S manželem se známe necelých třicet let. Poznali jsme se v práci. Zpočátku jsme byli jen kolegové, co se potkali na chodbě, pozdravili a šli dál. Po roce někdo z kolegů slavil poslední dny svobodného života a do vinárny kousek od naší firmy pozval spoustu lidí z práce. A tam mezi námi přeskočila jiskra.
Nějakou dobu jsme spolu chodili, já mezitím změnila práci, až přišel čas na to, abychom se rozhodli, co dál. Budeme spolu žít, vezmeme se, pořídíme si rodinu? Už jsme nebyli úplně nejmladší a oba jsme už za sebou měli i nějaké ty zkušenosti. Mně bylo osmadvacet a příteli o rok víc.
Dětem jsme dali hodně
Nakonec se to tak nějak rozhodlo za nás, i když s naším přičiněním. Otěhotněla jsem, nebylo nač čekat, bylo nám spolu dobře, na společné soužití jsme měli oba stejný názor, chtěli jsme být svoji, ne jen tak žít na hromádce. Rychle jsme naplánovali svatbu a během dvou měsíců se vzali.
Když tak rekapituluji náš společný život, mám z toho celkem dobrý pocit. Děti máme dvě, nejdřív se narodila dcera, tři roky po ní syn. Obě děti jsou fajn, mám s nimi hezký vztah, rozumí si i s tátou a naštěstí i spolu navzájem. Dcera už tři roky žije s přítelem a příští rok na jaře se jejich rodinka rozroste. Syn až donedávna žil s námi, ale i on se rozhodl zkusit společný život s přítelkyní. Obě děti jsou samostatné, na nás nezávislé.
S manželem jsme se jim oba hodně věnovali. Pro nás pro oba byla rodina vším. Nikdy jsme neupřednostňovali svoje zájmy před jejich. Syn je hodně sportovně založený, manžel sám byl vždy velký sportovec, syna proto v jeho aktivitách podporoval. Syn dal nakonec přednost fotbalu. Manžel s ním jezdil na tréninky, na zápasy, pomáhal i trenérům na soustředěních.
Dcera zase byla hodně umělecky založená, miluje galerie, muzea, divadla. Tuhle zálibu zdědila po mně. Měli jsem to s manželem tak trochu rozdělené, zatímco on jel se synem na zápas, my šly s dcerou na nějakou pěknou výstavu. Samozřejmě jsme ale trávili i hodně času společně, jak doma, tak na výletech, dovolených.
Těšila jsem se na život ve dvou
S manželem jsme pochopitelně ničeho nelitovali, děti byly vždycky naše radost a my byli šťastní, když byli dcera se synem šťastní. Občas jsme si jen tak se smíchem říkali, že všechno doženeme, až děti odejdou „do světa“. S manželem oba rádi cestujeme, plánovali jsme, že jednou vyrazíme na sever, lákaly nás severské státy. Ale to bylo v plánu, až budeme tzv. bez závazků.
Přiznám se, že jsem se na to docela těšila. Nejsem z těch matek, které propadají zoufalství, když se děti osamostatní. Naopak. Své děti miluju, těším se na vnouče, ale zároveň si chci už plánovat a užívat život podle svého. Tohle jsme měli s manželem celé roky společné. Bavili jsme se o tom, jak jednou děti odejdou, tak my začneme „žít“. Jednou dokonce manžel přišel s tím, že si na papír napíšeme, co musíme ještě stihnout zažít. Já chtěla hlavně oprášit angličtinu a francouzštinu, manžel se rozhodl, že se naučí fotit jako profesionál. K padesátinám dostal velmi kvalitní fotoaparát, po kterém toužil.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Syn se odstěhoval a manžel mi oznámil, že přišel čas, aby si uspořádal život. Prý mě má rád, nechce se se mnou rozcházet, tak to prý nemám chápat, ale došlo mu, že celý život žil jen pro druhé, pro děti, pro mě, pro rodinu a prý už to tak mít nechce, chce žít tak, jak jemu to bude vyhovovat. Věnovat se svým koníčkům, dohnat, co zmeškal, když byl neustále k dispozici nám všem. Najednou zahodil pryč všechno, co jsme si spolu plánovali právě na tohle období, kdy budeme mít už čas jen sami na sebe.
Jsem z toho hodně rozčarovaná. Nevím, jak se mám zachovat. Manžel je spokojený. Chodí do práce, tráví čas doma i venku. Občas mi řekne, kde byl, s kým se viděl, kam pojede a co bude dělat. Ale všechno to dělá už sám, beze mě. Najednou je to někdo úplně jiný. Nemyslím si, že by měl jinou ženu, to mě ani nenapadlo, hlavně si myslím, že teď je v takovém stavu mysli, že by mi to nejspíš i řekl. On si prostě zařídil život podle svého a já ani nevím, jestli do něj ještě patřím.
Magdalena
Názor psycholožky čtěte na další straně.
Názor odbornice: Společnému jste odvykli
Vážená Magdaleno! Minulost samozřejmě nevrátíme. Tam totiž, obávám se, může pramenit vaše neuspokojivá současnost. Dostihlo vás vaše dosavadní nastavení „vše pro dobro dětí“, kde jste na sebe vy dva rodiče tak nějak pozapomněli. Na jedné straně máte dobrý pocit z dnes již dospělých dětí, které se vám zjevně dobře vyvedly. Na straně druhé však zůstal chudinka zapomenutý partnerský vztah. Bez péče, pozornosti a času jen pro vás dva skomíral. A nyní tahle „nepéče“ přinesla výsledek.
Společnému jste odvykli, není nač navazovat. Pracuji-li s klienty v naší poradně, často se péčí o vztah zaobíráme. Ptám se, co mají muž a žena každý sám pro sebe i co pěkného si mohou čas od času dopřát společně. Ač to tak nemusí vypadat, děláte společným partnerským časem dobrou službu nejen vztahu samotnému, ale i (pro někoho možná nečekaně) společným dětem. Ty se totiž v nejužším bezpečném a láskyplném náručí rodiny postupně učí, že i jiní lidé mají své potřeby. A že o vztah je třeba kontinuálně pečovat. Pakliže tak celoživotně činíme, máme v období vylétnutí dospělých potomků z rodiny nač navazovat.
Ale zpět k vaší současné situaci. Když byste seděla u mě v poradně, ptala bych se vás, čemu se věnujete sama pro sebe. Co vám přináší radost, co vás těší. Když nejde to společné, je dobré nezanedbávat alespoň to individuální. Sdělujete, že vám manžel o svých volnočasových aktivitách rád vypráví. O čem mu můžete vypravovat vy? Jestli někde, tak potom zde by mohl být počátek cesty vedoucí k tomu společnému. Přes sdílení něčeho pěkného, co vás potkává při individuálních koníčcích, byste se mohli dostat k hovorům o možném společném trávení času. A to je, jestli tomu rozumím správně, přesně to, oč vám jde.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co má Magdalena podle vás dělat? Čtěte na další straně.
Co mám podle vás dělat?
