Za několik týdnů vychází na vinylu vaše album Vodopád. Nemáte pocit déjà vu, když v době moderních technologií opět držíte v rukou desku?
To víte, že mám. A vlastně to není pocit, ale fakt. Je to hlavně velká radost. Sama jsem sběratel desek. Mám jich snad pět set. Byly doby, kdy jsme si vozili veškeré materiály pro naši inspiraci ze zahraničí, a některé kousky jsou pro mě opravdové poklady. K deskám mám zkrátka mnohem srdcovější vztah než k cédéčkům. Takže mám radost, že patřím mezi první dámy této republiky, co se týče populární hudby, kterým tahle krásná vinylová věc vychází.
To, že na vinyl poputuje právě album Vodopád, musela být určitě jasná volba už kvůli megahitu Dlouhá noc...
Byl to takový přelom v mé kariéře. Zvolili jsme tehdy pro mě úplně jiný styl hudby, a sice hodně taneční, což byl obecně ve světě velký trend. Pak jsme také udělali změnu v image a najeli na systém gazela. (smích) Zdeněk Fencl mě jinak namaloval, učesal... Vzpomínám si, že tatínkovi se to tenkrát nelíbilo a říkal, že to mám moc ulíznuté. Takže první reakce doma moc nadšené nebyly. Nejvýraznější a pro mě nejdůležitější reakce na celé tohle nové pojetí ale nastala u mladé generace. V té době už jsem nebyla nejmladší. Moje publikum se mnou sice stárlo, ale mladí lidé měli své oblíbence. Bylo to něco, co šlo svým způsobem mimo mě. Jenomže touhle změnou jsem je dostala. Najednou ze mě byla královna diskoték. Dlouhá noc se hraje doteď a lidé na koncertech šílí. Pokaždé ji musím zazpívat. Bez ní by mi to neprošlo. To se ale týká i dalších písniček z téhle desky - To tehdy padal déšť nebo samostatné písně Vodopád.
Vzpomenete si, co vás napadlo, když jste poprvé slyšela Dlouhou noc?
Tehdy jsem hned věděla, že to bude hit. Chytla mě okamžitě od prvního tónu. Dokonce jsem se tehdy přela s vydavatelstvím, které si trvalo na tom, že pilotní písní bude Vodopád. A já tehdy říkala: Vy nemáte pravdu. Dejte na mě. Já vám říkám, že největší hit bude Dlouhá noc. A nakonec to tak bylo.
Začátky Heleny Vondráčkové ■ Narodila se 24. června 1947 v Praze. |
Tahle písnička je hodně mladistvá, neobejde se bez ní snad žádný maturitní ples. Neměla jste ze začátku obavu, zda budete pro mladé publikum dostatečně autentická?
Maturitní ples? Opravdu? To jsem nevěděla a moc mě to těší. Obavy jsem neměla. Já jsem v tomhle totiž docela drzá. Ráda si ze zajetých kolejí občas odskočím někam jinam. Důkazem toho je třeba jazzrocková deska, kterou jsem dělala s Martinem Kratochvílem, a lidé na ni reagovali velice kladně. Teď zase pracuji na novinkové desce, kde půjde o takový moderní šanson, což je zase úplně jiná poloha.
Vraťme se na chvilku ještě o něco dál do minulosti. V 70. letech jste byla naše nejexportovanější zpěvačka. Měla jste během vystupování po světě možnost poznat všechny ty země?
Je pravda, že člověk nebyl na dovolené, takže určitá pracovní svázanost tam byla. Ale zase na druhou stranu šlo mnohdy o dlouhodobější turné, takže čas na poznávání krajiny i lidí se našel. Byla jsem se například podívat na závody F1 v Melbourne. To byl ohromný zážitek. V Brazílii jsem byla na škole samby, kde jsem tancovala až do rána. Vzpomínám, jak se tehdy Karel Svoboda křižoval, že druhý den nebudu moci zpívat. (smích) Křížem krážem mám procestované Polsko nebo také NDR. Měla jsem navíc štěstí, že jsem byla dobře jazykově vybavená, takže mi nedělalo problém se domluvit, ale také zpívat v cizí řeči. Bez potíží byla němčina, angličtina i francouzština, ze které jsem maturovala. Jednou jsem dokonce zpívala i v japonštině.
Když jsme spolu mluvily před rokem, pochlubila jste se, že vám manžel rád občas chystá adrenalinová překvapení. Tehdy to byl let balonem, předtím zase tandemový seskok. Co letos?
Letos kupodivu žádný podobný šok nepřišel. Možná je to jen klid před bouří, takže jsem raději pořád ve střehu.
Úplně bez adrenalinu to ale letos nebylo. Hodně se psalo o vaší cestě na Rujánu, kdy vás zastavili němečtí policisté a zjistili u vás stopy drog. To musely být velké nervy na začátek dovolené.
Adrenalin to tedy byl, i když tentokrát za to můj muž nemohl. (smích) Zpočátku jsem vůbec nevěděla, co po nás ti policisté budou chtít. Máme opravdu obrovský karavan, vlastně spíš vypadá jako autobus, a tak jsme si říkali, jestli nechtějí zkontrolovat, zda někoho nepřevážíme. Že nás budou testovat na drogy, nás ale rozhodně nenapadlo. Byli ale moc slušní a nakonec mě i poznali. Proběhlo to bez potíží a pustili nás. Stejně jsem ale vůbec nechápala, jak je možné, že se na mém drogovém testu při stěru z rukou objevily dvě čárky. Až o něco později, když jsme pokračovali v cestě, tak mi Martin říká: „Nemohla za to ta tvoje konopka?“ Mám totiž občas trochu bolavý palec, takže si ho mažu konopnou mastí. Nic jiného to nemohlo být, protože s drogami jsem neměla nikdy nic společného a ani mít nebudu.
Co že vás napadlo jet se rekreovat zrovna ke studenému moři?
Předtím jsme byli měsíc na Floridě, kde máme spoustu přátel, a tam jsme se smažili v horku dostatečně. Pak jsme přijeli domů a manžel říká: „Poslyš, ten náš pes nebyl ještě u moře. Musíme s ním jet!“ A navrhnul právě Rujánu. Byl květen a mně bylo jasné, že tam bude vítr a zima. Znám to dobře. Jednou jsem tam pozvala na dovolenou své rodiče a byla tam taková kosa, že se tatínek po dvou dnech rozčílil a vracel se s maminkou domů se slovy: Tak tady já nebudu! (smích) Takže jsem o téhle naší psí dovolené neměla valné představy. A taky to tak dopadlo, protože jediný, kdo se tam koupal, byl náš pes. Ale zase jsme tam strávili příjemné chvíle s našimi německými kamarády. Hráli jsme karty, jezdili na kole... V tom to bylo pěkné.
Mluvíte o kamarádech, ale přiznejte, kolik jste za svou kariéru dostala platonických, bláhových i omámeně zamilovaných nabídek k sňatku?
No, dost. (smích) Nápadníci chodili k našemu domu, čekali v ulici, občas lezli po střeše. Některý z nich i spadl. Někdy to byli fanoušci, někdy kolegové. Myslím hlavně ti zahraniční.
Takže jste se musela naučit decentně muže odmítat...
Samozřejmě. Nemám na to ale žádný recept. Člověk musí vycítit, jak to udělat, aby toho druhého zbytečně neranil nebo se ho nedotkl.
Sice je to ještě daleko, ale příští rok v červnu slavíte 70. narozeniny. To si bude určitě žádat pořádnou oslavu.
Bohužel. To číslo se mi vůbec nelíbí. Trochu bych ho změnila. (smích) Každopádně zatím to vypadá na obrovský narozeninový koncert. Zatím jednáme s O2 arenou, takže uvidíme. Nezůstane ale jen u Česka, protože se ozvala také Bratislava a Košice. Navíc budu ještě na Slovensku koncertovat s Alexandrovci a chceme také vydat speciální kolekci pěti CD.
Takže narozeninový rok bude, zdá se, hodně nabitý. Už víte, kde na to všechno budete dopředu čerpat energii?
Já jí mám pořád dost. Musím to zaťukat, ale zatím bych ji mohla rozdávat.
Špinavá Copacabana i blonďatá královna krásy Dějiště letošních olympijských her Rio de Janeiro proslavila kromě sportovních událostí a sochy Ježíše také opěvovaná pláž Copacabana. Opěvovaná, a to doslova. Se stejnojmenným hitem bodovala Helena Vondráčková na konci devadesátých let. Trochu tehdy zmátla spoustu lidí, kteří měli za to, že je tahle brazilská pláž tropický ráj. Skutečnost je totiž o něco špinavější. „To ale až teď. Dřív byla krásná. Sama jsem ji navštívila třikrát a musím bohužel říct, že když už jsem tam byla potřetí, tak to bylo zklamání,“ přiznává zpěvačka.   „Úplně poprvé jsem byla v Brazílii na konci šedesátých let s Karlem Svobodou na festivalu Zlatý kohout. Tehdy jsem tam soutěžila a zvolili mě královnou krásy,“ vzpomíná na doby, kdy mezi snědými Brazilkami působila na tamější muže jako zjevení. „Mám z té doby dokonce fotky, jak novináři sedí a fotografují mě, jak se tam v plavkách s dlouhými blond vlasy sluním. Byli jsme navíc úspěšní i se soutěžní písničkou Vzdálený hlas, takže si nás všímali dostatečně,“ dodává Vondráčková. |
