Vaše první dva celovečerní filmy, Hranice lásky a Běžná selhání, se dostaly na prestižní filmové festivaly. První jmenovaný soutěžil v Karlových Varech, druhý bude prvním českým filmem po čtrnácti letech v benátské sekci Giornate degli Autori. To musí být velká radost.
Je! Mám z toho radost za nás všechny. Není to žádný mainstream, asi to bude náročnější na sledování, ale věřím, že si to své publikum najde. Od začátku jsem doufala a věřila, že mají velký potenciál.
Pojedete do Benátek?
Ano! A je úžasné, že nejsme jediný český film, který tam bude uveden. Mám pocit, že se český film konečně začíná probouzet k dobrému. I film, ve kterém hraje můj kolega z Pana profesora Vojta Dyk, Il Boemo, je úspěšný už teď.
 |
Potřebujete si v práci držet balanc? Věnovat se projektům jako Běžná selhání a zároveň točit pro televizi třeba zábavný seriál?
Balanc mi na herecké práci přijde zajímavý a důležitý. Asi by mě nenaplňovalo dělat jen jednu věc. Že člověk může přebíhat z jednoho do druhého, realizovat se umělecky a zároveň dělat zábavu, je skvělé. Neustále se díky tomu učím..
Pan profesor není nekonečný seriál, se kterým by se vyloženě hodně spěchalo. Šla byste ale i do takového?
To je těžká otázka. Podle mě nakonec vždy rozhodnou momentální preference a potřeby. Neříkám, že ne. Může se to stát a když to bude zajímavá nabídka, tak proč ne. Uvidíme, jak se bude všechno dál vyvíjet.
Prohlásila jste, že vás štve vztahovačnost vaší postavy v Panu profesorovi. Je vám tato vlastnost cizí?
Právě ne, štve mě, protože se mě taky týká. Je to vlastnost, kterou si uvědomuju a pracuju na ní. Myslím, že se to díky tomu zlepšuje.
U herečky to asi není ta nejpraktičtější vlastnost? Je to tak?
Při herectví se mi to moc nestává, to spíš v osobním životě.
RECENZE: Kantor snů. Zlatý Ámos neboli Pan profesor je zpátky |
S Vojtou Dykem jste si v nové sérii zatancovali tango. Ta otázka se nabízí skoro sama: kdyby přišla nabídka na účast ve Stardance, šla byste do toho?
Přijala bych ji, určitě! Miluju tanec a i spolupráce na tom tangu s Markem Zelinkou byla krásná. Velká zábava, i když to bolelo. Stardance musí být hodně náročné, časově i fyzicky. Možná si člověk sáhne na dno, ale zajímalo by mě to.
Co vy a téma filmu Hranice lásky, který vypráví o polyamorických vztazích? Utvořila jste si díky němu jasnější názor na taková soužití?
Tím, že jsem nehrála roli, která by byla zainteresovaná v tom vztahovém kolotoči, tak jsem neměla tolik příležitostí nad tím přemýšlet. Ale tím, že je to téma, které se teď objevuje ve společnosti a několik mých přátel ho i řeší, nějaký názor mám. Neodsuzuju to. Je to ale podle mě náročná forma vztahu. Člověku to určitě spoustu věcí dá a ta romantická láska může být stimulující a zajímavá, ale sama si to neumím představit. Asi jsem typ člověka, který chce mít jednoho partnera a s ním chce být šťastný. Nicméně jakákoliv forma lásky, když je upřímná a opravdová, je krásná. A je jedno kolik lidí v tom figuruje.
Dokud to nebolí...
Když se na tom všichni domluví a jsou srozuměni, tak by to mělo být v pořádku.
Běžná selhání zachycují ženy v krizové situaci, bodu zlomu. Vaše hrdinka trpí insomnií a pochybuje o své mateřské roli. Já vnímám, že vás osobně mateřství velmi naplňuje. Čerpala jste z vlastních zkušeností?
Samozřejmě mě naplňuje, ale pochybnosti má asi každá maminka. Jestli to, co dělá, dělá správně…a i když to dělá správně a je o tom přesvědčená, tak pak přijde zvenčí kritika, která tak ani není míněná, začne zase pochybovat. Je to velice citlivá oblast. Navíc esence té postavy tkví v tom, že o sobě dost pochybuje obecně.. Jaká je vlastně její lidská podstata. Jestli má v životě nějaký úkol nebo smysl. V ničem nevidí své naplnění. Je ve fázi, kdy neví, kým je a jestli se v něčem nerozhodla špatně.
O filmu Běžná selhání:
Producent Běžných selhání uvedl, že je to typ snímku, na který tady nejsme zvyklí. Jak si to vyložit?
Jednak je to asi formou vyprávění, která je nová. Pak taky postavami… všechny jsou ženy. To pořád není příliš obvyklé. Je to hodně o vnitřním životě, psychologii… Spousta věcí není řečená, jsou to nějaké pocity vyjádřené třeba i obrazem. Sama jsem zvědavá na výsledek. Při tvorbě mě fascinovalo, jak režisérka Cristina rozumí své práci a jak je citlivá. Má úžasnou intuici a umí herci dát jistotu.
Blíží se začátek divadelní sezony, tudíž vás znovu čeká drama Honzlová, jehož autorkou je Zdena Salivarová. Viděla ho, byly jste nějak v kontaktu?
Bohužel nebyly. Měla i pozvání na premiéru, ale asi už není ve věku, kdy by mohla absolvovat tak dlouho cestu přes oceán. Poslala nám dopis, moc krásný… Ale přála bych si samozřejmě, aby to viděla a trošku si myslím že by se jí to i mohlo líbit. Někdy bych se s ní moc ráda setkala, abych jí řekla, jak krásný text napsala.
Na jaká další představení se těšíte?
Na Anděly v Americe, na Hamleta, na Honzlovou, kterou miluju, na Pohřeb až zítra a v Jihočeském divadle stále hrajeme Téměř dokonalou lásku…
Takže na všechno.
Ano, vypadá to, že mám velké štěstí na role. Snad už se nebudou opakovat minulé roky a budeme všichni v pořádku.
