RECENZE: Lazebník sevillský má špetku vtipu a ještě méně pěveckého kouzla

Opera Národního divadla zase uvádí premiéry pro živé publikum. A jak ukázala nová inscenace Rossiniho Lazebníka sevillského, vrací se staré problémy. Hlavně se zpěváky, jakkoli je mezi nimi i Adam Plachetka.

Příběh o chytrém lazebníkovi, jenž hraběti Almavivovi pomůže ke sňatku s Rosinou, na kterou si dělá zálusk i její starý poručník Bartolo, je Rossinim chytře zkomponovaný a divadelně vděčný. Režisérka Magdalena Švecová se sice naštěstí spíše vyhýbá upoceným či vulgárním gagům, ale nějaká jasná myšlenková linka se v inscenaci vysledovat nedá. 

Scéně napřed dominuje velké okno do pokoje Rosiny a poté, jakoby z opačného pohledu, na dvě patra rozdělená domácnost doktora Bartola, s Rosininou ložnicí nahoře. Občas se objeví nápad, třeba když hned v úvodu Almavivu při jeho dostaveníčku doprovází hudebníci ve fraku alias členové orchestru Národního divadla. Ale většinu času představení plyne tak nějak ve stylu ani propadák, ani přehlídka fantazie a humoru. Motiv kaktusu, který je vyobrazen i na plakátu, není nijak důsledně a vtipně využit a rozvinut, tedy krom toho, že občas se o některý z vystavených exemplářů ta či ona z postav píchne a jindy se za ně schovává. Určitě by se z něj dalo vytěžit víc divadla.

Krásný hlas není vše

Niméně hlavním problémem inscenace jsou pěvecké výkony. Bez nich italská opera - jako ostatně každá opera - ztrácí smysl. Bohužel se to týká i Adama Plachetky, který Figara ztvárňuje poprvé. Tenhle postavou robustní Figaro by se svými šlemi a brýlemi vlastně mohl být i doktor Bartolo, ale to byl možná i záměr. Podstatnější je, že Plachetka jakoby pořádně nevěděl, co vlastně zpívá. Už ve vstupní proslulé árii, v níž se Figaro chvástá svou nepostradatelností, vrhá do hlediště dvojnásob silnější zvuk, než by bylo zapotřebí, doslova burácí, jakoby zpíval Wagnera v obrovském prostoru přes mohutný orchestr, ne Rossiniho ve středně velkém divadle. Jistě, interpret Figara musí mít krásný zvučný hlas, ale to je jen počátek, italské bel canto je spíš o drobnokresbě, o minuciózní výstavbě frází, ale ty se v Plachetkově způsobu zpěvu ani nedají rozeznat, jakoby onu drobnokresbu prostě převálcoval brutálními tahy štětcem. Jinak řečeno, hlasovou silou, vydávanou (a částí publika považovanou) za efektní přednes, u něj celý večer vše začíná i končí. To je špatně. Není sice prvním ani posledním pěvcem v dějinách opery, který tak činí, ale to není omluva.

Gioachino Rossini: Lazebník sevillský

40 %

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

Režie: Magdalena Švecová

Národní divadlo Praha, premiéra 7. října 2021

Mladý tenorista Petr Nekoranec, jenž má za sebou úspěchy v některých zahraničních soutěžích i účast ve studijním programu Metropolitní opery, v Národním divadle jako hrabě Almaviva debutoval. Na různých dřívějších koncertech zaujal talentem, nad technickou nevyzrálostí se do určité chvíle dalo přimhouřit oko. Ale v plném provozu na první české scéně už to nejde. Jeho hlas se od určitých tónů směrem do výšek stále láme, místo aby nabýval na svítivosti, tak zmatní, a místo dopředu začne ubíhat někam dozadu. A protože Almaviva je role, založená na technické dokonalosti, tak tyto kazy působí jako pěst na oko.

Islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir v roli Rosiny sice neudeřila do oka, či spíše do ucha žádným nedostatkem, ale ani žádnou předností. Vlastně si ani nešlo udělat konkrétní představu, jaký má vlastně hlas, její zpěv je takový nijaký, bledý, není v něm nic charakteristického, individuálního, čím by ozvláštnila part šelmovské dívky, jež si v chytrosti nezadá s Figarem.

Velkou příležitost má v této opeře interpret domácího učitele Basilia. Jeho velká árie, v níž líčí, jak se může šířit a co dokáže pomluva, je parádním kouskem basistů. Roman Vocel ji však nejenže vokálně neztvárňuje, on ji vlastně ani nezpívá, spíš mluví hlasem, který ani nepřipomíná vyškolený bas. I další basista na scéně, Jiří Sulženko, zpívá doktora Bartola tak nějak podivně, jako když má zvuk sražený v nose a nenesl se dopředu. Ostatní sólisté, Lucie Hájková jako hospodyně Berta či Lukáš Bařák jako sluha Fiorello už nějaký zvláštní vokální vklad do produkce nevnesli. Dirigent Jaroslav Kyzlink všem pěveckým problémům očividně jen přihlíží, orchestr sice zahrál pěkně předehru i orchestrální výjev, v němž se rozpoutá bouřka, ale co naplat, když takováto opera závisí hlavně na zpěvácích.