Pomineme-li sadistické praktiky typu důkladného výprasku řemenem na holou metrákovým taťkou, pak mnozí odborníci vidí mírnější formu fyzického potrestání jako méně traumatizující, než když rodič s dítětem třeba několik dní nemluví.
Duševní tresty versus tělesné
Zeptejte se v poradněNevíte si s dítětem rady? Obraťte se na odbornici Markétu Klingerovou. |
"Zákaz tělesných trestů ve výchově má asi tolik logiky jako třepací židle u schizofrenie," tvrdí například známý psycholog Jeroným Klimeš.
"Ve výchově musíme používat nejrůznější motivační techniky a ne vždy vystačíme s pozitivní motivací a odměnami. Součástí výchovy bylo, je a bude i používání averzivních technik (bolestivých – pozn. red.), které jsou buď tělesné, nebo psychické – tedy tělesná versus psychická bolest. Bývá obecně rozšířenou pověrou, že duševní je apriori lepší než hmotné či tělesné. Jenže to není pravda."
Zatímco přiměřený tělesný trest celkem rychle odezní, následky psychického potrestání přetrvávají o dost déle a mohou mít mnohem destruktivnější vliv.
"Zajímavé je, že si z dětství konkrétně vybavuji jeden jediný výprask, byť jsem jich dostávala docela dost. Ale do detailu si pamatuji, jak mi matka opakovala, že ze mě nikdy nic pořádného nebude, jak s tátou vedle v pokoji probírali, že jsem nemožná, protože jsem zase přinesla ze školy trojku nebo jak jsou ze mne znechucení, protože jsem opět odmlouvala…," říká čtyřicetiletá Šárka Mohylová.
"Pro mne bylo nejhorší, když se mnou naši nemluvili. Vydrželi třeba týden mlčet a jen na půl pusy trousit pokyny mým směrem. Bylo to hodně frustrující. Jsem jedináček a opravdu jsem neměla s kým prohodit slovo nebo komu si postěžovat," vzpomíná pětatřicetiletá Olga H.
Podobné deptání dítěte samotou a odmítáním bývá mnohými odborníky hodnoceno jako mnohem větší týrání než facka, plácnutí či mírnější forma výprasku na zadek.
Za výprask občas děkujeme, občas nedokážeme odpustit
Ač si to jako rodiče často neuvědomujeme, můžeme své dítě, které jsme z přesvědčení nikdy ani netřepli přes zadeček vycpaný plínkami, docela slušně mordovat psychicky. Podle doktora Klimeše jde například o snižování potomkova ega (ty jsi trdlo, to se nikdy nenaučíš, něco tak nešikovného se nevidí), pohrůžky opuštění či zvětšení psychické vzdálenosti (když budeš zlobit, odejdu pryč, umřu, dám tě někomu jinému) či frustrováním jeho potřeb (zákaz hraní, domácí vězení, stání v koutě).
Pojďte si povídat do KavárničkyZapojte se do diskuse o výchově dětí od malých až po puberťáky. Poraďte se, napište své zkušenosti zde.  |
"Tyto metody používají samotu, nudu, obecně sensorickou deprivaci k tomu, aby se dítě příště chovalo jinak. Jenže používat separační reakce k trestání je velmi zrádná metoda, neboť je značně destruktivní," míní psycholog.
"Zažil jsem výprasky i deptání typu s tebou jsem skončil, jestli se takhle budeš chovat dál, potáhneš z domu," líčí třiačtyřicetiletý Petr Auernberg. "Ve škole mě řezali pravítkem přes prsty a doma na mě vzal táta opasek. Dnes jsem mu za to vděčný. Bůhví, jak bych skončil, kdyby si na mne nedošlápl."
Ne všichni však zaujímají podobný postoj. To, že i pro mnohé vcelku běžný fyzický trest dokáže nabourat duši, dokazuje například dvaatřicetiletá Lucie Kolářová. "Nemůžu říci, že by mě rodiče týrali, ale občas jsem dostala facku. Třeba za to, že jsem vylila inkoust na ubrus. Asi dvakrát jsem zažila opravdu pořádný nářez na holý zadek. Jednou, to jsem byla asi v šesté nebo sedmé třídě (výprask byl za lhaní ohledně známek) mě táta bil na holou nějakou větví. Pamatuji se, že to hodně bolelo a jak jsem se hrozně styděla, že jsem v takovém stavu nahatá před otcem, navíc brečící a v tak nedůstojné pozici. Dodnes z toho mám hodně nepříjemný pocit."
Křivda či nikoliv?
Jeroným Klimeš tvrdí, že podobné přehrávání scének v dospělosti však moc nesouvisí s tím, zda trest byl v dětství účinný a výchovný či nikoliv. "Jde spíš o funkci psychických stavů v dospělosti, tedy například pokud je dotyčný člověk nespokojen se svým životem, začne si v určitých chvílích samoty, únavy či tísně spouštět nějaké hnusné scénky ze své minulosti, například trestání rodiči." Zkrátka něco jako 'jde to špatně, vrátím se do minulosti a budu pátrat, kde se stala chyba'.
"Vytáhne rodiče do fantazie a začne jim vyčítat, co všechno udělali špatně, co se mělo udělat jinak. V těchto výčitkách může mít pravdu, nebo zčásti pravdu, ale taky může být úplně mimo a rodičům křivdit," míní psycholog.
Pohled na to, zda například Lucie Kolářová svým rodičům křivdí či nikoliv se zřejmě bude různit. Stejně jako máme různé pohledy na fyzické trestání vůbec.
Jak trestáte své dítě?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 17. února 2012. Anketa je uzavřena.
