkrát nůž na krk, buď budu dál studovat (táta by mi zařídil, že bych mohla přejít na jiný gympl), nebo půjdu z domu. Já měla jasno, odešla jsem od nich, vybrala peníze, které mi spořili na stavebním spoření a začala nový – svůj vlastní – život. Našla jsem si podnájem, přítel se nastěhoval se mnou. Dokud jsme měli peníze, bylo to fajn, jenže ty mizely hodně rychle. Nakonec jsem si našla práci jako uklízečka, nic jiného jsem dělat nemohla. Přítel mě, když jsme všechno roztočili, opustil.
Teď už jsem zmoudřela, je to hodně těžké, pochopila jsem, jakou jsem udělala chybu, jenže s rodiči jsem už několik let nemluvila. Odehnala jsem je od sebe. Po mém odchodu se docela snažili mě přemluvit, abych se vrátila, hlavně máma se najednou začala chovat jako máma. Nejspíš pochopila, že i oni udělali chybu a že některé mé průsery byly vlastně jim naschvál.
Jenže po odchodu z domova jsem je už nechtěla vidět, tak jsem veškeré máminy pokusy o sblížení odmítala. Byla jsem uražená, nemohla jsem jim odpustit, že mě vlastně vyhodili.
Bohužel jsem se dostala i do problémů s penězi, mám dluhy. Které mi začínají přerůstat přes hlavu. Tak moc bych potřebovala pomoc rodičů, ale bojím se o ni požádat. Chtěla bych všechno napravit, rozhodla jsem se, že si dodělám školu. Jsem chytrá po rodičích, v tom měli pravdu, látce ve škole jsem rozuměla, schválně jsem všechno kazila, asi jsem doufala, že se se mnou třeba začnou učit, budou se mi věnovat, ale došlo to někam úplně jinam.
Nevím, co mám dělat. Jsem sama, nemám ani přítele, jen pár kamarádek, ale jsou to jen takové povrchní holky, až tak moc si s nimi nerozumím.
Zdenka
Názor odbornice: Jste už dospělá žena
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Milá Zdenko! Píšete, že byste ráda znovu navázala kontakt se svými rodiči. Na druhou stranu však dodáváte, že jste se dostala do dluhů a slibujete si, že by Vám rodiče mohli finančně pomoci. Obávám se, že když před ně předstoupíte s žádostí, aby Vaše duhy zalepili, půjdete stejnou cestou, jakou jste volila jako malé dítě. Dítko ve snaze o rodičovskou pozornost zlobilo a neučilo se, nemělo to však pražádný efekt, alespoň ve smyslu navýšení rodičovské pozornosti.
Ano, rodiče za Vás žehlili průšvihy, dokonce by Vám zařídili i přestup na jinou školu, jen abyste dostudovala, ale takové rodičovské lásky a pozornosti, jakou byste si Vy přála, jste se od nich nedočkala. Můžeme hovořit o tom, co byste jako dítě bývala potřebovala, abyste se cítila milovaná. K tomu lze třeba věnovat Vaši případnou dlouhodobější terapii.
Nicméně čas zpět vrátit nelze, nyní jste mladá dospělá žena. Pakliže chcete před své rodiče předstoupit a pokusit se o vztah s nimi, aby byl lepší a jiný, než býval, pokuste se postavit ke své situaci dospěle. Dospělý se svými problémy neutíká do rodičovské náruče, naopak řeší je sám. Někdy je cesta k řešení nelehká, dlouhá a trnitá. Má-li to však být cesta dospělá, musí být pouze Vaše.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 28. listopadu 2016. Anketa je uzavřena.
