Píše pro ně hry, hraje pro ně divadlo. Ve třiačtyřiceti se z ní stala „hlídací babička“ a její hra o malém indiánském chlapci láká do klubu Lávka stále více diváků.
Původním povoláním je herečka, vystudovala DAMU. Publikum si ji může užít hlavně v komornějších představeních, jako je Král Ubu nebo Tonka Šibenice v divadle v Řeznické. Herecké umění dokonce šest let vyučovala na vyšší odborné škole v Praze. „Co mám učit, já hledající, já pochybující?“ Odpověděla prý tehdy na nabídku. Nakonec se rozhodla, že svým žákům pomůže pátrat po vlastním já. „Hned na začátku jsem jim řekla, že z nich nebudu dělat slavné herce. Vždyť každý rok jich ze všech hereckých škol vyjde asi stovka!“
Hledání sebe sama
Její manžel Jaroslav byl kromě jiného také pedagog, vyučoval autorské herectví a improvizaci. „Jenže on je energeticky hodně silný a pak byl problém, že někteří slabší jedinci se na něm stávali závislí. Já nejsem tak charizmatická, takže jsem se pro své studenty nestala žádným guru. Vštěpovala jsem jim, že si svou cestu musejí hledat sami. Ať si dělají divadlo, jaké chtějí, ale vždy je nutné vědět proč a stát si za tím,“ vysvětluje drobná hnědovlasá žena, které kdysi někdo řekl, že je Indiánka a její muž zase Seveřan.
O závislosti na svém slavnějším a pracovně vytíženějším manželovi ví své. „Ano, prošla jsem si tím a Jarda to také cítil. Nelíbilo se mu to. Důležité je uvědomit si to, začít dělat vlastní věci a nehledět na to, co si jiní lidé myslí,“ míní Iveta. Právě díky nabídce ze školy herectví se „k sobě znovu vrátila“.
„Člověk se sám sobě začne vzdalovat, hlavně když se s někým srovnává. Dřív jsem koukala na kolegyně a říkala jsem si: ‘Jé, oni hrajou a já nic nedělám.‘ Nebo když měl Jaroslav víc práce a já jsem si připadala k ničemu. Vzdalujete se sobě ve chvíli, kdy začnete pochybovat o té podstatě tam uvnitř. Pro mě je nejdůležitější věta ‘Taková jaká jsi, jsi dobrá’. Prostě se přijmout se vším, co ke mně patří: chybami, pochybnostmi, zlostí... Jakmile jsem tohle udělala, tak se odblokovala nějaká energie a člověk potom nevěří, že stačilo tak málo.“
Babičkou být ještě nechtěla
Teď, v šestačtyřiceti letech, vypadá Iveta Dušková vyrovnaně a spokojeně. Pozitivní „síla“, kterou už neprosí o pomoc, jako když byla malá, ale nechává ji sebou protékat, z ní opravdu září. Když zrovna nevede amatérský divadelní soubor, nehraje nebo nepíše, tak hlídá dvě malá vnoučátka Tatianu a Tobiáše, pečuje o zahrádku, čte si.
S Jaroslavem Duškem má dvě děti, dvaadvacetiletého Martina a devatenáctiletou Agátu. Starší syn za rodiči před více než třemi lety přišel s tím, že jeho přítelkyně čeká miminko. Obrečela to. Doufala, že bude studovat, mít dítě v devatenácti je dneska prostě brzo. Kromě toho se nedávno sama zbavila mateřských povinností a najednou „šup ho babička“.
„Jarda to přijímal daleko snáz. Mně Martin pořád připadal jako dítě, nahoře měl ty legopanáčky a autíčka. Ale pak, když se narodila... ty děti vás dostanou.“ Svého syna si dnes Iveta nemůže vynachválit, otcovství prý zvládá skvěle. Dcera Agáta ještě potomky neplánuje. „Je víc svá, po Jardovi. Zatím nemá žádné konkrétní plány, ale myslím, že bude hodně cestovat.“ Všichni spolu nyní žijí v domku v Černošicích.
Věci k nám mají přijít samy
Poslední květnovou neděli poběží na obrazovce České televize kabaretní pořad, který Iveta napsala. A není první. Úspěch slavil například její hudební seriál pro děti Veselá nauka Klauníka Notíka. Napsala ho „na tělo“ svým kamarádkám Petře Bílkové a Vandě Hauserové.
„Pamatuji si, jak mě kdysi odrazoval ten školometský styl hudebních škol, a chtěla jsem pro děti vytvořit něco přístupnějšího,“ vzpomíná. Z Petry se tedy stal hudební klaun, který si povídá s klavírem, a z Vandy slečna Písnička. Veselou a pohádkovou formou tak vysvětlují dětem, co je to nota celá, rytmus... „Moje vnučka to sjíždí jako drogu,“ směje se Iveta.
S Petrou Bílkovou hraje i v představení Škola malého stromu, které vzniklo podle stejnojmenné knihy a uvádí ho pražské divadlo Lávka. Hlavní postavou je indiánský chlapec. „Když jsem asi před deseti lety tu knížku četla, měla jsem obrovskou chuť ji zdivadelnit. Asi čtyři roky jsem si na to netroufla, všichni mi totiž tvrdili, že to nejde, že je to spíš na film. Potom jsem potkala Petru a najednou to šlo.“
Když Iveta Dušková tvoří, miluje dobrodružství. Často začne zkoušet a ještě nemá u hry hotový konec. Ráda nechává věci, aby k ní přicházely samy, jak v umění, tak v životě. Svět chce ale vidět bez příkras. „Mám ráda myšlenky Anthonyho de Mella. Říká, že člověk má být bdělý a dívat se na věci tak, jak jsou. A když vás potká něco špatného, tak se zkusit zamyslet: ‘Proč se to stalo? Co mi to sděluje?‘, ale ne se sebelítostí či s pocitem viny. Ale s pochopením, že to ‚špatné‘ možná může být dobré,“ odmlčí se. „Je to krásná filozofie, a hlavně osvobozující.“
