Lékaři mámu uklidňovali, že u dvojčat může být jedno opožděnější, že se to časem spraví. Jenomže nespravilo. Bylo to před 42 lety a bohužel trvalo příliš dlouho, než se rodičům podařilo dostat se s Martinou k odborníkům. A diagnóza nebyla vůbec příznivá: Martina prodělala dětskou mozkovou obrnu.
„Ležák. Mentální retardace,“ říkali o ní lékaři. Dnes tančí a fotí kalendáře |
Nejspíš bude „ležák“ a vedle fyzického poškození je u ní i poškození mentální. Rodiče se s takovou prognózou odmítali smířit. Doba internetu byla v 80. letech minulého století ještě v nedohlednu, oni si ale sehnali všechny dostupné materiály a odhodlaně se zaměřili na velmi intenzivní cvičení.
Nevzdáme to!
Uvolňování ztuhlých svalů a následná rehabilitace, cviky podle Vojtovy metody musely probíhat pravidelně několikrát denně, což bylo samozřejmě náročné fyzicky, psychicky a zároveň i časově.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Marťa u toho pochopitelně brečela, později se vztekala. Nevím, jak to naši dokázali, ale nepovolili. Aby toho nebylo málo, přidaly se epileptické záchvaty. Ty se naštěstí díky medikaci podařilo podchytit. Při naší výchově rodiče sestře v ničem neulevovali.
Donekonečna čekali, než se sama oblékne, umyje, nají... Byla to z jejich strany „vysoká škola“ zarputilosti, trpělivosti a lásky. A hlavně mysleli na její budoucnost.
Pokrok mezi dětmi
Coby dítko školou povinné dojížděla Marťa do Integračního centra Zahrada v Praze na Žižkově. Ve zdejším denním stacionáři se dětem s kombinovanými vadami věnovali odborníci a měli tady samozřejmě větší možnosti jejich rozvoje po všech stránkách, než bylo možné jim poskytnout v domácím prostředí. A mezi dětmi se Martině líbilo. Pravidelně jsme všichni s mamkou také jezdili do lázní, v létě na rehabilitační tábory.
Díky laskavému, ale nekompromisnímu přístupu personálu, ošetřovatelů a terapeutů v centru a spolupráci v rodině se podařilo nemožné: Martina dokáže stát, i když se sama bez opory na nohou neudrží. Pohybuje se po čtyřech nebo plazením.
Narodila jsem se s dětskou mozkovou obrnou. Ústav rodiče zavrhli |
Prsty má sice v křeči, ale sama se umyje, oblékne, vezme si jídlo z lednice a nají se. Je jí sice hůř rozumět, ale s lidmi, mezi kterými se pohybuje, se dobře domluví.
Od svých osmnácti let využívá sestra týden týdenní stacionář, který provozuje organizace Modrý klíč. Od pondělí do pátku bydlí v bytě týdenního stacionáře, kde se klienti pod vedením pečovatelky podílejí podle svých schopností na přípravě jídla i úklidu.
Přijetí v Klíči
Denní program klientů týdenního stacionáře je velmi pestrý. Vedle cílené odborné fyzioterapie (cvičení, rehabilitace, plavání, hipoterapie) tráví čas v aktivizační dílně. Sestra navštěvuje keramickou dílnu, také ráda kreslí a tká krásné koberečky.
Klíč navíc pořádá pro své svěřence výlety a další aktivity, kterých se zúčastňují podle toho, co kdo z nich zvládne, například sportovní klání, společenské akce, besídky, taneční odpoledne. Mezi nejoblíbenější patří letní grilování a odpoledne klientů s rodinami a přáteli. Jsem ráda, že moje sestra díky Klíči získala zastání, kamarády a v rámci možností i velmi slušný osobní a společenský život.
