Milí a drazí kolegové,
třetí den hudebního festivalu je dnem velice specifickým. I nejmarnivější návštěvníci ztrácí touhu vystřihnout ten nejlepší festivalový look, peníze létají z kapes jak perseidy v srpnu a každá volná lavice způsobuje radost hodnou objevení Ameriky. Tělo je totiž už trochu opotřebované a mysl unavená ze vší té logistiky (Kde jsi? Udej polohu. Nevidím tě!...). Upřímně, některé skupinové konverzace z festivalu by si zasloužily knižní podobu. Ale to asi znáte sami.
 |
Včera do Ostravy přijel obdivovaný nizozemský řečník a sportovec Wim Hof, známý také jako Ledový muž. Já sama se jeho učení a metodám neoddávám. Zima jako roční období může být krásná (za oknem), jako stavu těla jí však upřímně neholduji. Wim Hof společně s vědci v minulosti dovedl prokázat, že díky otužování a specifickému dýchání může výrazně pozměnit stav těla i mysli. A mluvil o tom i včera. Kromě přednášky v Gongu a setkání s novináři vystoupil ještě před koncertem zpěvačky LP.
Se vší úctou k jeho zkušenostem a vzdělání... Na to, že má dle svých slov ušlechtilé úmysly a chce do světa šířit lásku, klidnou sílu a mír, nerozumím způsobu, jakým tyto pravdy komunikuje. Svou urputností, jakousi až pasivní agresivitou a trochu do očí bijící potřebou exhibovat, nikoliv vést dialog, si mé srdce rozhodně nezískal a dle komentářů přímo na místě i na sociálních sítích myslím, že ani příliš srdcí ostatních.
COLOURS DEN TŘETÍ: Expedice Axela Thesleffa a nachlazená LP |
Médii v pátek oběhla zpráva, že do Colours vstupuje nový strategický investor, skupina Rockaway Capital, která má podíl také v karlovarském filmovém festivalu. Kromě toho, že se tím vysvětlilo, proč bylo v areálu možné spatřit některé tváře, se z toho ale téma číslo jedna mezi návštěvníky rozhodně nestalo. Obešla jsem si pár pivních stanů a buď o informaci nikdo nevěděl nebo to bylo osloveným jedno. Odborně selektovaný sociologický vzorek to sice nebyl, ale pro ilustraci to myslím stačilo.
Návštěvníci totiž logicky musí řešit problémy mnohem naléhavějšího rázu. A o jeden takový, možná trochu intimnějšího charakteru, bych se teď s vámi podělila. Snad to někoho pobaví, třeba se v tom někdo najde. Od nepaměti festivalovým (i jiným) návštěvníkům poskytují úlevu takové modrobílé budky s dvouslabičným názvem. Zvykli jsme si na ně, nenávidíme je a milujeme zároveň. Neboť jsou tu pro nás vždy, ale vždy ne ve stavu, ve který doufáme.
Letos však přišla změna. Na několika místech se objevily i boudy oranžovo-šedé. A jelikož zkušenost káže strávit v tomto prostoru co nejméně času, mají, myslím, všichni jasně vymyšlenou strategii a techniku, jak to mít co nejrychleji za sebou. Součástí té strategie je však už i jakési automatické anatomické nastavení těla tak, aby vše proběhlo v pořádku a co nejrychleji. Jenže. Oranžová bouda není úplně do detailu stejně ergonomicky uzpůsobena jako ta modrobílá. Což může obzvlášť dámám způsobit problémy i drobné nehody, na které se samozřejmě přijde, až když je pozdě. Tak až na ně narazíte, dejte si pozor.
Jinak bych vám (i mimo festival) doporučila návštěvu téměř osmdesátimetrové věže Bolt Tower, pokud jste tu ještě nebyli. Člověk by neřekl, co všechno tam o sobě může zjistit, a navíc: ten výtah stále obsluhuje stejný pán jako před lety. Takový kouzelný Otec Fura Dolních Vítkovic.
A na závěr trochu humoru z autorské dílny našeho kolegy, věčného optimisty a milovníka společenského života Ondřeje Krutilka: „Kdyby tu bylo o tři čtvrtiny méně lidí, byl by to skvělý festival.“
(Kecá.)
Posílám pozdravy z Ostravy, mějte se fajn.
