Vdávala jsem se v pětadvaceti po roční známosti. Nemuseli jsme, ale chtěli. Manželovi Lubošovi je o šest let více. Po svatbě jsme se nastěhovali do podkroví domku Lubošových rodičů. Chtěli jsme ale mít něco svého, a tak jsme začali stavět. Stavbu jsme ale nedokončili, manžel totiž dostal od kamaráda z vysoké velmi zajímavou nabídku na prestižní místo v Praze. Naštěstí se nám podařilo rozestavěný dům i s velkým pozemkem výhodně prodat.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Nový život
V Praze jsme si z peněz, které jsme utržili z prodeje a z hypotéky, pořídili krásný byt. Manžel má zajímavý příjem, takže splátky nebyly problém. Já si také celkem rychle našla místo, pracovala jsem jako učitelka v mateřské škole. Jenže zhruba po půl roce jsem otěhotněla. Dva roky po narození první dcery se nám narodila druhá holka. Byla jsem doma víc než pět let. Po tu dobu manžel udělal celkem slušnou kariéru. Do práce jsem se vracet nemusela, ale chtěla jsem. Šla jsem zpátky do školky a mohla jsem tak mít i dcery u sebe.
Měli jsme se dobře, alespoň co se materiální stránky týče, jinak už to nebylo nic moc. Luboš byl v práci od nevidím do nevidím a starost o domácnost i dcery tak byla vlastně jen na mně. Když se mu podařilo urvat z práce dřív, tak maximálně stihl dát dcerám pusu na dobrou noc. Samozřejmě mi to všechno vadilo, bohužel byla to daň za to, že se máme dobře. Když jsme do Prahy odcházeli, věděli jsme oba, že to takhle bude, a já na to přistoupila, tak jsem se snažila manželovi nic nevyčítat. Aspoň o dovolených jsme se užili.
Mladá konkurence
Jednoho dne asi tak před rokem přišel muž z práce dřív než obvykle. Hned jsem poznala, že se něco děje. S tragickým výrazem v tváři mi oznámil, že to s ním vypadá bledě. Je už starý a nemoderní. Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. Jak starý? Vždyť je mu sotva pětačtyřicet. Je v nejlepších letech, tak co blbne. Jenže on to viděl jinak. V práci se prý začali roztahovat mladí dravci, kteří sice toho moc neumí, ale jsou extrémně nabití sebevědomím a pozitivním myšlením.
S kolegou, který je tak v Lubošově věku, si z nich dělali zpočátku legraci, ale teď jim úsměv tuhne na rtech. Pochopili, že chlapci vědí, jak na to, a pokud se jim v chování a vystupování nepřizpůsobí, mohli by taky brzy skončit. I nový šéf je třicetiletý chlápek ohánějící se tituly ze všech možných zahraničních univerzit. Obklopil se partou sobě podobných.
Natře jim to na jejich hřišti
Pochopitelně manžel je odborník, nikdo by si nejspíš netroufl ho vyhodit, to je mu jasné, ale mohl by zůstat trčet stále na stejné pozici a šance dalšího postupu by byla v nenávratnu a kdoví, co by bylo za pár let. Když jsem mu říkala, ať se zkusí porozhlédnout po jiných firmách, určitě by po něm skočili, tak mi řekl, že on z boje utíkat nebude. Rozhodl se, že to mladým natře na jejich hřišti (to jsou přesně jeho slova).
Manžel se začal měnit, změnil šatník, založil si profil na Facebooku, chodí do posilovny, má nový účes a hlavně vrhá se do jednoho kurzu za druhým. Už má za sebou kurz pozitivního myšlení (dokonce dvakrát), sebekoučování a poslední, co nedávno absolvoval, je kurz asertivního chování. Je z něj úplně jiný člověk. V práci se sice jeho pozice mezi mladšími kolegy vylepšila (chodí prý za ním pro rady, vzhlížejí k němu), ale jinak se stává nesnesitelným.
Přicházíme o přátele
Vůbec si neuvědomuje, že jeho věčně pozitivní přístup dokáže okolí vytáčet. Já jsem taky pozitivně naladěný člověk, ale tak normálně, jenže on to přehání. Nedávno například sousedce, které zemřel manžel, řekl, že je konečně volná, má prý na manželovu smrt koukat z té lepší stránky. Paní s námi od té doby nemluví.
Bohužel přicházíme i o známé, někteří přátelé nás odmítají navštěvovat. Luboš se totiž rozhodl, že se s nikým nebude "mazlit" a nikomu pochlebovat, prostě jim všechno asertivně řekne. Jenže to dopadlo v několika případech tak, že lidem ublížil. Kamarádovi před jeho manželkou řekl, že už ho nebude krýt při jeho záletech. Druhému před ženou oznámil, že už od něj neuvidí ani korunu, nebude financovat jeho vášeň pro poker. Další kamarádce doporučil, aby se přestala oblékat jak děvka, že je všem k smíchu.
Jsem už zoufalá, zatímco on je spokojený, já propadám beznaději. Mám na něj čím dál tím větší vztek. Chvílemi ho až nesnáším, když se podívám na jeho věčně se usmívající sebejistou a spokojenou tvář, mám chuť mu jednu vrazit.
Bára
Názor odborníka: Ujasněte si, co chcete vy
Milá Báro, podle toho, co píšete, mám spíš dojem, že se jedná o kluka, který se hledá, než o muže, který je otcem rodiny. Chování tak, jak jej popisujete, se jeví nezralé. A to není něco, co by se člověk naučil na kurzu. Poukazování na slabosti druhých, jejich ponižování a prezentování vlastní síly rozhodně nevypovídá o sebevědomí, právě naopak.
Co můžete udělat? Ujasnit si, co chcete vy. A zjistit, jestli je to v této situaci vůbec možné. Ke vztahu patří dva. Tedy to není jen o tom, co vy pro vztah uděláte. Ale i tom, co je manžel ochoten udělat. Jestli je otevřený zpětné vazbě. A jestli na něm bude chtít něco změnit. Můžete se taky setkat s tím, že manželovi se nebude zdát, že má nějaký problém nebo se chová nevhodně. Pokud se rozhodnete čekat, určete si do kdy. Kde je hranice, kdy si řeknete dost.
Ptáte se, jestli se máte omluvit za jeho chování? Proč máte takovou potřebu? Přebíráte snad zodpovědnost za jeho chování na sebe? Je jistě nepříjemné, jak se zachoval, ale jaký podíl na tom máte vy, že se chcete omlouvat?
Návštěva odborníka v této situaci, sama nebo s manželem, je určitě dobrou volbou.
Eva Belešová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 18. srpna 2014. Anketa je uzavřena.
