RECENZE: Ladná, jímavá, napínavá. Má vlast se ocitla v dobrých rukách

Zatímco loni se na úvod Pražského jara Vídeňští filharmonikové s Danielem Barenboimem postarali o vzrušující, protože trochu jiné provedení Smetanovy Mé vlasti, letos se dalo čekat, že v podání České filharmonie zazní „tradičně“. Bylo tomu tak i nebylo.

Dirigent Tomáš Netopil a Česká filharmonie při zahajovacím koncertě Pražského jara | foto: Zdeněk Chrapek

Za dirigentským pultem totiž stanul Tomáš Netopil, jeden z našich nejnadějnějších dirigentů mladší generace. V současnosti působí jako hudební ředitel Aalto-Musiktheater v Essenu a Essenské filharmonie a od příští sezony se navíc stane spolu s Jakubem Hrůšou hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie, což znamená, že bude po boku šéfdirigenta Semjona Byčkova v nejužším uměleckém vedení tělesa.

Bedřich Smetana: Má vlast

90 %

Česká filharmonie

dirigent Tomáš Netopil

Pražské jaro, Smetanova síň Obecního domu, 12. května 2018

Lze jistě dlouho debatovat o tom, v čem spočívá ona tradice v provádění Mé vlasti, která je především skvostně napsanou hudební skladbou, a tudíž se jí na výši mohou chopit i zahraniční interpreti. Ono letité kouzlo do nemalé míry vytváří zvuk České filharmonie se svou košatostí, bohatostí, sytostí.

Náš první orchestr by své erbovní dílo jistě uměl zahrát sám a poslepu. Na druhou stranu i České filharmonii by se při rozpačitém vedení mohly přinejmenším některé symfonické básně začít vléci a rozpadat, či se ve snaze o dramatický efekt zvukově rozvířit k nečitelnosti.

Naštěstí při sobotním provedení v Obecním domě Netopil prokázal, že tradici umí ctít, využít, ale současně do ní vnést i něco vlastního. Především jakousi odlehčenost, nesklouzávající do povrchnosti, dále smysl pro kontrasty a pointy. Možná se v tom odráží i dirigentova rostoucí zkušenost s operním provozem. Vše bylo tempově a dynamicky promyšleno, rozvrženo a provedeno s mírou.

Tak třeba už Vyšehrad Netopilovi vyšel neobvykle projasněně, živě a efektně gradoval. A tak tomu bylo i v dalších básních. V paměti utkvěl až komorní smysl pro jasné, čisté linie, melodii a patos, nikoli ovšem ve smyslu bombastičnosti a zatěžkanosti, nýbrž ve smyslu prosté, jímavé emoce. Neobvyklé napětí v sobě měly i interpretačně háklivé části jako Z českých luhů a hájů a Tábor.

Orchestr hrál jedním slovem skvěle, měkce a ladně, Netopila jednoznačně následoval. Pro budoucnost to je jistě dobrá zpráva.