Proč si myslíš, že je důležité plnit si sny?
Bez snů není člověk úplný. Každý máme sny. Splnění snu tě dovede na horizont, kde se můžeš rozhlédnout a jít zase dál. Bez splněného snu má v sobě člověk něco nevyřešeného, nějaký neuzavřený kruh.
To říkáš moc hezky. Byla jsi ve svém životě ve stadiu, kdy sis říkala, že si sen už třeba nesplníš?
Jeden neuzavřený kruh mám, je jím nevystudovaná medicína. To mě straší, každý týden mám sny o tom, že jsem ve škole, ale vím, že ji už nedostuduji. Musela bych začít znovu od začátku a na to jsem už stará. Teď mám priority posunuté jinam. Dalším z mých tajných snů byl sen o velké rodině. Loni jsem ho zařadila do šuplíčku "nesplnitelné, nesplněno". Na podzim jsem však šuplíček znovu otevřela, a tak se v létě přesunul do kolonky "splněno, jsem šťastná".
Máš ještě nějaký sen?
Můj úplně největší z dětství je stát se zdravotní sestrou. Už na gymplu jsem jí chtěla být, tátovi se to ale tehdy nelíbilo, proto jsem zvolila medicínu. Vždycky mě to táhlo ke starým lidem, chodívala jsem tehdy pomáhat do LDN. Kdybych neměla hypotéku, ráda bych se o babičky a dědečky v LDN starala. Myslím, že i tento kruh bych jednou mohla uzavřít.
Borelióza mě přivázala na postel
V sedmnácti tě postihla borelióza. Jak se na to vlastně přišlo?
Po jedné z operací kolen. V sedmnácti jsem podstoupila dvě, v osmnácti další dvě, pak mě začalo brnět chodidlo na jedné noze, postupně jsem špatně cítila celou končetinu, pak se to celé rozšířilo také na pravou nohu. Hodně mi otékalo jedno koleno, v punktátu pak našli živé borelie. To mi bylo devatenáct.
Do té doby jsi dost sportovala, dělala jsi plavání a triatlon. Jak velký náraz byl, když jsi najednou nemohla nic dělat?
Byla jsem na sportovním gymplu, kde všichni směřovali na FTVS. Já se ale najednou ocitla přivázaná k posteli. Zvenku je však ten pohled daleko bolestnější, než když ho prožíváš ty sám. Těžké období to ale bylo, měla jsem strach o tátu, který hodně kouřil. Měla jsem sny o běhání, o tom, že plavu nad popelnicemi, dokonce jsem dělala shyby, které jsem nikdy neuměla. Do té doby jsem podobné zážitky neměla, dodnes to nedokážu rozklíčovat. Ve snu jsem byla úspěšná v něčem, co mi normálně zase tak dobře nešlo.
Zvládla půlmaraton i maratonPůlmaraton, Ústí nad Labem 2013, čas 1:34:11 Že běžím docela rychle, jsem se dozvěděla až na 19. kilometru, kdy kluk, kterého jsem předbíhala, pronesl: "Běžíš na 33?" Vůbec jsem nechápala, o čem mluví, tak jsem odpověděla: "Ne, já běžím 21 kilometrů, půlmaraton." Tím jsem ho trošku vykolejila, nicméně za chvilku řekl: "No, když poběžíme tímhle tempem, zaběhneme to za hodinu třicet tři." Zaběhnout jsem to chtěla za hodinu a padesát minut, takže jsem věděla, že mám splněno. Medzinárodný maratón mieru, Košice, čas 3:24:46 Vodiči na MMM měli čas uvedený jen na vestách, žluté balonky byly bez čísel. Mezi vodiči a mnou bylo dost běžců, proto jsem viděla jen ty balonky. Do 12. kilometru jsem se domnívala, že běžím za vodičem na 4 hodiny, až pak jsem zjistila, že vedou na čas 3:30. |
Kolik máš za sebou operací kolen celkem?
Osm.
Jak dlouho jsi byla mimo, než jsi šla na medicínu?
Pět let jsem byla úplně mimo. Střídala jsem pobyty v nemoci, pobyty doma a v rehabiliťáku. Taky jsem měla poruchy vidění, to vše souviselo s boreliózou. Doteď mi zůstal částečně ochrnutý kvadriceps na levé noze, mám omezenou hybnost, ta noha je slabší než druhá. Prostě to bylo pět let polehávání. I na školu jsem začala chodit s berlemi a ortézou. Byly tam ale dlouhé rovné chodby, takže jsem berle začala postupně odkládat. Venku jsem se ale bála. Nemoc ustoupila v mých čtyřiadvaceti.
Jak jsi to zvládala psychicky?
Měla jsem období depresí, které, myslím, netrvalo dlouho, snad několik týdnů. Jinak jsem byla v pohodě. Chodili za mnou rodiče, kteří byli kvůli mně nešťastní, já byla ta silnější.
Vzpomeneš si na okamžik, kdy ses poprvé rozběhla?
Asi ne.
Kdy se ti tedy zhmotnil tvůj "běhací" sen?
Začala jsem popobíhat, dobíhat tramvaje a tak. Ale kdy jsem šla prvně běhat do lesa? To bylo ještě na škole, v roce 2011, šla jsem do obory Hvězda v Praze. Přihlásila jsem se totiž na lékařský triatlon, tak jsem šla potrénovat.
Vzpomněla sis tehdy na to, co se ti tak živě zdávalo?
Právě že vůbec ne. Měla jsem nervy ze školy, pořád jsem někam chvátala, dochází mi to vlastně až dneska.
Nejsem žádná hrdinka. A běhám pro radost
Vadí ti o svých zdravotních trápeních mluvit?
Někdy se z toho dělá moc velká senzace: To je ta ochrnutá, co uběhla maraton. Já ale měla jen bakteriální infekci a teď běhám. Je to stejný výkon, jako když se rozeběhne mamka od dvou dětí, která má 120 kilo.
Odkdy se běhání věnuješ systematicky?
Od listopadu 2012. Předtím jsem si jen popobíhala. Od května 2012 jsem běhala závody vysokoškolské ligy, to bylo 10 kilometrů.
Při závodech bojuješ se soupeřem, nebo sama se sebou?
Spíš jsem sama sobě soupeřem. I když, já vlastně nesoupeřím, užívám si.
Docela ti to jde, posouváš se. Co kdyby to tak nebylo, vadilo by ti to?
Vůbec ne, všechny běžecké akce beru jako společenskou událost, potkávám tolik fajn lidí, těším se na ně. Já se do předních řad nehrnu.
Co ti běh dává?
Svobodu. Nesmírně u toho zrelaxuju. Když běžím s kočárkem, s dcerkou Terezkou si zpíváme, povídáme. Jsou to okamžiky, kdy jsme samy pro sebe. Během se též udržuju, netloustnu. A můžu si s nohama na zemi a hlavou v oblacích snít. Rovnám si svůj soukromý život.
Vzpomeneš si na nějaký silný okamžik spojený s během?
Když mě v roce 2012 nevybrali do projektu Women´s Challenge. Bylo mi mizerně, asi jsem od toho moc očekávala. Obrečela jsem to. Chtěla jsem se vykašlat na celé běhání. Šla jsem pro Terezku do jeslí, vrátily jsme se, já se oblékla do běžeckého a šly jsme do Krčáku. Byla zima, pršelo, foukalo, bylo nevlídno. Rozběhla jsem se a běžela a od té doby běhám. Následující rok jsem podala přihlášku do Women´s Challenge znovu, tentokrát bez jakéhokoli očekávání. A oni mě vybrali.
Hodně se bavíme o snech a přáních. Zdává se ti teď nějaký motiv často, opakovaně?
Ani ne. Ale ráda bych realizovala svůj sen starat se o staré lidi.
Není to sen plný smutku?
Je, ale ti lidé tě potřebují. A já to mám v sobě od malička.
A běžecké přání?
To jsem si už splnila, dostala jsem se do sféry, kdy si běžím v radosti. Mám ale jiný sen, návrat k triatlonu. Chtěla bych ho zkusit celý, jednou jedinkrát. Loni jsem absolvovala jen štafetový, plavala jsem. Žádné velké ambice ale nemám, chci si to jen zkusit a vrátit se do oněch let předtím. Stačil by mi ten nejkratší závod.
