RECENZE: Balzerová a Vilhelmová jsou ženy v pokušení na slzavější cestě

Novinka kin Tátova volha nese mnohé znaky humoru režiséra Jiřího Vejdělka, tvůrce Žen z pokušení. Ale tentokrát točil cizí scénář, který vykazuje sklon k melodramatu.

Tragikomedie zabalená do příběhu na cestě sice začne pohřbem, ale slzy pozůstalých po údajném záletníkovi, jeho ovdovělé manželky neboli Elišky Balzerové a dcery v podání Tatiany Vilhelmové, se hned pročišťují filtrem šibeničního smíchu. Třeba v grotesce s urnou, kaktusy a vysavačem.

Vůbec tady platí, že kde je Tátova volha nejčernější, je i nejsilnější, a že podmanivé detaily stojí nad umělou konstrukcí historky, která pošle hrdinky po stopách bývalých milenek mrtvého za jeho případným nemanželským synem.

Absolventský scénář Ivy Jestřábové tvořil základ, jejž Vejdělek upravoval, lze tedy jen hádat, který ze spoluautorů má na svědomí slabší, protože melodramatičtější prvky. Projevují se jednak ve vršení ran osudu, jednak v typicky ženské panice ze ztráty přitažlivosti: dcera zemřelého je totiž sama těžce nemocná, ale ráda by od oddaného manžela ztvárněného Martinem Myšičkou zažívala projevy intimnějšího zájmu než starostlivou ohleduplnost k pacientce.

V dlouhém prologu film ztrácí rytmus; když konečně dámská jízda za minulostí odstartuje, prozáří ji červené pamětnické auto i krajina v obrazech kameramana Vladimíra Smutného, byť onoho kochání se malebností je občas nadmíru. Zradu každé road movie představuje modelová stavba, tedy lineární posun z jedné zastávky na druhou – naštěstí každá z nich je zábavná a každá jinak. Doslova zaperlí hned první z expřítelkyň mrtvého hříšníka, mondéna Vilmy Cibulkové, která výměnu usměvavých ženských jedovatostí s Balzerovou dovádí k dokonalosti. Její sociální protipól vytváří Eva Holubová včetně strašlivých rukodělných výrobků, které návštěvě vnutí. Herecky jiskří i miniatury jako esence protivné paničky, již vystihne Jana Plodková.

Většina vtipu vychází ze slov, ač nechybějí ani kouzelné situace počínaje hradbou důchodců s chodítky, podobnou nápadu Mr. Beana, a konče trapasem s veřejným odposlechem manželské hádky.

Muži v Tátově volze stojí sice v pozadí, přesto si svých pár minut slávy vychutnají. Hlavně Bolek Polívka jako nemohoucí starý pán stižený ztrátou paměti, který svou vzácnou „světlou chvilkou“ celou zápletku furiantsky rozčísne, ale i Myšičkův trpný hrdina, jenž nakonec najde odvahu k činu.

Bezmála zázrak

V Tátově volze se mezi výbuchy smíchu ukrývá stesk, ovšem uměřený, zdravý a chválabohu bez hysterie. Důvěrnost mezi hlavními herečkami, které si tandem matky s dcerou vyzkoušely už v Teorii tygra, účinkuje přirozeně, přesně v podtextu výpravy, na níž spíše než rodinná tajemství poznávají především jedna druhou. Ne náhodou odkazují k náladě Výletu od Alice Nellis, ať zažijí třeskuté námluvy místních frajerů od pouťové střelnice, nebo osvobozující holčičí flám.

Tátova volha

60 %

Česko, 2018, 90 min

Režie: Jiří Vejdělek

Scénář: Iva Jestřábová, Jiří Vejdělek

Hrají: Eliška Balzerová, Tatiana Vilhelmová, Vilma Cibulková, Eva Holubová, Hana Maciuchová, Emília Vášáryová, Martin Myšička, Boleslav Polívka, Jana Plodková, Václav Neužil ml., Dominika Frydrychová

Kinobox: 53 %

IMDb: 6.3

Bohužel dva klíčové problémy Tátovy volhy se ve finále proderou na povrch. Zaprvé fakt, že výstavba celé třinácté komnaty je překombinovaná, nevěrohodná a nedopovězená. Zadruhé skutečnost, že rozuzlení má přijít v klíčové situaci, nikoli ve vysvětlujícím monologu ve stylu zpovědi vraha, kterého špatná detektivka neumí jinak usvědčit.

Prostě se zrodil slušný televizní film, jenž od léčivě jízlivého shazování sentimentu utíká k rozbolavělosti víc, než by se od Vejdělka čekalo a než by mu slušelo, ale na druhé straně při jeho sledování člověka nepolévá stud. Což se v současné české produkci takzvaných komedií rovná bezmála zázraku.