Šedesát let žijete v Argentině. Vzpomínáte někdy na dětství, které jste částečně strávila v Československu?
Do jedenácti let jsem žila v Mikulově, tam jsem chodila do školy, to byl můj domov. Mám na dětství v tom městě silné a krásné vzpomínky, jsou tady moje kořeny. Ale pak přišla válka a věci se zkomplikovaly.
Měla jste ve škole jako princezna nějaké úlevy oproti ostatním?
Když jsem chodila na základní školu, tak trochu ano. Ale nebylo to, že bych se nemusela učit nebo psát domácí úkoly. Mikulov
Mercedes von Dietrichstein* Princezna Olga Maria de las Mercedes Teresa Margarita von Dietrichstein se narodila ve Vídni, kde její rodina vlastnila palác. * S rodinou trávila čas na zámku v Mikulově, kde nastoupila do základní školy a následně na gymnázium. * V roce 1944 se rodina přesunula do Vídně, v roce 1945 zámek v Mikulově vyhořel. * V roce 1949 se Dietrichsteinové přestěhovali do Argentiny. * Mercedes se rozhodla pro dráhu psychoanalytičky, kterou vykonává dodnes. * Je podruhé vdaná, má 4 děti a 14 vnoučat. * V současné době žaluje český stát, po kterém požaduje vrácení rodového majetku: mimo jiné mikulovského zámku, Kozího hrádku nebo Dietrichsteinské hrobky, který byl zkonfiskován jejímu otci Alexandru von Dietrichstein. |
Kdy se vaše rodina z Mikulova odstěhovala?
V roce 1944 jsme odjeli do Vídně, protože maminka byla nemocná a musela podstoupit léčbu. Pak se rodiče rozhodli odstěhovat do Argentiny, země původu mojí matky. Později se do Evropy vrátili, ale já se brzy vdala a zůstala jsem v Argentině. Od devadesátých let jsem se začala do Mikulova vracet.
Kdy jste se poprvé domů vrátila?
Do Prahy ještě za komunismu, ale to jsem do Mikulova schválně nejela. Zažívala jsem tehdy velmi smíšené pocity. Od pádu komunismu jsem tu častěji a vracím se samozřejmě i do Mikulova. Jezdí sem i moje děti a vnoučata a všichni si to tu zamilovaly.
Jaké máte v Argentině zaměstnání?
Pracuji jako psychoanalytička. A také jsem babička: mám čtyři děti a čtrnáct vnoučat. Mému manželovi patří pozemky, na které jezdíme a o které se staráme. Jsem také prezidentka nadace univerzitní nemocnice, pořádáme sbírky v její prospěch: na nákup nových přístrojů, na nová oddělení, na podporu sociálně slabších pacientů.
Proč jste se rozhodla bojovat o vrácení rodinného majetku?
Moji rodiče nárokovali svůj majetek už v roce 1948 na české ambasádě ve Vídni, ale pak se to s příchodem komunistů celé zkomplikovalo. Po jejich smrti jsem cítila povinnost pokračovat v rodinné tradici. Proto jsem v roce 1990 vznesla své restituční požadavky. Můj otec s nacisty nespolupracoval. Když přijel Hitler do Mikulova, tak se s ním nešel přivítat na radnici, ani ho nepozval na zámek, což bylo na malém městě skoro skandální. V Rakousku ho na několik týdnů zatklo gestapo. Než mu ji vzali, měl otec českou národnost a i ve mně koluje hodně české krve. Rozhodně více než té německé.
Žijete v Argentině, na co vám bude zámek v Mikulově?
Moje rodina nepotřebuje ten majetek kvůli ekonomické nouzi. Cítím ale vůči své rodině povinnost se pokusit ho získat zpět. Moje matka zámek milovala. V Argentině skoro všechno prodala a investovala do něj. Interiéru, který byl vyhlášený jako jeden z nejkrásnějších, věnovala svou péči a lásku. Proto bych se ráda o zámek znovu starala. A věřím v české soudnictví a soudce. Případ pokračuje v lednu v Břeclavi, takže se příští rok zase s rodinou vrátíme.
Jaký máte vy k zámku a muzeu vztah? Navštívila jste je?
Regionálnímu muzeu, které sídlí v zámku, jsem půjčila třicet obrazů mých předků. Dali je dohromady s tím, co se zachovalo a vznikla hezká výstava. Jmenuje se Galerie Dietrichsteinů. Při příležitosti otevření se konala slavnostní večeře skoro pro čtyři sta lidí. Také jsme uspořádali mši v rodinné hrobce, kde je pochováno osmdesát mých předků. Muzeum a galerie se mi moc líbí. Ředitel mi říkal, že ho ročně sem přijde asi čtyřicet tisíc lidí, což je podle mě dobrá návštěvnost.
Co byste s majetkem dělala, pokud byste ho vysoudila zpět?
Rozhodně bych nechtěla zpátky nic, co bylo privatizováno a je nyní v soukromých rukách. Lidé, kteří si ten majetek koupili v dobré víře, by o něj neměli přijít. Ráda bych do Mikulova přivedla víc turistů a pomohla s rozvojem města. Znovu bych pěstovala pěstovat víno, jako moji rodiče. Již nyní se domlouvám se starostou, že bych ráda zaplatila jedno stipendium ročně pro někoho z Mikulova. Uvažovali jsme o studiu medicíny, také o studiu jazyků...
Neuvažovala jste o návratu do České republiky?
Pokud bych měla důvod se vrátit, pak samozřejmě. Snažím se naučit česky, což v mém věku není moc jednoduché. Moje děti a vnoučata jsou na tom s češtinou asi lépe.
Jako dítě jste česky nemluvila?
Rozuměla jsem, protože otec mluvil česky, ale mluvit jsem nikdy moc neuměla.
Má to, že máte modrou krev, nějaký vliv na váš život v Argentině?
Možná trochu, ale nijak zásadní. V Argentině je dost aristokratů z Evropy. O Buenos Aires se dřív říkalo, že je Paříží Jižní Ameriky.
Jaká je podle vás role aristokracie v dnešním světě?
Myslím si, že dnes může být aristokrat každý. Už tolik nezáleží na tom, jak urozeného jste původu. Jde o to, že pomáháte lidem, učíte je a snažíte se jim jít příkladem.
Takže podle vás je podstatou aristokracie to, že se věnujete charitě a pomáháte lidem?
Nemusí to být nutně jenom charita. Pracuji jako psychoanalytička a pokud si pacient nemůže dovolit zaplatit sezení, tak po něm nic nechci. Moje děti mají také svoje zaměstnání a vnoučata studují, aby z nich také něco bylo. Jde o to jít příkladem, pomáhat lidem na úrovni na jaké můžete. Hodně aristokratů má majetek v zemích svého původu, a pro města a vesnice odkud pochází se snaží získat peníze, přivést profesionály ze zahraničí, vytvořit pracovní příležitosti. Když jste aristokrat, tak to jde lépe, protože vám pomáhá vaše jméno. Podle mě to, že hrad patří původnímu majiteli, dodává místu atmosféru. Protože co je hrad bez lidí, díky nimž tam stojí a kteří k němu patří?
