Jmenuji se Anežka, je mi dvacet devět let, jsem rozvedená a děti nemám. Po bývalém manželovi, se kterým jsem byla pět let, mi zbyly dluhy a vybydlený byt.
Z domova jsem odešla brzy
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Pocházím z menšího města, vyrostla jsem se dvěma bratry. Hned jak jsem byla plnoletá, z domova jsem odešla. Své rodiče mám ráda, ale byli vždy hodně přízemní, jednodušší, na prvním místě pro ně bylo, co si o nás kdo myslí, jak se na nás lidé dívají. Proto zavrhli mého staršího bratra, který jim krátce před osmnáctými narozeninami přiznal, že je gay. Naši ho zapřísahali, aby to nikomu neřekl, aby se to nedozvěděli sousedi, jejich známí, příbuzenstvo. Měsíc nato bratr odešel z domu. Já to tenkrát vůbec nechápala, bylo mi osm let a mladšímu bratrovi jen tři. Dodnes se s rodiči nestýká, v nejužším kontaktu je se mnou, s mladším bratrem taky skoro vůbec, ale přeci jen je mezi nimi patnáctiletý věkový rozdíl.
Odstěhovala jsem se zhruba šedesát kilometrů od našich, našla si práci a bydlela na ubytovně. Nebylo to jednoduché, ale cítila jsem se volněji. Obracela jsem každou korunu, zbytečně neutrácela, chtěla jsem se osamostatnit a pořídit si byt na pronájem. Za dva roky se mi to podařilo, byla to maličká garsonka, ale já byla konečně ve „svém“. Měla jsem kliku na majitele, který mi byt pronajal takzvaně za hubičku. Byl to už starší pán, vdovec, žil sám v pečovatelském domě, neměl žádnou rodinu. Po třech letech mi byt nabídl k odkupu, vzala jsem si hypotéku a byla už opravdu ve svém.
Manželství za nic nestálo
Zhruba v té době jsem poznala svého muže. Chodili jsme spolu pár měsíců, pak se ke mně nastěhoval, požádal mě o ruku a vzali jsme se. Šlo to všechno hrozně rychle. Dnes bych si asi hodně věcí rozmyslela, ale byla jsem dost nezkušená a naivní. Brzy jsem přišla na to, že s mým mužem mě žádné štěstí nečeká. Střídal práce, půjčoval si peníze, hrál na automatech, až nám hodně věcí sebrali exekutoři. Nakonec jsem požádala o rozvod, zůstala jsem sama ve skoro prázdném bytě a s dluhy, které byly podle zákona i moje.
Dva měsíce nato jsem přišla o práci, majitel firmy zkrachoval. Opět jsem zažívala hodně krušné měsíce, ale zvládla jsem to a našla si místo v internetovém oddělení jednoho velkého obchodu.
Hned od prvních chvil jsem si říkala, že je to snad výhra v loterii, byla tam úžasná parta. Věkově jsme na tom byli všichni tak zhruba stejně. Nejmladší od nejstarších dělilo asi tak deset let, já byla nějak uprostřed. Mimo práci jsem neměla moc přátel, kamarádila jsem se jen se sousedkou, se kterou jsme se občas navštěvovaly, ale měla rodinu, které se musela věnovat. Zbytek kamarádů a známých se mi vytratil ze života po rozvodu, patřili k mému ex.
Našla jsem si skvělou kamarádku
Po pár týdnech jsem se nejvíc spřátelila s Olinou. Je vdaná, o tři roky starší než já, děti nemá. Prý je ještě čas. Její muž je o šest let mladší a jak jsem pochopila, ona se bojí, že by jí utekl, kdyby najednou byla doma s dítětem a nikam nemohla. Takhle chodí pořád spolu a ona si ho hlídá. Pochopitelně ona sama dělá vše pro to, aby dobře vypadala, utrácí za kosmetiku, návštěvy salonů, oblečení a je fakt, že vypadá opravdu dobře. I její muž je pěkný chlap, ani se jí nedivím, že si ho hlídá. I když občas si z ní v práci kolegové utahují, ale ona to bere s humorem.
Olina se stala mým nejbližším člověkem. Byly jsme opravdu velké kamarádky. Svěřovaly jsem se jedna druhé, takže se o mně dozvěděla spoustu věcí, řekla jsem jí o svém dětství, manželství a o bratrovi. Konečně ze mě všechno vypadlo, měla jsem člověka, kterému jsem mohla říct všechno, nemusela jsem to držet v sobě. I ona se mi svěřila s některými věcmi ze svého života, které prý nezná ani její manžel.
Měla jsem skvělou kamarádku, můj život se začal opět dostávat do těch lepších kolejí, dluhy se tenčily. Opět se na mě usmálo štěstí, vyhrála jsem dvě stě tisíc korun na stírací los. V práci jsme od šéfa dostali všichni celkem štědrou mimořádnou odměnu a s Olinou jsme si řekly, že ji musíme rozmnožit. Prý její máma vyhrála na los asi dva tisíce, tak proč bychom neměly mít štěstí my dvě. Já štěstí měla, ale Olina ne.
Obrátili se ke mně zády
Asi za dva dny mě pozvala k nim domů na návštěvu. A tehdy mě s manželem požádali o půjčku padesáti tisíc. Já ale odmítla. Vysvětlovala jsem jí, že konečně splatím dluhy, koupím si něco nového do bytu a něco málo dám stranou na horší časy. Konečně nebudu muset obracet každou korunu, abych našetřila a mohla trochu žít. Vůbec se mi nehodí čtvrtinu z těch peněz postrádat.
Myslela jsem, že to pochopí, vždyť věděla, co mám za sebou a jak na tom jsem. Bohužel nepochopila a zároveň mé odmítnutí znamenalo i konec našeho kamarádství. Přestala se se mnou bavit, což mě hrozně mrzí a bolí, ale mnohem víc jsem nešťastná z toho, že mě pomlouvá před kolegy v práci. Líčí mě, že jsem pěkná mrcha, že jsem se snažila svést jejího muže, prý jsem mu nabídla sex, píšu mu esemesky, neustále mu volám. Proto prý se mnou přerušila všechny kontakty. Nestydí se vytahovat i líčit ostatním věci, které jsem jí svěřila. Pomlouvá i mého bratra, udělala z něj pomalu pedofila jen proto, že jsem jí řekla, že jeho příteli, se kterým je už skoro deset let, bylo devatenáct, když se seznámili.
A nejhorší je, že se ke mně ostatní obrací zády. Olina je natolik přesvědčivá, že jí všichni věří. Trvá to už několik týdnů. Jsem naprosto zoufalá, zůstala jsem sama, v práci se se mnou skoro nikdo nebaví. Já zatím ani nenašla sílu uvést věci na pravou míru, bojím se, že by mi ani nikdo nevěřil.
Anežka
Názor psycholožky čtěte na další straně.
