Lidé Halině Pawlowské nejčastěji popisují své životní příběhy. „Každý je totiž přesvědčený, že jeho život je výlučný a mimořádný. A on svým způsobem je, takže nebagatelizuji nic z toho, co mi lidé pošlou. Překvapená ale nejsem. Co by mě také mělo překvapit? I největší bizarnosti nebo katastrofy mají svoje omezení, stejně jako má své omezení lidský život. Narodíme se, umřeme a mezi tím se něco odehraje. Ale že mě některé příběhy fascinují, to je pravda.“
Speciál literárního pořadu Halina Pawlowská nazvala Co Čech, to Němcová. Nikdo podobný těmto velikánům české literatury prý však na obzoru není. To, že někdo napíše zničehonic povídku nebo knihu a všichni omdlí úžasem, je podle autorky desítek populárních knížek pro ženy jeden z mnoha mýtů, s nimiž se na kurzech tvůrčího psaní, jež pořádá, setkává.
„Psát se sice v první třídě naučil každý, ale jinak je to podobné jako s hudebním sluchem. V podstatě bychom všichni měli umět zpívat, protože máme hlasivky. Ale jen málokomu to jde opravdu dobře. Se psaním je to stejné. A navíc jsme při něm dost omezení. Jedna teorie říká, že existují pouze tři stovky ojedinělých příběhů. Někdo dokonce tvrdí, že jich je jenom třicet. Ať tak, nebo onak, moc možností, o čem psát, nemáte.“
Klasikové před pubertou
Ve svém pořadu se Halina Pawlowská vyptává hostů na oblíbené knížky z dětství. A jaké byly ty její? Záleželo na tom, v jakém stadiu vývoje se zrovna nacházela. Jako malá holka milovala Děti z Bullerbynu. Pak měla ráda knížku Dobrodružství malého Indiána. Taky ji bavil Čuk a Gek.
Halina Pawlowská (65)spisovatelka, moderátorka a scenáristka
|
„A později jsem hltala knihy, jedna se jmenovala Andrea a druhá Viktorie, které se odehrávaly snad za Rakouska-Uherska. Hlavně Viktorie mě dost poznamenala, protože tahle holčička si ve dvanácti letech navrhla černý sametový kabát s červenou podšívkou a měla černou dogu na červeném řemínku. A já jsem pak, představte si to, měla také černý kabát s červenou podšívkou. Dogu ovšem ne, omezila jsem se pouze na jezevčíka.“
Jako mladá mnohokrát zabrousila i do knihovny rodičů. Klasiky tak měla načtené ještě před pubertou.
„Naši mi nic nezakazovali. Třeba Zolovu Nanu jsem četla asi v devíti. Máma říkala, že románu o prostitutce nemůžu rozumět. A otec na to, a proč by tomu nerozuměla? Ale dost možná, že on to nikdy nepochopil,“ říká žena, která sice napsala desítky úspěšných knih, ale jako spisovatelka se necítí.
„Teď to bude znít možná nafoukaně, ale já jsem profesionální autorka. Od osmnácti let se živím sama psaním. Nejsem typ, který píše do šuplíku. Ale když vydavatel usoudí, že bych měla vydat knihu, tak ji napíšu.“
19. ledna 2018 |
