Mým nejlepším kamarádem byl odjakživa můj starší brácha (dvojče) Franta. Celé dětství mě chránil a dokonce měl jeden čas snahu mi mluvit i do kluků, se kterými jsem chodila.
Jak jsme byli s Frantou pořád spolu, neměla jsem ani čas na nějaké holčičí přátelství na život a na smrt. Vlastně jsem kamarádky ani nepotřebovala, s bráchou jsme si naprosto vystačili. Já s ním hrála klučičí hry, on se občas uvolil i na ty holčičí.
Když jsme dospívali, v našem vztahu se nic nezměnilo. Měli jsme na střední škole (s bratrem jsme chodili společně do jedné třídy od základky až do maturity) docela fajn partu, vymetali jsme hospůdky, chodili na diskotéky, na plesy i sportovat.
Pak přišla vysoká a naše cesty se rozdělily, já šla na peďák, brácha na strojařinu. Protože jsme z Prahy, bydleli jsme po celou dobu s rodiči, takže jsme se prakticky denně vídali. Ale už jsme nebyli tolik spolu, ovšem vzájemnými důvěrníky jsme zůstali i nadále.
Bratrova žena je má nejlepší kamarádka
Po škole se Franta seznámil s o rok mladší Janou. Padla do oka i mně, okamžitě jsme se skamarádily. Jana je úplně stejná jako já, máme hodně podobné názory, styl humoru, zkrátka rozumíme si snad úplně ve všem. Franta si Janu vzal asi po pěti letech, když čekala Elišku. V té době jsem už byla vdaná i já, máme s manželem dceru Martinku.
Naše holky jsou od sebe jen jeden rok, takže jsme s Janou trávily společně rodičovskou, navštěvovaly se, hlídaly holky jedna druhé a v létě s nimi jezdily k našim na chatu. Naše přátelství bylo naprosto bez poskvrny.
Nic se nezměnilo, ani když jsme obě po pár letech doma s dětmi nastoupily do práce. Téměř denně jsme si volaly a alespoň jednou týdně se samy dvě slezly na oběd, kafíčko nebo večer na vínko.
Brácha se zbláznil do jiné
Už je to skoro rok, co se Franta zamiloval do kolegyně v práci. Jana na něm poznala, že se s ním něco děje, řekla to mně a já poté, co mi vylíčila jeho chování, jsem na něj uhodila. Přiznal se, že je hrozně zamilovaný do úžasné dívky (je o dvanáct let mladší než on) a že chce od Jany odejít. Už to před ní tají několik měsíců a je mu jasné, že teď už se musí přiznat.
Neměla jsem sílu Janě cokoliv říct, ani ji na to připravit. Styděla jsem se za to, že jí ubližuje můj bratr. Franta jí to pár dní poté, co se mi přiznal, všechno řekl, rovnou si sbalil kufry a odešel ke své vyvolené do podnájmu. Doma nechal ženu s dítětem v právě zkolaudovaném domku.
Už je to půl roku, co je Franta se svou novou přítelkyní Jitkou. Požádal o rozvod, s Janou řeší majetkové vyrovnání, péči o Elišku a plno dalších věcí, které se kolem rozvodu točí.
Lítám mezi nimi jako hadr na holi
Zpočátku jsem Frantovi řekla, že o jeho nové lásce nechci ani slyšet, pro mě je jeho jedinou ženou Jana. Žádná Jitka mě nezajímá. Podobně mu to řekli i naši rodiče. Bratr se urazil, ale nevydržel to dlouho, ani my. Rodiče už jeho přítelkyni znají a dokonce ji přijali. Mě a manžela s ní také seznámil, ale já si stále udržuji odstup. Uznávám, že je Jitka docela fajn dívka, dokonce si celkem brzo získala i Elišku, ale na druhou stranu cítím, že tím, jak ji přijímám do rodiny, ubližuji Janě, své švagrové a hlavně nejmilejší kamarádce.
Jenže s Janou to taky není jednoduché, dnes a denně poslouchám, jaký je Franta syčák, ta jeho nová je mrcha, které není nic svaté... Chápu ji, brácha jí hrozně ublížil, je nešťastná, ale už začínám mít jejích nadávek a stěžování docela plné zuby. Z Jany se pomalu ale jistě stává zapšklá ženská. A navíc mi hodně vadí, že nadává mému bratrovi. Člověku, který je mi hrozně blízký. Chvílemi mám všeho dost, před pár dny mi dokonce začala vyčítat, že jsem na jeho straně, že ho mám radši. Z našeho vztahu se vytratilo to neškodné babské tlachání a je v něm jen zloba a nenávist.
Bratr naopak o Janě mluví hezky. Vím, že moc lituje, jak jí ublížil, ale bohužel nic s tím už neudělá.
Uvažuji, co bude dál. Janino místo v naší rodině začíná zabírat Jitka. Vidím i na rodičích, že proti ní celkem nic nemají. S Janou se přestávají stýkat, protože už taky mají dost jejích nenávistných řečí o jejich synovi.
No a co já? Jak to mám dál ustát? S Janou není rozumná řeč a já vím, že takto už to dál nepůjde. S někým budu asi muset svůj vztah ukončit, jinak se z toho asi zblázním. Prosím, poraďte mi, jak se mám zachovat.
Názor psychologa: Janiny výčitky vás ochromují
Dobrý den, vaše řádky potvrzují známé laické rčení o spřízněnosti duší dvojčat. Nemusí nás překvapit, že se váš bratr zamiloval do Jany, se kterou máte hodně společného. Když ji bratr opustil, rázem jste se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny.
V nově vzniklé situaci se podle mě orientujete celkem pochopitelně a po vzoru starého přísloví: Košile bližší než kabát. Ať už se váš bratr provinil jakkoliv, jakési vnitřní nutkání vás vede k "nadržování" bratrovi, tím spíše k dvojčeti. Otázkou je, proč nedokážete tento přirozený sklon přijmout.
Když vám Jana "správně" vyčítá, že jste na jeho straně, podvědomě si kladete otázku, zda je správné stranit bratrovi, když se zachoval tak "bezcharakterně". Možná se vám i další Janiny nářky obtížně poslouchají a jste jimi zcela odzbrojena. Důvodů může být více, jeden mě napadá, kdykoliv se Jana zmiňuje o bratrovi, jakoby mluvila o vás a vaší zradě. Jako kdyby bratrův odchod od Jany byl částečně i vaším selháním.
Váš bratr Janě určitě nepěkně ublížil, na druhou stranu je dospělý a těžko můžete nést za jeho chování zodpovědnost. Až lépe porozumíte tomu, proč vás Janiny výčitky ochromují, můžete dokonce pomoci i Janě: zjistit, zda jí přátelství s vámi stojí za to, aby se smířila s hořkým zklamáním, které jí uštědřil váš bratr. Hodně štěstí.
Michal Novák, psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 18. dubna 2011. Anketa je uzavřena.
