S manželem Davidem jsme spolu přes deset let, poznali jsme se na konci studia na vysoké. Po škole jsme začali společně žít a když bylo na cestě dítě, vzali jsme se.
Manžel se synovi věnoval dnem i nocí
Názor psycholožkyDobrý den Irmo. Máte můj obdiv. Jste teda neuvěřitelně silná žena. Klobouk dolů, jak jste takové životní neštěstí zvládla a ještě máte porozumění a trpělivost pro svého manžela. Přijde mi fajn, že do teď chodíte k psychologovi pro podporu. Je znát, že jste ušla notný kus cesty, na rozdíl od vašeho manžela. Pro muže někdy bývá ztráta dítěte nezvladatelná, vyhýbají se pomoci, neví se rady se svými emocemi, chtějí to řešit sami, ale ono to dost dobře nejde. Vy jste ve věku, kdy stále ještě můžete mít děti a přijde mi, že jste na to nazrála. David je zaseklý ve svém vzteku na život. Možná potřebuje jemně, ale velmi jasně probudit. Zkuste mu zřetelně říct své stanovisko a názor na věc. Jděte společně k psychologovi. Jinak se obávám, že byste mohla čekat tak dlouho, že byste se taky nemusela ničeho dočkat. Je možné, že se David ještě víc naštve, ale možná mu taky dojde, že je teď ve hře i jeho manželství. Doufám pro vás oba v to dobré. |
Martínek přišel na svět brzy ráno, David byl u porodu. Takhle šťastného, jako když držel malého v náručí, jsem ho do té doby nikdy neviděla. Po návratu z porodnice si vzal 14 dní dovolenou a byl mi pořád za zadkem. Koupal, přebaloval, jezdil na procházky, v noci mi ho nosil na kojení. Kdyby mohl kojit, tak určitě kojí.
Jak před porodem sliboval, po roce a půl mě vystřídal na rodičovské dovolené. I když mi s Martínkem bylo fajn, byl moc hodný a klidný, nechtěla jsem manželovi bránit. Naštěstí jeho práce (pracoval jako redaktor v jednom z celostátních deníků) mu dovolala občas pracovat i z domova. Já to měla naopak, pracuji v bance v metodickém oddělení, což práci z domova vylučuje.
Nakonec byl David s malým doma až do jeho tří let. Moji chlapi byli nerozlučná dvojka, David si otcovství opravdu užíval. Má neskutečnou trpělivost, Martínkovi se dokázal věnovat prakticky do zblbnutí hodiny a hodiny.
Pár měsíců po třetích narozeninách jsme Martínka poslali do školky. Naštěstí si celkem brzy zvykl. David jak mohl, tak ho vyzvedával dřív, aby s ním šel ještě ven. Snažil se malému vštípit lásku ke sportu, učil ho hrát fotbal, jezdit na kole a dokonce spolu chodili běhat.
Do našeho života zasáhla tragédie
Když bylo Martínkovi šest let, jeli s manželem na víkend k prarodičům. Já jsem zůstala doma, plánovala jsem generální úklid a nechtěla jsem, aby se motali kolem mě.
V neděli odpoledne mi zavolali, že vyrážejí domů a moc se na mě těší. Ovšem už nedojeli, na dálnici je při předjíždění smetlo auto. Martínek byl na místě mrtvý, David to přežil, ovšem poležel si pár týdnů v nemocnici a několik měsíců se ze zranění dostával doma. Slabou útěchou nám bylo, že nehodu zavinil ten druhý řidič. Ovšem i on zemřel.
Týdny po nehodě mám jako v mlze. Zhroutila jsem se a v pracovní neschopnosti pod prášky strávila nakonec několik měsíců. O Davida a vlastně i o mě se starala moje mamka, která se k nám na dobu, než se alespoň trochu vzpamatujeme a než se David postaví na nohy, nastěhovala.
Zhruba po čtyřech měsících od nehody jsem byla schopná se pomalu zapojovat do života, pravidelně jsem navštěvovala a stále navštěvuji psychologa a rozhodla jsem se, že se vrátím do práce. Ta bolest byla pořád strašná, ale doma s Davidem, který se stáhl do sebe a nekomunikoval, jsem už dál být nemohla.
Chtěla bych další dítě
Od smrti našeho syna uplynuly tři roky. David se během půl roku ze zranění prakticky bez následků dostal, psychicky je na tom ale pořád jako po nehodě. Zpočátku se také účastnil sezení s psychologem, ale jen po tu dobu, kdy on chodil za ním domů. Jakmile mohl David chodit sám, vykašlal se na to. Prý žádné řeči mu Martínka nevrátí.
V práci dal výpověď. Je na volné noze, sem tam něco napíše, ale rozhodně nás to neživí. Já mám v bance plat vysoký, takže na nedostatek financí si stěžovat nemůžeme a navíc ani peníze příliš nepotřebujeme. David nikam nechodí, je pořád doma a já se tak jednou za měsíc sejdu s kamarádkou. Jinak jsem taky stále doma. Snažím se být aktivnější a nemyslet pořád na to, co nás potkalo a pokouším se k tomu přemluvit i Davida, ale on si stále vede svou. Život bez Martínka je pro něj prázdný a on se nebude bavit, když je jeho syn mrtvý. Naštěstí si už nedává za vinu, že ho zabil, tak jak to dělal ještě donedávna.
Sedíme tedy spolu doma, moc si nepovídáme, občas koukáme na televizi nebo si čteme a takhle probíhá prakticky každý náš společný večer. Párkrát do roka jedeme navštívit rodiče, ale i tam se David chová, jako když je jen se mnou.
Před asi čtvrt rokem mi psycholog doporučil, abychom si pořídili další dítě. Prý to mnoha párům pomohlo vyrovnat se se smrtí dítěte. Jeho nápad mě nadchl, do té doby mě to vůbec nenapadlo. Davidovi jsem to hned navrhla, ale on to okamžitě zamítl. Nechce prý na Martínka zapomenout. I když jsem mu řekla, že je to hloupost a že náš život by mohl získat nový smysl, je stále proti.
Mně ta myšlenka na další dítě nedá spát, upnula jsem se k ní a dokonce jsem začala uvažovat, že od Davida odejdu a pořídím si dítě s někým jiným. Navíc je mi 34 let a čekat, jestli se mi Davida podaří přemluvit, mě už pomalu přestává bavit. On je tak zatvrzelý.
Prosím, poraďte mi.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 9. srpna 2010. Anketa je uzavřena.
