Organizátoři předloni začali pořádat festivalové ouvertury, neboli putování po stopách skladatele, jehož jméno mají na štítu. V neděli se tedy zájemci vypravili do Vysoké u Příbramě, kde Dvořák prožil řadu let a složil tu i některá svá vrcholná díla včetně Rusalky. Ke své nejslavnější opeře ostatně nalezl inspiraci u místního jezírka. A do nedalekého kostelíčka v Třebsku, kde se na závěr výletu uskutečnil krátký koncert, chodil na mše.
Podle autorovy nejslavnější opery je pojmenována i vilka, v níž všechno dýchá dobovou atmosférou a skoro se zdá, jakoby se Dvořák každou chvilku měl vrátit ke svému stolu, na němž má rozdělanou práci. Člověk se může dokonce dotknout jeho vlastního klobouku, který nechal vedle jen tak položený...
Vnuk Antonína Dvořáka před Vilou Rusalka
Dům je v rodinném majetku skladatelových potomků, kteří se jej postupně snaží renovovat. Na rozdíl od nedalekého Památníku Antonína Dvořáka nefunguje jako klasické muzeum s běžným provozem. Spíš jako rodinná vzpomínka, která se otevírá jen občas a někomu. To bezesporu umožňuje zachovat jedinečnou autenticitu a citovost Vily Rusalka. Možná je to ale i škoda.
Showman se nezapřel
Z tichého prostředí venkova se hned v pondělí festival přenesl do Rudolfina, kde se uskutečnila velká umělecká, ale i společenská akce. Zahajovací koncert obstarala Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem, která napřed zahrála Dvořákovu méně uváděnou Symfonii č. 2, mladistvé dílo s mnoha nápady, ještě ne tak originálně uspořádanými jako ve zralých dílech. Nicméně velmi dobře hrající orchestr z ní dostal spoustu švihu a jímavosti.
Publikum ovšem čekalo hlavně na největší hvězdu večera, amerického cellistu Yo-Yo Mu, jenž po pauze přišel zahrát Dvořákův slavný Koncert h moll. Sólistu provází marketingový přídomek nejlepšího cellisty světa, na což může mít každý svůj názor a preferovat vlastního favorita třeba i z mladší generace, ostatně ne každá hvězda splní očekávání. Vedle Mischy Maiskeho, jenž tuto skladbu v Praze před časem zavalil rušivou fyzickou silou až agresivitou, byl však šedesátiletý Yo-Yo Ma učiněný balzám a rozhodně nezklamal.
Uvolněnost, s níž pracuje se smyčcem, je záviděníhodná. Jeho hra je neobyčejně ladná a pružná a vyjadřuje přirozené, neexaltované emoce. Melodické linie umí rozezpívat tak, aby vyzněly v celé své zpěvné kráse. Díky tomu se sólistovi dala prominout i občasná velkorysost ve vztahu k intonaci. Navíc z jeho výrazu se dalo vyčíst, jak moc ho baví hraní i dialog s orchestrem. Hudebníci s ním nadšení chvályhodně sdíleli, jejich výkon byl skvělý co do přesnosti i výrazu, takže výsledkem byla umělecká událost.
Po obrovských ovacích Yo-Yo Ma ještě přidal Sarabandu z Bachovy Suity pro cello č. 6. A nezapřel showmana, když si stuhu z kytice, kterou věnoval houslistce, omotal kolem krku.
