Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Blanka, je mi 58 let a mám pár let do důchodu. Jsem matkou dvou dcer. Ta starší je vdaná a má dva kluky, šest a pět let. Mladší je ještě svobodná, žije s přítelem a na vdavky a založení rodiny se zatím nechystají. Prý kam spěchat, chtějí si užívat života a možností, které dnes mladí mají.
Měla jsem celkem hezké manželství, můj exmanžel byl hodný chlap, skvělý táta a bylo nám spolu dobře. Dokud se neohlásila druhá míza a jemu nezačalo být doma těsno. Pomalu ze dne na den se změnil, začal sportovat, víc o sebe dbát, taky měl najednou čím dál míň času na mě i na holky, až mi jednoho dne oznámil, že naše manželství byl omyl a on konečně poznal tu pravou. O nějaký ten pátek mladší, hezčí, hubenější a hlavně kdykoliv připravenou se mu věnovat. Mně vyčítal, že jsem pořád unavená, že mě nic nebaví, večer usínám u televize, o víkendech se mnou nic není, protože pořád vařím, uklízím...
Na dcery jsem zůstala sama
Jeho odchod mě dost vykolejil, ale musela jsem se přestat litovat, byly tady dvě dcery, které mě potřebovaly, navíc měly akorát ta telecí léta a občas s nimi nebylo k vydržení. Navíc mi jich bylo líto, obě tátu zbožňovaly, taky se jim dost věnoval, než se zamiloval jinde. Po rozvodu se s nimi sice občas stýkal, ale domů si je nebral, vadilo to prý jeho přítelkyni.
Nakonec jsme to všechny tři přežily. Z holek vyrostly zdravé, sebevědomé ženy. Jsem na ně pyšná, dokázaly i vystudovat a najít si zajímavá zaměstnání. A to všechno je hlavně moje zásluha. I jejich partneři jsou fajn kluci.
Když starší dcera přišla s tím, že je těhotná, těšila jsem se jak malá. Budu babičkou, plakala jsem štěstím. Zvlášť po těch letech, kdy jsem své dcery vychovávala, snažila se, aby nezvlčily, aby se naučily pořádku, a mockrát jsem byla i hodně přísná, jsem se těšila, až budu vnoučátka rozmazlovat a užívat si je. Výchova bude na rodičích, ne na mně.
Dneska jsem babičkou už dvou vnoučat, kluků. Jsou fajn, ale všechno je jinak, než jsem si kdysi vysnila. Myslela jsem, že dcera bude k výchově přistupovat jako já, že bude na syny přísnější, nedovolí jim, na co si vzpomenou. Jenže ona chce mít svůj klid, ne se s nimi pořád o něčem dohadovat, přetahovat se s nimi o každou hloupost, jak říká. Bohužel je na ně často sama, její manžel je extrémně vytížený manažer, nosí domů peníze, ale na chodu domácnosti ani výchově synů se příliš nepodílí.
Vnuci jsou živí a neposlušní
Takže nastupuji já, když už toho má dcera nad hlavu. Vrátila se do práce, protože by prý doma s kluky celé dny nevydržela. Já ji chápu, není to jednoduché, chlapečkové jsou odmalička hodně živí. Jenže i ta živost se dá ukočírovat, dcery nebyly jiné. Když si vzpomenu, co mě to stálo sil je zklidnit, zabavit. Stejně jsem se snažila přistupovat i k vnukům, když byli hodně malí. Myslím, že se mi dařilo je zabavit, byli roztomilí, jak s palcem v puse poslouchali moje vyprávění, jak si se mnou hráli. Prostě chtělo to, aby se jim člověk věnoval.
Jenže dcera jim radši odmalička strčila do ruky mobil nebo tablet, aby si tam cvakali a zabavili se sami. Dnes věčně sedí u televize a tupě zírají na hloupé animované postavičky. Když si chci s nimi hrát, povídat, jít ven, tak mě odbydou, že ne, že se jim nechce, že se chtějí dívat na televizi.
Kluci ani nemají žádnou disciplínu v jídle, nebo v tom, kdy mají jít spát. U nás to doma bylo tak, že když se mělo jíst, tak se jedlo, neexistovalo, že by se při jídle dělaly jiné aktivity. Tady je to tak, nejen že není žádná pravidelnost, dokonce se jí u televize, nebo jim dcera před obědem či večeří dovolí nějakou sladkost a kluci pak hlavní jídlo odmítají. Podobně je to i se spaním, pánové chodí spát i v deset jedenáct večer a nikdo je do postele nehoní. Nakonec sami odpadnou a ráno se jim pochopitelně nechce vstávat.
Už mě ani nebaví chodit k dceři hlídat, nebo si je brát k sobě. Když vidím, jak jsou nevychovaní, odmlouvají, neposlouchají, mám vztek. Já je nechci vychovávat, nechci být za tu zlou babičku, která se pořád jen zlobí. Jenže koukat na to, jací jsou, mě opravdu štve. Pochopitelně vždycky, když dcera potřebuje, tak jí pomůžu, ale radost z toho opravdu nemám. I moje mladší dcera mi říkala, že se jí vůbec nelíbí, jak se kluci chovají. Občas je taky chodí hlídat, ale mnohem méně než já.
Dceři jsem už několikrát říkala, že mě štve, jaký má k synům přístup, jak jim všechno dovolí a oni jí přerůstají přes hlavu. Občas to uzná, ale už jsme se i párkrát pohádaly.
Blanka
Názor odbornice: Zapojte vnuky do plánování
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Blanko! Výchovou dcer jste odvedla dobrou práci. Zasluhuje o to větší ocenění, protože jste na dcery byla víceméně sama. Nyní jste v pozici prarodiče, babičky. Zodpovědnost za výchovu vnuků neleží na Vás, nýbrž na dceři a jejím manželovi.
O své vnuky se občas staráte. Je velmi důležité, aby děti následovaly pravidla osoby, která se o ně aktuálně stará. Může to také někdy znamenat, že u rodičů platí trošku jiné zásady než třeba u babičky. Zkuste s dcerou promluvit o tom, co je pro Vás samotnou důležité, aby vnuci respektovali, když jsou s Vámi. Požádejte ji o pomoc.
Avšak nakonec to budete Vy sama, kdo bude dodržování Vašich pravidel po vnucích požadovat. Nastavte je tak, aby byla reálná a abyste je Vy sama zvládla po dětech chtít. Vezměte vnuky k tomu, abyste si povídali o programu. Měl by v něm být čas na zábavu i na povinnosti. Vnuci budou fungovat lépe, když se sami budou podílet na plánování.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 20. března 2017. Anketa je uzavřena.
