Neklape nám to, protože spolu neumíme mluvit

Znáte ten vtip o pánovi, kterého právě opustila žena? "A proč, prosím tě?" ptá se ho kamarád. "Ále, nějak jsem se tuhle ráno u snídaně přeřekl. Chtěl jsem říct: Miláčku, podala bys mi prosím ještě jeden toust? A místo toho ze mne vypadlo: Ty stará hnusná čarodějnice, zkazila jsi mi celý život..." Nechcete, aby to u vás dopadlo podobně? Tak budete muset trochu zapracovat na způsobu, jakým spolu komunikujete.

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Hovořit se svým partnerem laskavě, mile a přátelsky je docela snadné, když spolu chodíte něco přes tři měsíce a zbožňujete i chodník, po kterém kráčí jeho tenisky. O několik dětí a let později však už může být pro mnohé z nás obtížné oslovit svého partnera bez kritického ostnu nebo vyčítavé noty. Štve nás už z podstaty své existence, rozčiluje nás jeho pruzení nebo naopak chladný nezájem, toužíme po chvále i obdivu, který nám nedovede dát, a na sebe jsme naštvané, že si o to, co opravdu chceme, nedovedeme na férovku říct.

Co děláme špatně?

Psychologové a rodinní terapeuti se shodují v tom, že partnerské problémy jsou z valné většiny způsobeny fatálními chybami v komunikaci. Stručně řečeno málokdy se spolu dovedeme bavit konstruktivně a k věci, zvlášť když jsme na sebe naštvaní nebo nejsme ochotni ke kompromisům. "Problémy a konflikty, ke kterým dochází v partnerském vztahu, máme tendenci řešit stereotypně," připomíná psycholog Ján Praško ve své knize Asertivita v partnerství. "Někdy doslova opakujeme stejné věty, mluvíme v podobných situacích podobně, a to i když se nám výsledek nelíbí."

Pokud to dojde tak daleko, že se nám situace ve vztahu zdá beznadějná, máme pak tendenci řešit ji tím, že svého "špatného" partnera opustíme. Jenže tady Praško připomíná: "Pokud člověk nezmění své chování, ale partnera, velmi často se za určitý čas dopracuje k podobné konfliktní situaci. To je pochopitelné, protože většinou nevyměnil svůj stereotyp v chování. Naštěstí je tento stereotyp poznatelný a je možné ho změnit. Je však potřeba se zaměřit spíše na vlastní chování než na pozorování a obviňování druhých..."

Zmatky v komunikaci

Zkrátka a dobře, pokud mě štve partner, není na čase ho začít předělávat nebo doufat, že se změní, ale naopak bych měla začít u sebe a svého chování. Zeptat se sama sebe: Neustupuji stále jen jeho požadavkům? Nejsem ve vztahu i v komunikaci s ním jen ušláplou putičkou? Nekritizuju ho příliš? Nevyčítám? Nesnažím se ho dostat za pomoci výčitek nebo výhružek tam, kam chci? Poslouchám vůbec to, co mi říká?

asertivita

Je přímé, poctivé, přiměřené a citlivé vyjádření vlastních citů, dojmů, potřeb a postojů s tím, že je zachována úcta k partnerovi i k sobě. Nejedná se o žádnou výhru, natož o poražení partnera. Cílem je naopak dlouhodobá, nejlépe celoživotní spolupráce.

Zdroj: Ján Praško: Asertivita v partnerství (Grada)

Velmi často se totiž stává, že se na partnera zlobíme za něco, co vůbec neprovedl. A to jen proto, že nejsme zvyklí spolu hovořit otevřeně a přisuzujeme tomu, co říká, docela jiný význam. Takže třeba pod nevinným sdělením "Zlato, jdu na ryby" si automaticky představujeme katastrofy typu "Zlato, nesnesu být s tebou v jedné místnosti, to budu radši moknout u řeky" nebo "Zlato, už tě nemiluju, tak jdu za milenkou, ale beru si s sebou prut, aby sis ty huso myslela, že jdu na ryby".

Kamenem úrazu bývá často také potlačování vlastního názoru, protože prostě máme pocit, že ten druhý to tak chce slyšet. A tak nezřídka něco jiného říkáme a něco jiného si myslíme. Když se například zeptá: "Miláčku, nevadí ti, když půjdu dneska s klukama na fotbal?", odpovíme: "Ne, vůbec ne," ale pak se celé odpoledne užíráme vzteky, že je ten chlap zase v tahu.

Nejde o to, kdo vyhraje

Nikde neplatí lidové rčení o tom, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, tolik jako v partnerství. Pokud však nechodíte pro kritiku daleko a smlsnete si na partnerovi pro každou pitominu, těžko se můžete divit, že vám to doma neklape jako dřív. A přitom místo kritického a zevšeobecňujícího: "To jsem si mohla myslet, že zase neumyješ nádobí. Nikdy doma nic neděláš", můžete asertivně říct: "Byla bych ráda, kdybys mi někdy pomohl v domácnosti. Mám toho teď hodně." Je pravděpodobné, že zatímco v prvním případě se muž urazí a odejde středem směr nejbližší osvěžovna (nádobí nenádobí), tak druhá poznámka padne na úrodnou půdu a možná kromě umytí nádobí ještě vynese koš.

Asertivita samozřejmě není všelékem, který vyvede nefunkční vztah z krize, ale za pokus to stojí. Už proto, že zdánlivě tak odlišné schopnosti jako jsou vcítění, trpělivost, laskavost, pevnost a rozhodnost, přijdou vhod nejen v partnerském životě.

nejčastější komunikační zlozvyky

Přehánění: "Nikdy se nezajímáš o děti!"
Asertivně: "Byla bych ráda, kdybys pomohl Péťovi s úkoly."

Značkování: "Neřvi na mě jako pavián!"
Asertivně: "Je mi nepříjemné, když na mě křičíš."

Připisování úmyslu: "To mi děláš schválně!"
Asertivně: "Přála bych si, abys chodil domů tak, jak se domluvíme."

Přehnané emoce: "Když ti to nechutná, tak si příště vař sám!"
Asertivně: "Je mi líto, že jsi mi nepochválil večeři."