Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích, nebo z mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Táňa, je mi 33 let. S manželem máme tříletého syna a doufáme, že časem se naše rodina rozroste. Mám o tři roky starší sestru Markétu. Už od dětství jsme si obě dost rozuměly, nikdy jsem nezažily takovou tu sesterskou rivalitu. Nejspíš to bylo dané i tím, že jsme bydlely s rodiči v domě, který byl téměř na samotě. Kamarády jsme měly ve škole, ale doma jsme měly jen jedna druhou.
Naši měli malé hospodářství, pěstovali jsme brambory, zeleninu a chovali slepice, prasata a několik let i krávu. S Markétou jsme doma hodně pomáhaly, nebyl tak čas na nějaké vylomeniny. Markétě škola nikdy moc nešla, bavilo ji šít, mámě často pomáhala, vyučila se švadlenou. To já byla naopak studijní typ, po základce jsem jezdila do města na gymnázium a dostala jsem se i na vysokou do Prahy.
Koupili jsme společný dům
Zatímco já studovala, Markéta se vdala a narodili se jí dva kluci, dnes jim je deset a sedm let. S manželem a dětmi bydleli u manželových rodičů ve městě, nedělalo to velkou dobrotu, ale jinou možnost tenkrát neměli. Já myslela, že zůstanu v Praze, ale nakonec jsem poznala svého muže, byl od nás, tak jsme se vzali a dnes máme tříletého kluka. Když byl našemu synovi rok, zemřeli jen pár měsíců po sobě moji a Markétini rodiče. Maminka měla rakovinu, bojovala s ní několik let, nakonec prohrála. Táta to nezvládl, její nemoc mu ubírala roky, ještě když byla naživu, ale její smrt ho dostala. Dnes vím, co to znamená zemřít steskem. To se stalo tátovi.
Najednou z nás byli sirotci. Po smrti rodičů jsme zdědily jejich statek, a protože jsme ani jedna na něm nechtěly hospodařit, prodaly jsme ho. Naštěstí jsme našly celkem rychle kupce, který nám zaplatil, kolik jsme si řekly. Měly jsme peníze, co s nimi? Tenkrát Markétu napadlo, že bychom mohli všichni společně bydlet v jednom domě. Naši chlapi si taky rozumí, my se sestrou nikdy neměly problémy, brali jsme to jako skvělý nápad. Aspoň si navzájem pomůžeme a peníze dobře zainvestujeme.
Koupili jsme patrový rodinný domek se dvěma byty na kraji města. My s manželem jsme se nastěhovali do přízemí, Markéta s rodinou do patra, a ještě k tomu mají podkroví, které chtějí předělat na pokoje, zatím to slouží jako půda.
Nebyl to dobrý nápad
Dnes bohužel vím, že jsme se sestrou měly zůstat každý zvlášť. Za zděděné peníze si třeba koupit dva byty a navštěvovat se. Markéta si neustále stěžuje na mého syna, že pláče, nebo se naopak příliš nahlas směje, že neustále něčím hází, pořád mluví a křičí. Prý nemá chvíli klid.
Na moje vysvětlování vůbec nebere zřetel. Když jí řeknu, že to je malý kluk, ke kterému jeho chování patří, tak mi řekne, že je rozmazlený fracek, kterému se všechno dovolí. Přitom sama má dva syny, musí si pamatovat, jaké to bylo a pokud si já pamatuji, byli to pěkní raubíři. Ani dnes to s nimi není jinak, dupou nám nad hlavou, hulákají a Markéta je nechá. Když jí řeknu, že malý spí, jestli by se nemohli trochu uklidnit, tak mi řekne, že jsou to kluci, ke kterým trochu rámusu prostě patří.
A na můj argument – no vidíš, svoje kluky ukočírovat nezvládneš a po mně chceš, abych snad svoje dítě nosila na rukou, naučila ho lítat a zalepila mu pusu – mi řekla, že jsem sobecká a týden se mnou nemluvila.
A do toho se jim před několika měsíci narodila dvojčata. Chápu, že to není jednoduché starat se najednou o dvě miminka, ale Markéta to opravdu přehání. Neustále nám bouchá na dveře, ať si malého zklidníme, že jí budí děti.
Už jsem z toho všeho zoufalá. Jsme obě doma s dětmi, ale vůbec se nestýkáme, naopak máme na sebe vztek. Přitom já bych jí tak ráda pomohla, ale ona je zarputilá, nechce, abych jí hlídala děti, když u toho bude můj syn, určitě by dvojčatům něco provedl. Nechápu, co by jim mohl udělat. Je to naprosto normální tříletý kluk, který zlobí v mezích normy, umí si sám pohrát a rozhodně není nezvladatelný. Docela se začínám těšit, až se vrátím do práce, syn půjde do školky a nebudu tak muset být s Markétou celý den v domě. Ovšem i tak se bojím, že to až tak lepší nebude.
Nevím, jak naši situaci řešit. Jinak se nám v domě bydlí moc dobře. Máme hezký byt i okolí. Manžel to má kousek do práce, nedaleko máme školku i školu. Nerada bych odcházela, ale obávám se, co společné bydlení ještě přinese.
Táňa
Názor odbornice: Zkuste aktivity mimo domov
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Táňo! Žijete se sestrou velmi na blízko a takové soužití přináší sem tam i třenice. Můžeme se zamýšlet nad tím, co by bylo, kdybyste se sestrou bydlely kus od sebe, ale moc nám to k užitku nebude. Situace je dost pravděpodobně zostřená tím, že jste obě na rodičovské s dětmi. Píšete však, že alespoň u vás se tento stav zanedlouho změní, syn nastoupí do školky a vy do práce. Sama tušíte, že by se tím mohly vztahy se sestrou zklidnit a je dost dobře možné, že máte pravdu. Váš syn zřejmě sestru irituje. S tím nic moc nenaděláte, všechny děti nám automaticky nemusejí být příjemné.
Rozumím však tomu, že vás to může dost mrzet. Co kdybyste se pokusila do doby nástupu do školky a práce alespoň částečně napodobit režim, který vás se synem čeká? Tříleté dítě už může (za doprovodu rodičů) podnikat aktivity mimo domov: chodit s vámi na cvičení, plavat, vídat se na hřišti s kamarády apod.
Třeba i mírné rozvolnění kontaktu se sestrou by mohlo přinést zklidnění atmosféry vašeho společného domu. Nemusela byste tak pomýšlet hned na razantní cestu stěhování.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 24. prosince 2018. Anketa je uzavřena.
