Ale pověra, že pánové žijí fotbalem a dámy ho nenávidí, silně kulhá.
Existují totiž muži, kteří by kolem hřiště ani neprošli, aby se snad neumazali od bláta; a ženy, které od změkčilé kopané přešly k ragby.
Rozdíl je v tom, že muži fandí setrvale, kdežto ženy spíše coby národní či lokální patriotky: když jde o vše. Buď na šampionátu, nebo při místním přeboru.
Venkovský mač má největší půvab. Občanstvo se rozloží na trávě, maminy mohutně povzbuzují syny a manžely, čas od času vtrhnou na hřiště a profackují rozhodčího, i když je to v civilu místní kostelník. Jsou nemilosrdné k raněným soupeřům, po spartánsku by slabé vybily. "Hrajte dál, eště není mrtvej, eště klepe nohama,“ volávala pověstná bojovnice mého dětství. Na malém vápně se rojí batolata, na velkém psi a brankář si chladí desítku v kbelíku u tyče. Pohoda, klídek, fotbálek.
Od sousedských vášní k vlasteneckým má žena blízko, navíc tady uplatní cit pro krásu. Na rozdíl od týmu břichatců v střediskové obci se nadnárodní trávník hemží urostlými pěstěnými chlapci s umně nagelovanými vlasy, kteří vedle vůně světové módy nosí domů i pořádnou výplatu. Pozor pak na nesportovní útoky typu: "Zato ty na fotbal jen čumíš, sedíš, tloustneš a nevyděláš ani na to pivo, co při tom vychlemtáš.“
To je faul na žlutou kartu.
A pokud žena u fotbalu trpí, pak jen proto, že by chtěla vědět plno věcí, na něž se bojí zeptat.
Proč pořád postávají, a přesto se tváří zchváceně, zatímco hokejisté lítají jako draci? Co si říkají ve sprše? V jakém prášku jim perou dresy? Čím je doktor tak zázračně křísí a kde se k němu dá objednat? A proč o pauze nezazpívá Karel Gott?
Chyba tudíž není v ženách, nýbrž v komentátorech přenosů, kteří pro samý ofsajd nedovedou sdělit opravdu podstatné informace. Třeba který z hráčů je ještě svobodný a kam chodí pro rohlíky.
