Zprávu sdělila ČTK jeho dcera Adéla Kubačáková, iDNES.cz ji potvrdil mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk. „Ještě před dvěma dny jsem s ním mluvil,“ reagoval pak umělecký šéf Činoherního klubu Martin Finger.
Jan Kačer byl ikonou nové vlny československého filmu a současně v roce 1965 stál u založení pražského Činoherního klubu. Prosadil se jako divadelní režisér, režíroval například v Divadle na Vinohradech nebo v Národním divadle. V roce 2016 obdržel od prezidenta republiky Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Před třemi lety si pak na jeviště Národního divadla došel pro Cenu Thálie od České akademie divadelníků.
Filmovým divákům utkvěl Kačer v paměti především jako rytíř Armin von Heide v Údolí včel Františka Vláčila či tajný agent W4C v komedii Václava Vorlíčka. V 60. letech se objevil ve filmech Evalda Schorma Každý den odvahu, Návrat ztraceného syna a Den sedmý, osmá noc. Objevil se i v seriálu Jana Eyrová a mnoha dalších snímcích, například Smrt si říká Engelchen, Flirt se slečnou Stříbrnou, Svědek umírajícího času či Člověk proti zkáze.
Většina dopisů už má černou pásku, říká herec a režisér Jan Kačer |
Budoucí režisér a herec se narodil 3. října 1936 v Holicích. Jeho otec byl obchodník židovského původu a poté, co nacistické Německo obsadilo Sudety, si vzal život. Tím své syny, tehdy dvouletého Jana a jeho o deset let staršího bratra zřejmě zachránil před deportací do koncentračních táborů a téměř jistou smrtí. Cesta mladého Jana Kačera vedla nejprve do Bechyně, kde vystudoval keramickou školu, poté na režii na pražské DAMU.
 |
Po jejím absolvování se vydal do ostravského Divadla Petra Bezruče. Právě tady vytvořil se scénografem Lubošem Hrůzou základ souboru, který následně zamířil do Prahy a dal společně s režisérem a dramatikem Ladislavem Smočkem a dramaturgem Jaroslavem Vostrým vzniknout legendárnímu Činohernímu klubu.
Zde Kačer působil jako režisér až do roku 1974. Proslavil se inscenacemi ruské klasiky, jako byl Gogolův Revizor, Čechovův Višňový sad, Gorkého Na dně či Pinterovy Narozeniny. Režíroval i filmy Jsem nebe (1970) nebo Město mé naděje (1978).
Po hvězdné éře Činoherního klubu byl v polovině 70. let poslán do „vyhnanství“ zpět do Ostravy. Paradoxně směl tehdy hostovat v zahraničí, ale deset dlouhých let odloučení od rodiny nesl těžce. S manželkou Ninou Divíškovou se Kačer seznámil na studiích, svoji byli bezmála šedesát let a vychovali tři dcery. Herečka Divíšková, která excelovala například ve filmu Příběhy obyčejného šílenství, zemřela 21. června 2021.
V roce 1986 se Kačer, kterého ČTK označila za „divadelního mága“, do Prahy vrátil, tentokrát do Divadla na Vinohradech, odkud v roce 1990 přešel na první scénu. Sedm let tam režíroval nové inscenace domácího i světového repertoáru (Zimní pohádka, Peer Gynt, Smrt obchodního cestujícího, Oblak a valčík, Židle, Podivní ptáci), v nichž hrál i menší role, poté zůstal až do roku 2015 členem hereckého souboru.
Přišly také nové nabídky od filmu: Operace mé dcery (1986) či Vlastně se nic nestalo (1987), z novějších pak Bolero či Výchova dívek v Čechách. Jedním z jeho posledních snímků byla rodinná komedie Chata na prodej z roku 2018, později se ještě objevil v rodinném filmu Gump – pes, který naučil lidi žít (2021) a koprodukčním dramatu Moc (2023).
„Naprostý profesionál, který přicházel na plac vždy perfektně připravený,“ vzpomněl na spolupráci režisér zmíněné Chaty na prodej Tomáš Pavlíček. „Vlastně jsem měl pocit, že mě jako začínajícího režiséra tak trochu školil a zkoušel. Ale dělal to s láskou. A často vzpomínal a vysvětloval, co a jak točili s Evaldem Schormem a co bychom z toho taky mohli použít,“ dodal.
Touha aktivně se podílet na životě společnosti přivedla Jana Kačera do světa politiky. V letech 1990 až 1992 byl poslancem za Občanské fórum a později Občanské hnutí. Od roku 1995 pak desetiletí stál v čele Nadace Charty 77, která poskytuje pomoc handicapovaným lidem.
Fanatický rytíř Armin von Heide z Vláčilova historického opusu Údolí včel patří k nejlepším rolím Jana Kačera. Napravo Petr Čepek
Další popularitu, ale i rozpaky nejen v uměleckém světě mu na začátku nového tisíciletí přinesla role podnikatele Františka Rubeše v seriálech Rodinná pouta a Velmi křehké vztahy. Mnozí nedokázali pochopit, že toho uznávaný umělec v letech „má zapotřebí“. Jan Kačer však výtky na svou adresu odmítl s tím, že je divadelník, který pracuje na základě toho, co se mu nabídne. Dodal, že pro něj doba velkých rolí už pominula, neboť filmoví režiséři zpravidla točí příběhy o své vlastní generaci a o ty starší se jen málo zajímají.
„Pan Kačer mě učil, režíroval a hrál mi tatínka v seriálu,“ vzpomněla pro iDNES.cz nejen na seriálovou spolupráci Dana Morávková. „A i když na něj jako na pana Rubeše byla ‚moje‘ Andrea někdy ostrá a zlá, protože ta postava taková byla, nikdy se na mě za to nezlobil. Byl vždycky moc laskavý a já mu chci takhle vaším prostřednictvím poděkovat za všechno, co nejen pro mě udělal. Zanechal po sobě moc krásných rolí a inscenací a zaplaťpánbůh, že některé jsou natočeny a můžeme si je připomínat. Myslím moc na jeho rodinu,“ dodala herečka.
O svém životě napsal Kačer čtyři vzpomínkové knihy: Jedu k mámě, Mírnou oklikou, K přátelům a Zadními vrátky. Při oslavách svých osmdesátin v roce 2016 poznamenal: „V těch osmdesáti člověk vidí svět, který do té doby neviděl. Bez ctižádosti, bez touhy vyniknout, bez zlodějství, bez zlejch úmyslů, a najednou máte ten život jakoby sladkej.“
