Poslední dobou se objevujete v mnoha televizních i seriálových rolích. Na úspěch před kamerou jste čekala ale poměrně dlouho.
Kolegové mi už dlouho předpovídali, že můj čas přijde později, tak je to asi tady. Byla jsem hrdá a po škole si řekla, že nikdy nebudu točit reklamy ani nic komerčního. Za pár let jsem si uvědomila, že se jen divadlem neuživím. Tak jsem začala chodit po castinzích, první byl na roli ve filmu Účastníci zájezdu. Jenomže potom jsem se vdala, odjela na roční dovolenou a práci se příliš nevěnovala. Následně jsem porodila, onemocněla mi maminka a chyběl mi tah na bránu. Dcera byla totiž pro mě stejně důležitá jako kariéra.
Přesto se vám podařilo vše krásně skloubit.
To ano. Je ale znát, že těch pár let tak nějak samovolně proteklo. Točila jsem pořád, i když ne moc intenzivně. Mám pocit, že jsem stále stejná, ale že až teď si mě začalo všímat víc lidí.
Dramatické role se vám vyhýbají. Jste duší komediant?
Neřekla bych. Spíš si myslím, že se člověk v něčem osvědčí a už v dané škatulce zůstane. Doufám, že přijdou i jiné žánry. Nechci tomu nechat volný průběh, zároveň si nelze nic vynutit. Záleží hodně i na štěstí, náhodě a určité připravenosti.
Ironický humor je mi blízký. Když ho někdo nechápe, nemůžeme najít společnou řeč.
V jednom rozhovoru jste řekla: „Mám štěstí na role, které ze mě dělají větší hrůzu, než jsem.“ Nepatří k vaší profesi sebevědomí?
To je sebeironie, která je mi vlastní. Nejsem z žen, které si zakládají na tom, že za všech okolností musejí vypadat perfektně. Když už mi to sluší, kolegové jsou překvapeni. Nedávno se Jenovéfa Boková divila, jak mám hezké vlasy. Zrovna ty mi totiž kvůli rolím schovávají.
Přestože se teď těšíte velkému zájmu, vaše cesta k herectví byla poměrně dlouhá, že?
Vystudovala jsem střední ekonomickou školu v Brně a pak pokračovala na DAMU do Prahy. Mezi tím byla ale prodleva, během které jsem začala hrát ochotnické divadlo. Ve čtvrťáku na střední škole jsem se dostala do Dětského studia Divadla na provázku. Asi rok po revoluci, kdy už jsem měla po maturitě, jsem nastoupila do tohoto divadla na plný úvazek.
S čísly jste nikdy pracovat nechtěla?
Ne. Vystudovala jsem to, ale už když se blížila maturita, věděla jsem, že se ekonomikou nikdy živit nebudu. Dokonce jsem k maturitě nechtěla ani jít, ale rodiče mě donutili.
Jaký měli rodiče názor na váš herecký sen?
Měli pocit, že to není stálé povolání, a když už, tak jen pro několik vyvolených. Nechápali, kde se to ve mně vzalo a proč nemůžu dělat „normální“ práci a hrát jen ve volném čase.
A kde se to ve vás tedy vzalo?
Myslím, že šlo o určitý vzdor a protipól k tomu, co jsem studovala. Nebyla v tom touha být slavná. Líbilo se mi prostředí kolem divadla, lidé. Měli jiné názory, byli inspirativní a já chtěla žít v brněnské divadelní komunitě. Nyní je tato profese trochu zprofanovaná, protože každý, kdo má chytrý telefon, se natočí, video umístí na internet a má pocit, že je herec. Tenkrát být herec znamenalo mít angažmá v divadle, prosadit se v televizi nebo u filmu, nebylo to tak jednoduché. Můj otec proto nabyl dojmu, že jde o čiré bláznovství.
Eva Leinweberová
Nejisté povolání to do určité míry je, litovala jste někdy, že jste neposlechla tatínka?
Nejisté mi herectví začalo paradoxně připadat až asi po dvaceti letech. A teď samozřejmě přišly určité pochybnosti v období covidu. Přemýšlela jsem, co bych dělala, a zjistila jsem, že bych mohla jen obsluhovat nebo jít za pokladnu. Nic jiného bych nejspíš neuměla. Jestli by mě to ale skutečně bavilo, netuším.
Jak rodiče reagovali, když jste se touto cestou vydala?
Tatínek to nesl špatně. Nikdy nebyl na žádném z mých představení. Maminka se s tím nakonec smířila a podporovala mě. Vlastně jsem od ní dostávala podporu za oba.
Poučila jste se z přístupu svých rodičů? Kdyby se nyní chtěla stát vaše dcera herečkou, rozmlouvala byste jí to?
Odmalička jde tímto směrem. Jak by také ne, má rodiče herce. Snažím se jí ale vysvětlit, že i když tuto profesi oba vykonáváme, není to záruka, že uspěje. Nemáme jí jak pomoct, i kdybychom chtěli. Talent podle mě má, ale byla bych ráda, kdyby si našla ještě plán B.
Jaký máte s dcerou vztah?
Řekla bych, že dobrý. Když mám pocit, že se pouští do něčeho smysluplného nebo to, co dělá, má nějakou přidanou hodnotu, maximálně ji podporuju a pomáhám jí.
Velkou oporou jste byla i své mamince, o kterou jste se starala, když byla nemocná.
Ano, ale já se o ni starala dřív, než začala mít zdravotní problémy. Když otec zemřel, přestěhovala se za mnou do Prahy a stala se na mně závislá. Bylo jí skoro osmdesát let. Musela jsem jí pomáhat. V Praze bylo pro ni všechno daleko, takže jsem jí začala nakupovat, venčit psa…
O tři roky později prodělala mozkovou mrtvici. Rekonvalescenci jsem si vzala na svá bedra, protože varianta, že by šla do LDN nebo pečovatelského domu, pro mě nepřicházela v úvahu. Sice už se nedokázala obstarat, hodně zapomínala, nebyla schopná si vzít léky, ale na umístění do nějaké z těchto institucí mi nepřipadala.
Když jsem byla malá, babička byla v LDN a já si to dodnes pamatuji. Je to jeden z nejhorších zážitků, které z dětství mám. Máma mě za ní sice často nebrala, ale obrazy na stěnách bych mohla popsat ještě teď. Bylo to příšerné prostředí. Když se toto období u mých rodičů blížilo, zařekla jsem se, že je tam neumístím. O tátu se postarala máma, ale pak už nezbyl nikdo.
Venkovanka. Na chalupě nedaleko Prahy tráví herečka veškerý volný čas. Do budoucna se do této oázy klidu plánuje přestěhovat natrvalo.
Sourozence, kteří by vám pomohli, nemáte?
Ne. Z otcovy strany mám o jednadvacet let staršího bratra, ale z matčiny strany jsem jenom já.
Co bylo na péči o maminku nejtěžší?
Po mrtvici si zlomila krček a vše se začalo nabalovat. Lékaři s ní odmítli rehabilitovat, protože byla zmatená, nevěděla, co je za den, a nespolupracovala. Nechtěla jsem to tak nechat, šla jsem tedy za rehabilitační sestrou a poprosila ji, aby mi ukázala, jak mám s mámou cvičit. Dala jsem se do toho a rozchodila ji. Po dvou letech jsem ale skončila v nemocnici se zády. V té době se o ni neměl kdo starat, proto jsem ji umístila na dva týdny do LDN. Tam se začala zhoršovat.
Jak to? Neunesla to psychicky?
Asi jedno s druhým, každopádně v těchto ústavech to běžně funguje tak, že pacienty nadopují léky, aby byli zklidnění; což není výčitka určená tamním pracovníkům. Kvůli nedostatku personálu se nelze věnovat zmatenosti pacientů nebo jejich nočním toulkám po chodbách. Když jsem tam za matkou přišla, měla v sobě tak silné léky, že nemohla ani promluvit. Z tohohle propadu jsem ji už nikdy nedokázala dostat zpátky.
Ona už pak s vámi ani nekomunikovala?
To ano, ale její zmatenost se zhoršila. Stále mi zvonil telefon. Buď ji někdo ze sousedů našel na ulici nebo v horším případě lidé, kteří ji neznali, zavolali záchranku. Ta mamku odvezla do nemocnice, odkud ji nechtěli vrátit domů. Ona se tam za několik dní zase o něco zhoršila a my začínaly od začátku.
Nové zážitky. Při cestě po Portugalsku navštívila Eva i surfařskou oblast Ericeira a vyzkoušela tento sport. Byla nadšená!
Není v tuto chvíli skutečně lepší vyhledat odbornou péči?
Já už jsem neuvažovala logicky. Viděla jsem, že fyzicky je na tom dobře, jen hlava jí neslouží. Nechtěla jsem dopustit, aby jenom ležela, nadopovaná léky. Můj cíl byl, aby nepřestala chodit. Ve chvíli, kdy by nechodila, byl by konec.
Neztratila jste někdy nervy?
Samozřejmě že ano. Byla jsem nešťastná, že se k ní občas nechovám hezky. Chodila jsem k ní každé ráno a vždy prala povlečení. Chvílemi jsem měla pocit, že mi to dělá schválně. Začala jsem si hledat různé informace na internetu a pochopila jsem, že péči, kterou jsem dávala jí, jsem měla dávat i sobě, abych se do toho nepropadla tak, jak se mi stalo.
Vy jste v té době už měla i dceru, že?
Ano. Když se maminka přestěhovala do Prahy a byla už na mně závislá po psychické stránce, bylo dceři půl roku. Pak se přidaly zdravotní komplikace – to byly Dorotce tři roky.
Musela jsem se naučit fungovat sama za sebe, ne jen pro někoho jiného.
Jaký byl váš život poté, co maminka zemřela?
Stres, který souvisel s péčí o ní, pomalu dobíhal. Trvalo asi půl roku, než to na mě psychicky dopadlo. Perfektně jsem se naučila fungovat pro někoho nebo za někoho, ale ne sama za sebe. To jsem se musela naučit. Až pak jsem si uvědomila, že jsem se nezhroutila z toho, že jsem se rozvedla, čemuž jsem to zprvu přikládala, ale z kolotoče, který se zastavil. Navíc už jsem v té době neměla vybudované žádné sociální vazby. Vše se točilo jen kolem mámy a dcery. Buď jsem zabavovala jednu, nebo druhou. Dcera začala odrůstat, a místo abych si volný čas, který jsem získala, užívala, spadl na mě jako těžká deka.
Zmínila jste rozvod. Nemohla být také jeho důvodem právě intenzivní péče, kterou jste věnovala mamince?
Myslím si, že by se naše manželství rozpadlo i tak. Možná se to tímto urychlilo, ale výsledek by byl stejný. Teď ale máme krásný vztah.
Eva Leinweberová (49)
|
Blíží se vám životní jubileum. Řešíte ho?
Nejvíc jsem to řešila, když mi bylo čtyřicet. Přestala jsem být mladá. Hodně jsem dospěla i péčí o maminku. Nevím přesně, co se tehdy stalo, ale s jistotou vím, že mě to psychicky změnilo. Teď, s blížící se padesátkou, se dostávám do bodu, kdy jsem sama se sebou víc smířená. Už nejsem ze stáří vyděšená.
Nepřipadáte si někdy osamělá?
Abych řekla pravdu, už ne. Mám pocit, že jsem si musela osamělost nejprve odžít, abych ji pak zvládla. Byla to jedna z mých posledních psychických zkoušek, kterými jsem musela projít.
Jak vaše psychické rozpoložení ovlivňuje váš herecký výkon? Dokážete se od toho odpoutat?
Ve stavu, kdy se necítím úplně dobře, nechodím na jeviště ráda. I tímto obdobím jsem si již prošla. Ale dělám svoji práci už tak dlouho, že dokážu dobře předstírat a není na mně poznat, že se mi v té chvíli nechce a jen opakuji, co mám nazkoušené.
Jaké jsou vaše nynější pracovní plány?
Nedávno jsme měli v Divadle Komedie premiéru představení Volání divočiny, ze kterého mám velkou radost. Jsem tam jediná žena a moc si to užívám. Tímto všechny srdečně zvu. Do toho natáčím seriál Chlap pro TV Nova. V létě mě ještě čeká natáčení pokračování Osady a na podzim nové představení v Divadle ABC.
Eva Leinweberová
