Není přísná šéfová, spíš laskavá. To nicméně nevylučuje, že se nedokáže rozčílit. Spíš než v divadle třeba na úřadech.
„Když mi někdo z pozice nějaké úřední moci říká nebo po mně chce nesmysly, to pak umím být pěkně vzteklá. Lidé, kteří mě takovou neznají, si říkají: ‘Taková milá ženská, a tohle dokáže!‘ Jsem Beran, a přestože tak úplně nepůsobím, umím ten oheň v sobě pěkně rozdmýchat. Říkám tomu spravedlivý hněv,“ směje se Iveta Dušková.
Divadlo na Kampě je rodinný podnik. Pracuje tam ona, dcera Agáta, syn Martin i manžel Jaroslav. Každý má svoji úlohu a fakt, že jsou příbuzní, pracovní vztahy nekomplikuje.
„Dceru Agátku hodně respektuji, o provozu divadla ví mnohem víc než já. Často se ji na řadu věcí ptám, konzultuji s ní. Syn Martin je zase přes techniku. Cokoliv potřebuji, zavolám jim a vím, že mi pomohou,“ říká. Manžel Jaroslav má pro změnu svůj styl, do kterého Iveta Dušková nezasahuje.
„Jarda je svůj, dělá si všechno po svém, co chce, si prosadí. A já si nedovolím do jeho práce zasahovat, plně ho respektuji, protože co dělá, je opravdu ojedinělé a svým způsobem geniální. On má svoji poetiku, svůj způsob vyjadřování, já zase svůj. Párkrát jsme se spolu sešli na jevišti, ale každý si razíme svoji cestu. A je to tak správně,“ vysvětluje Iveta Dušková.
Profesně Jaroslav Dušek manželku hodně inspiroval. „Ta jeho hravost, imaginace, kdy na jevišti vznikne něco bez ničeho, jen nějakým gestem, slovem, pohledem, to jsem se učila od něj. To, jak teď dělám divadlo, je jím hodně inspirované. A ačkoliv si lidé myslí, že je filmový herec, podle mě je jeho doména divadlo. Jeho schopnost improvizace je obdivuhodná, ale aby všechno zvládal a přitom nezešílel, musí se v normálním životě uzavřít. A proto mu někdy víc rozumím na jevišti než doma v obýváku,“ přiznává.
Iveta Dušková
|
Když byly děti malé, starala se o ně hlavně ona a časem pochybovala, jestli se k divadlu a hraní ještě někdy vrátí. Nakonec se tak stalo. Začala učit, psát hry, režírovat, hraje a k tomu divadlo vede.
„Našla jsem si svoji vlastní cestu. Jsem člověk, který si často nevěří, ale když se podívám zpětně, jsem až překvapená, co všechno jsem přes ty pochybnosti zvládla a stvořila. Kolikrát jsem se ptala sama sebe, jestli bych unesla ten tlak, kterému Jarda musel a musí čelit. Ta expanze lidí, dotazů, názorů, touhy po tom setkat se s ním. Je to opravdu nálož a já bych z toho zešílela,“ přiznává. Její manžel to zvládá.
„I když i pro něj je to těžké. I on je normální chybující člověk. Umí být vzteklý, umí zakřičet. Ale paradoxně ve chvíli, kdy projeví svoji slabost, je mi mnohem bližší, než když se i doma staví do pozice děda Vševěda,“ říká o svém manželovi Iveta Dušková.
Oba dva se snaží žít zdravým životním stylem, což v podání Ivety Dušková znamená zlatou střední cestu.„Jarda je průzkumník, který jde až do extrémů, všechno si potřebuje vyzkoušet. Já poslouchám tělo, které přesně řekne, co mi dělá dobře a po čem je mi zle. Hýčkám si ho, mám ho ráda a na to, kolik je mi let, mi zatím slouží dobře,“ směje se Iveta Dušková. Manželovi jeho experimenty nevymlouvá.
„Je pravda, že když držel hladovku a dostal se k 70 kilům, už to bylo moc. Neměl sílu ani silný hlas, a to jsem dostala strach, aby to nepřepískl. Ale obavy o něj nemám, Jarda se má rád, ohlídá se. A hlavně, asi bych se utrápila, kdybych se pořád bála, s čím zase přijde,“ říká Iveta Dušková.
