RECENZE: Tak dělají Mozarta všichni. Smířlivost a rozum neznáme

Opera Národního divadla uvedla novou inscenaci Mozartovy opery Cosi fan tutte (Tak to dělají všechny). Tentokrát jí lze připsat pár bodů navíc, i když spíš za režijní než hudební dojem.

Poslední ze společné dílny W. A. Mozarta a Lorenza da Ponteho může na první pohled působit jako lehounká až povrchní zábava, ale ve skutečnosti v ní jde o jakousi sondu do lidských citů a věčnou otázku, jak vzniká láska a proč se někdy zničehonic ztratí... Dva přátelé-vojáci se na popud staršího a zkušenějšího přítele rozhodnou svérázně vyzkoušet věrnost svých snoubenek. A jsou, jak jinak, překvapeni.

Byly už horší inscenace

Německá režisérka Tatjana Gürbacaová vytvořila na jevišti Stavovského divadla co do kulis a kostýmů jednoduchou a úspornou inscenaci, zasazenou do neurčitého bezčasí, které ústrojně vstřebá současnost i letmé odkazy na 18. století. I když zrovna francouzské vojenské uniformy z jeho konce působily zbytečně, leda jako výzva divákovi, aby si zopakoval historii Neapole, do níž původně děj zasadili Mozart s Da Pontem.

Nicméně rozhodující je, že režisérka měla očividně připravený „scénář“ gest, pohybů a vzájemných reakcí, který se jí podařilo zpěvákům vštípit, takže výsledkem jsou plynulé akce udržující pozornost, někdy sice méně, jindy zase více vtipné, ale celkově se vyvarující legrace „na první dobrou“.

W. A. Mozart: Cosi fan tutte

60 %

Dirigent: Karsten Januschke

Režie: Tatjana Gürbaca

Národní divadlo, premiéra 8. ledna 2022 ve Stavovském divadle

V prvním dějství, kde sám Mozart občas paroduje postupy tehdejší „vážné“ italské opery, režisérka vkusně kráčí v jeho stopách, v druhém, v němž se i hudební nálada proměňuje do citových zmatků a výčitek, humoru ubírá a nechává emocím prostor. Autorka tohoto textu každopádně viděla mnohem horší, jakkoli třeba i výpravnější inscenace dotyčné Mozartovy opery (o jiných nemluvě), a to i ve světě. Včetně kinopřenosu z Metropolitní opery.

A slyšela různé výkony... Ne že by ve Stavovském divadle nebylo vůbec co poslouchat, ačkoli nastudování dirigenta Karstena Januschkeho, počínaje předehrou, spíš přelétlo kolem uší rychlým tempem, než aby v nich utkvělo. 

Tenoristovi Petru Nekorancovi role Ferranda sedí lépe než hrabě Almaviva v nedávné premiéře Rossiniho Lazebníka sevillského, ale pořád nezbývá než opakovat to samé: Jeho hlas zní pěkně, někdy skoro až luxusně, ale jen do chvíle, než se má posunout k vyšším tónům, pak jakoby přestává fungovat a ztrácí kvality. Také mezzosoprán Arnheiður Eiríksdóttir v roli Dorabelly působil osobitěji a barevněji než když v Lazebníkovi zpívala Rosinu. Barytonista Lukáš Bařák má pro Guglielma příjemný témbr i smysl pro jevištní komiku. Barytonista Jiří Hájek zpíval Dona Alfonsa, filozofa a hybatele zkoušky věrnosti, v ohlášené indispozici, takže jeho výkon zůstal spíš u hereckých akcí.

Part Fiordiligi, hlavně její velká árie, v níž věrnost přirovnává ke skále, je se svými velkými intervalovými skoky tak trochu Mozartovým vtípkem na účet první představitelky a tím i všech dalších sopranistek. S tím se ovšem nedá nic dělat - musí se zazpívat. Pro Kateřinu Kněžíkovou ale tato role nepatří k nejlepším. Její hloubky nemají dost nosného zvuku ani barvu, a i celkově hlas nezněl tak „skálopevně“ vyrovnaně a robustně jak by měl.

Nicméně největším omylem v obsazení je Pelageja Kurennajaová v roli komorné Despiny. Pokud se její hlas dal zaslechnout, tak ani nebylo jasné, co je její přirozený hlas a co skřehotavá hlasová parodie ve scénách, kdy se Despina převleče za doktora a notáře.

Nepřijatelné poselství

Na závěr přece jen ještě jednu poznámku k režii. V závěru díla, kdy jsou lest, záměna i provinění dívek odhaleny, autoři předepsali smířlivost s tím, že šťastný je ten člověk, který bere život z lepší stránky a řídí se rozumem. V moderních inscenacích se ovšem čtveřici její svět většinou tak či onak rozpadá, jakkoli režisérům na rozvinutí spekulativní otázky, co s hrdiny bude dál (jež teoreticky mohla napadnout i publikum v Mozartově době), zbývá už jen chvilička.

Tentokrát si jedna z dívek v posledních taktech vzdorně obleče mužskou vojenskou kombinézu, druhá se dokonce pokusí o sebevraždu. Je fakt, že v 19. století byla opera pro změnu považována za nemorální a dokonce se upravovala. Každá doba se zkrátka do starých uměleckých děl nějak otiskuje. Je ale zajímavé, že v současnosti je zrovna poselství z konce 18. století o smířlivosti a rozumu tak nesrozumitelné a nepřijatelné, že si s ním tvůrci nevědí rady.