Taková hloupost!
Neznám větší citový nářez, než je vypjaté sportovní utkání. Je v něm vše, co hledáme ve svém seriálu.
Emoce. (Švýcarský útočník Frei před kamerami pláče, protože se zranil a už si nekopne.)
Silný příběh. (Český hrdina Svěrkoš posílá vítězný gól symbolicky do nebe svému nenarozenému synovi.)
Nevěra. (Můj kolega už třicet let fandí Německu a nikdy jinak.)
A hlavně dialogy, které jako ve správném seriálu píše život sám. Stačí zamíchat se do kteréhokoli publika, sledujícího přenos třeba v hospodě, a poslouchat. Dialogy mají neskutečný spád a jsou plné zvratů.
"Teda toho Kollera, toho jako beru. Je to kolohnát a ne fotbalista, ale dává góly, takže toho jako já beru. Furt jako lepší než ten Baroš."
"Ty vole, ti říkám, že když nemáme Rosickýho, tak nemáme šanci."
"Myslím, že bysme neměli šanci ani s Rosickým."
"Proč tam sakra dává místo Kollera toho Svěrkoše, ten ještě nikdy góla nedal... Góooool! Je tam! Ty jo, Svěrkoš! Svěrkoš na Hrad!!"
"To je génius, ten Brückner, dal tam Svěrkoše a ten hned dá góla. Jako tenkrát s těma Holanďanama, pamatuješ?"
"Jo a teď dá ještě dva a zas nám ho z Baníčku prodaj."
Pokud si teď myslíte, že si z toho dělám legraci, krutě se mýlíte. Jsem náruživá fanynka, i když doma se raději zavírám do kuchyně a sleduji přenosy sama na malé televizi, protože v obýváku je to o strach a o uši.
Jsem taky fanynka-matka, i když v jiném kolektivním sportu, a díky tomu vím, co jsou emoce v kotli a jak snadno i slušně vychovaný člověk (potažmo dáma) pojme nenávist ke kotli soupeře a jeho členy oslovuje "ty debile".
Při nájezdech zavírám oči a z proher mívám deprese, doma už naštěstí přišli na to, že má-li moje emoční hladina zůstat v rovnováze, je lepší nechávat mě doma. I tam mám ale tendenci být solidární s týmem a spolutrpět. "Když vydržím šlapat na rotopedu až do konce utkání, vyhrajou," nakopnu se a jedu.
A pak že je fotbal a jemu podobné disciplíny hlavně pro chlapy.
