Mám v hlavě pečlivě srovnaný harmonogram a vstávám teď už doopravdy. Kačka se ještě pokouší o spánek, ale moc dobře vím, že s ní nervozita cloumá taky. Dnes si odpustím své jinak neodmyslitelné ranní kafe a po krátkém pobytu v koupelně chystám dvě velké misky ovoce, piškotů a jogurtu. Tato snídaně je pro mě trochu atypická, ale dnes bude síla potřeba. Hlavou mě odtikávají minuty do startu. Snídáme a volám bráchovi, jestli nezaspal. Vím, že ne, ale spíš si říkám, že třeba to zabalil a já když to teď zabalím taky, budu mít aspoň lehkou morální podporu. Ale jede. Sakra! Dobře tak my taky. Prostě dneska to zaběhneme, náš první půlmaratón.
Od probuzení se utěšuju myšlenkou, že už jsem 15 km v kuse zaběhl. No bylo to sice necelých 13 km, ale to je teď úplně jedno. Dnes to bude o poznání delší. Hlavou mi letí věta prodavačky ze včerejšího veletrhu: „První půlmaratón? Hmm tak to bude asi zítra bolestivé!“ Kdybych v té době věděl, že ji chvilku po poledni dám za pravdu! Po snídani si připravujeme ještě další novinku. Zelený čaj do auta na povzbuzení, prý je na srdce nejlepší. No to moje jede tak na 200 %, tak nevím, jestli je to potřeba.
Cesta do Prahy probíhá se střídavou zastávkou na záchod, asi i tělo už si přiznává tu trému a zbavuje se tekutin. Konečně zaparkováváno na pumpě kousek od Palmovky. Najednou řešíme co sebou vzít a co nechat v autě. Jsem překvapený, že to řeším, vždyť jsem si vše předem promyslel. Rychlé převléknutí do kratších elasťáků. Ráno v Poděbradech mrzlo, teď je 90 min do startu a jsou 4 stupně. Původní myšlenka, že poběžíme v tílkách bere definitivně za své! Přece nezmrzneme!
Vstupujeme do metra. Neujdeme mi, a ani nejde přehlédnout, kolik lidí okolo nás je podezřele ve sportovním. Označkování startovníma batohama je dokonalé, každý druhý ho má. Zmocňuje se mě tréma. Bože kam to jedu a proč?! V metru mě rozesměje rodinka se dvěma dětmi a těhotnou maminkou s kočárkem. Tatínek ve sportovním. Soustrastně se na něj podívám, ani nevím, jestli proto, že ho čeká to samé, nebo protože tři děti je fakt mazec. Svěřuje se, že rodina vybrala skupinu A, která poběží a skupinu B, která jde na čaj k babičce. Díváme se na sebe a já vím, že oba chceme do Béčka!
Ale dost černých myšlenek. Vylézáme z metra na Můstku, ten kousek se projdeme. Paradoxně se mi chce běžet. Já se snad začínám těšit? NO! Docházíme k Rudolfinu, všude neskutečně lidí. Hledáme pohledem bráchu, už by tu měl být. Nejsme v tom sami, konečně ho vidíme. Pozdravení a první projevy emocí. Bože tohle bude šílený, šíleně krásný a šíleně dlouhý! Víme to všichni tři. Trochu zmatků s uložením věcí, ale máme to a jdeme do koridoru. Brácha se někde zdržel, čekáme na něj s Kačkou už ve startovním koridoru. Pár minut do startu a brácha nikde. Nedá mi to a volám mu. „Musím na záchod,“ zní odpověď. „Co blbneš, to nestihneš,“ říkám já! Odchytli jsme ho snad minutu před startem a Kačka ho táhne k nám do davu – koridor J. V tu chvíli si říkám, že jestli to poběžím ještě někdy, chci být určitě blíž – třeba koridor G.
Je odstartováno, ale my stojíme. Na dohled před námi vodiči na 2 hod. Těch se musíme držet za každou cenu! Kačka těsně po startu dostala nápad, že jí bude horko a začala sundávat mikinu s číslem. Koukám na ni s údivem. „To nemůžeš stihnout.“ Poslední špendlík na tričko připíná už za běhu. Brácha dva metry přede mnou. Zkouším se k němu protlačit, ale najednou mi zmizel. Vůbec nevím kde je. Kačka se mě statečně drží. První metry se dostáváme do tempa. Vodiči stále takových 100 m před námi. Říkám si, že to je strašně daleko, musíme je doběhnout, jinak jsme v háji. To se nám povedlo v Plavecké! Kačka stále za mnou. Jeden z vodičů, říká, že máme skvěle rychlý start, ale jsme na 4km, mě se zdá, že je tempo strašně pomalé!
Přidávám a ztrácím Kačku. Pak už se jen snažím držet někoho rychlejšího před sebou a uklidnit hlavu. Po první otočce na asi 8km potkávám v protisměru bráchu. Zdravíme se, protože ještě můžeme mluvit. Běžím v davu, ale to ostatně celý závod, přesto si připadám sám. Vodiče mám ale bezpečně za sebou a v hlavě si říkám, že to takhle musí vydržet až do cíle. Kilometry utíkají jeden za druhým. Vnímám spoustu lidí všude kolem trati, povzbuzují své známé, nebo prostě i ty ostatní co povzbuzují každého. Dodává mi to morálku držet se tempa dál. Ale i tempo postupně uvadá.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Okolo 15. kilometru u občerstvovačky cítím na zádech ruku. Kačka! Doběhla mě! Mám radost, ale zároveň trpí mé chlapské ego! Nemůže doběhnout přece přede mnou. Spolu držíme poslední kilometry vedle sebe. V Těšnovském tunelu už slyším povely vodičů na 2 hod těsně za zády. Nechci se otočit, nechci je vidět. Trvá to ještě kilometr, než je vidíme vedle sebe! Ale paradoxně nám jejich povely a povzbuzování pomáhají! Slyším, že říkají, že máme stále skvělý čas a na posledním kilometru 7 min k dobru. Hlavou letí skvělá myšlenka, že už to vyjde. Nevím, kde se to ve mně bere, ale zrychluji. Ztrácím Kačenku i vodiče. Předbíhám běžce okolo a připadám si jako vítr na posledním mostě.
Poslední zatáčka, modrý koberec, lidi kolem. Probíhám cílem a nad hlavou mi svítí čas 2:02:37, „bože to ne!“, ale víc sil na přemýšlení nemám. Zastavuji kousek za cílem. Nohy skoro necítím a přijde mi, že jsem tak lehký, že odletím. Chci se opřít o nohu a málem upadnu na chlapa vedle sebe. Nadšeně si v tu chvíli gratulujeme! Kačku konečně vidím za sebou. Přišlo mi to jako celá věčnost, ale už vím, že to bylo jen 20 vteřin. „Lásko zvládli jsme to!“ Někdo nám podává termofolii, hledám vodu, konečně pití. Banány a pomeranče jsou neskutečně skvělá odměna. Myšlenky se vrací k cílovému času, ale hřeje víc pocit, že jsme to zvládli.
Hledáme sluníčko, je nám zima, ale hezky. Netrpělivě čekáme na bráchu, přijde mi to dlouhé, nevidíme ho, ale konečně zvoní telefon! Už jsme zase převlečení a pohromadě. Hledáme hospodu s dobrou polívkou. Končíme ale u pizzy a celou dobu řešíme čas. Nakonec si říkáme, že výsledný čas musí být určitě menší, že tohle je čas od prvního startujícího. Když dorazíme k autu, přichází nejkrásnější zpráva, jakou snad můj sportovní život pamatuje. V emailu se dočítám, že reálný čas je 1:55:40!!! Je mi jako nikdy, cítím uspokojení. Hlavou se rodí myšlenka na další běh! Tohle by mě před půlrokem nenapadlo ani ve snu. Děkuju Kačenko!!!!!
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
