Jak si užíváte to, že máte doma dceru a vnuky?
Jiří: Vzhledem k tomu, že jsem „skypový“ dědeček, tak jsem trochu nespokojený, protože bych si s klukama chtěl užít víc. To je můj apel na Lucku v přímém přenosu: děda bude jednoho krásného dne těm dětem chybět, takže to musíš udělat tak, abychom byli častěji u sebe. Protože kluci samozřejmě potřebují dědu, který jim řekne něco jiného než jejich táta.
Takže vás, Lucko, teď uvidíme častěji v Česku, nebo bude dědeček více létat do Kanady?
Lucie: Dědeček bude víc „skypeový“. Já bych tu samozřejmě chtěla být častěji, protože to tu mám ráda, mám tu rodiče a je tu vše, co jsem prožila. Ale mám muže, který pracuje v Kanadě, a mám tam teď rodinu, takže to není úplně v mých silách. Chtěla bych víc, ale zatím to je tak, jak to je. Takže s tím se musíme smířit, protože nemůžeme mít všechno.
Přemýšleli jste s manželem o tom, kde budete žít, až jednou se svou prací skončí?
Lucie: My nevíme, jak dlouhá doba to bude. Víme jen, co je teď a tady. V hokejovém světě se všechno hrozně rychle mění. Člověk tam je rád, že zůstane další rok a ví, že se nemusí stěhovat. Opravdu si netroufám říct, co bude za tři roky. Jen vím, že každé léto jsme v Čechách, kde je nám fajn.
Je už na synech poznat, jestli je to více táhne ke sportu po tátovi, nebo spíš k umění po vás?
Lucie: Ne. Myslím, že to jsou úplně normální děti, které hledají, co se jim líbí a co je baví. Asi je ještě moc brzy.
Jiří: Z mého pohledu je to zase sonda do světa poznání, protože když je člověk táta a má moc práce, tak to třeba tak ani nevnímá. Ale když jako dědeček koukám na to, jak se jeden nebo druhý chová, tak je krásné sledovat, jak každý jinak vnímá své okolí. Je to úžasné, protože pak zjistíte, že jsme každý úplně jiný.
Lucie Vondráčková
V létě jste měli společné turné, jak jste si ho vlastně užívali?
Lucie: Určitě to bylo jiné, spíš takové muzikantské, syrové a ryzí. Předtím jsem měla na turné různé taneční scény. S tátou se šlo jen na muziku a s těmi lidmi to byla velká jízda. Měli jsme plno, vůbec jsem si nepředstavovala, že to pro mě bude takový zážitek.
Byla Lucka jako kolegyně poslušná? Nebo je tam občas i vzdor, když se projeví jako dcera?
Jiří: Nevím, proč pořád lidé hledají vzdor mezi dcerou a otcem. My jsme parťáci a spolupracujeme. Doma ne, tam si samozřejmě řešíme to, co řeší dědeček s dcerou a vnoučky. Ale na koncertech a v práci, kterou děláme dohromady, je to o hledání něčeho, co se nám dohromady líbí. Bylo to v pohodě a hlavně nás to bavilo.
Lucie: Je fakt, že jsme spolu nikdy nebyli na jevišti. Byla to úplně jiná práce než ta studiová. Vždycky mi bylo tak trochu nepříjemné, když jsme se spolu museli fotit, protože mi to přišlo neadekvátní. Když jsme ale na jevišti spolu a hrajeme tam jako kolegové, jsem ráda, že jsme to focení mohli udělat. Přišel někdo, kdo má zkušenost z Turba a Marsyase, já mám zase dvacetiletou zkušenost z divadla a s tanečními scénami. Dalo se to dohromady a fungovalo to, takže jsme konečně dospěli i ke společným fotkám.
Lucie Vondráčková
Ohlasy na koncerty byly vesměs velice pozitivní. Jak se to četlo?
Lucie: Spíš se to žije přímo na jevišti, protože zpětná vazba od lidí je tak nabíjející a někdy až strhující. Mám pocit, že se vytvořilo něco, co moc hezky fungovalo, a jen člověka mrzí, že je už konec.
Jiří: Po tom všem, co jsem v životě zažil, a to na jevišti i za ním, mi ta práce přišla velmi vstřícná, lahodná a přátelská. Přitom to nebyla jen show. Věděl jsem, že Lucka umí komunikovat s lidmi, ale stejně mě překvapilo, že z toho my jako kapela na jevišti máme radost a baví nás to tak, že ještě byla tendence do toho vnášet své vtípky. Je to pro nás skutečně krásný zážitek. Nebyl to jen sen, ale skutečnost, za kterou jsem strašně vděčný.
Mohou se po těchto zkušenostech vaši fanoušci těšit na další společné turné?
Lucie: Ano. Ptají se mě na to často. Přijde mi to takové, jako když se povede tábor. Člověk tam chce jet další rok zase, těší se na ty samé lidi. Ale to je ještě za dlouho, musím si to nechat projít hlavou.
Jiří: Já bych klidně vyrazil.
Lucie: Pravda, pár měst nám ještě chybí, uvidíme.
