Jak jste se dostala k práci s vínem?
Už jako dospívající dívku mě rodiče občas nechávali při večeři ochutnat trošku vína (úsměv). Když jsem dokončila studia na vysoké škole, tak jsem pracovala jednu sezonu na vinicích svého švagra v jižním Tyrolsku. Tam jsem se seznámila i s tím, co pěstování vinné révy a výroba vína obnáší, a hned mi to učarovalo. Do té doby jsem se věnovala zejména módnímu průmyslu, ale po této zkušenosti jsem se rozhodla zcela změnit směr své kariéry. Manžel mi pak nabídl, abych se připojila k rodinnému vinařství, a to se nedalo odmítnout.
Čemu jste se věnovala předtím?
Vystudovala jsem obchodní školu se zaměřením na marketing, pracovala jsem i pro rakouská média. Žili jsme čtyři roky v New Yorku, pracovala jsem pro módní značky Strenesse, MAG, Gunmetal nebo J. Mandel.
Jaký byl přechod z módního průmysl do vinařství?
Bylo to naštěstí hladké, protože hlavní enolog, pan Wienmayer je velice milý a hodný člověk. Pracuje pro lichtenštejnské vinařství již před třicet pět let, takže se od něj toho mohu opravdu hodně naučit. Částečně ho vnímám jako svého učitele, vypili jsme spolu spoustu skvělých lahví vína a vedli jsme při nich velice zajímavé rozhovory.
Fotogalerie |
Jak vypadá běžný den sommeliérky?
Můj běžný den není až tak moc o práci sommeliérky, pracuji na poloviční úvazek, v první řadě jsem matka tří dětí. Pracovně se ale věnuji zejména tomu, čemu rozumím - tedy marketingu a prezentaci našeho vinařství, působím také jako jeho hlavní tvář.
A pijí už víno i vaše děti?
Moje děti jsou na víno ještě moc malé, mému nejstaršímu synovi je třináct let. O Vánocích dostanou trošinku šampaňského, ale jinak je na to podle mě ještě brzy.
Vy sama jste ale víno pila, jak jste před chvíli přiznala...
To ano, ale až když mi bylo tak čtrnáct, patnáct let. Moje děti mají na víno ještě opravdu dost času (smích).
Marie von un zu Liechtenstein
|
Jaký je tedy typický den princezny?
Můj život je celkem běžný - ráno vstanu, nachystám dětem snídani a odvezu je do školy. Nakupuji jídlo v supermarketu a vařím večeře pro celou rodinu jako kterákoliv jiná žena. Žijeme kousek od Vídně, a když se procházím po městě, tak většina lidí vůbec netuší, že mám titul princezny. A mně to tak docela vyhovuje.
Pocházíte také ze šlechtické rodiny?
Ano, moje rodina, Kalnoky, pochází z Maďarska, můj tatínek vyrostl v dnešním Slovensku. V roce 1945 ale musel opustit Československo a jako uprchlík se uchýlil do Rakouska. Já jsem tedy vyrostla v Rakousku. Můj otec se pak na Slovensko zase vrátil.
Takže vaše rodiny potkal podobný osud, jako potkal rodinu vašeho manžela? Ti také museli v roce 1945 odejít z Československa.
Ano, je to dost podobné a svým způsobem naše rodiny tato zkušenost spojuje.
Jak jste se vlastně s manželem poznali?
Naše rodiny se stýkaly dlouhou dobu. Já jsem manžela potkala na svatbě svojí sestry, která se vdávala také za člena rodiny Lichtenštejnů.
Hovoříte slovensky nebo maďarsky?
Slovensky ani maďarsky bohužel neumím, ale na Slovensku v domě svých prarodičů jsem se vdávala. Jmenuje se Číčov. Je to na slovensko-maďarském pomezí, většina obyvatel tam mluví maďarsky. Můj otec mluví maďarsky plynně, moje sestra, která jednou zdědí zámek na Slovensku, maďarštinu také ovládá.
A co čeština? Rodina Lichtenštejnů je historicky spjata s českými zeměmi a českou šlechtou.
Také ne. Českou republiku bohužel navštěvujeme spíš výjimečně, což je škoda, protože je tu krásně. Jsem ráda, že jsem se sem mohla podívat při příležitosti uvedení lichtenštejnských vín na český trh. A určitě bych sem chtěla přijet i s manželem a dětmi a užít si procházky po Praze a krásných památkách.
Navštěvujete často Lichtenštejnsko?
Ano, můj manžel tam jezdí kvůli práci ještě trochu častěji než my všichni. Nikdy si ale nenecháme ujít oslavu státního svátku 15. srpna. Je to velmi krásný den, který miluje každý v Lichtenštejnsku. Před hradem ve Vaduzu je velká oslava, které se účastní celá rodina Lichtenštejnů, zástupci vlády i většina obyvatel. Nejprve proběhnou oficiální projevy, pak si všichni povídají, protože hodně nás žije v zahraničí a musíme si sdělit spoustu novinek. Zábava se pak přesouvá do vesnice, lidé hodují a veselí se a nakonec všechno uzavře hezký ohňostroj.
Uvažujete již nad tím, čemu se budou věnovat v budoucnu vaše děti?
Jsou ještě malé, takže mají otevřených spoustu možností. Pro mě a manžela je důležité, aby nebraly nic jako samozřejmé a pokusily se samy najít si své místo a poslání. Jak jsem říkala, můj otec se stal ve čtrnácti letech uprchlíkem a přišel o všechno. Vždycky můžete zničehonic přijít o všechno, a proto je důležité být upřímný sám k sobě, studovat, co vás zajímá, a naučit se poctivě pracovat.
Nebudete je chtít zapojit do rodinného byznysu?
Není to povinné, mohou si klidně zvolit zcela jinou kariéru. Můj manžel Constantin také nepočítal s tím, že bude pracovat pro rodinu. Pracoval v bankovnictví v New Yorku a vybudoval si kariéru sám za sebe, až pak mu jeho otec nabídl místo v rodinné nadaci. Myslím, že je důležité nespoléhat se na to, že vás v rodinném podniku někdo zaměstná, ale umět se postarat sám o sebe. Moje děti by také měly umět roztáhnout křídla a jít tam, kam je život a osud přitáhne.
Co pro vás v dnešní době znamená být šlechtičnou?
Mám jméno s dlouhou historií a dlouhými kořeny. Obě naše rodiny mají dlouhou tradici, naše rodiny toho hodně dokázaly a jsme na to pyšní. Necítím to jako přítěž, protože mě nikdo do ničeho nenutí, ale spíš jako výhodu. Naše rodiny ctí spoustu skvělých hodnot a vychovaly nás v jejich duchu. Máme prostě něco, k čemu se můžeme vždycky vrátit, o co se můžeme opřít.
