Úterý 7. prosince 2021, svátek má Ambrož, Benjamin
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 7. prosince 2021 Ambrož, Benjamin

Šéfka památkářů: Kvůli covidu jsme utáhli opasky a museli i omezit údržbu

  18:02
Od roku 2008 stojí v čele Národního památkového ústavu. Za tu dobu se podle Naděždy Goryczkové z něj stal stabilní tanker, který bezpečně pluje na hladině. Původně neplánovala, že by mezi památkáři vůbec skončila. „Měla jsem štěstí na kolegy. Dokázali mi obor přiblížit natolik, že jsem si ho zamilovala. Ta práce je zkrátka krásná,“ říká.

Naděžda Goryczková generální ředitelka Národního památkového ústavu | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Myslíte si o sobě, že jste inspirativní?
Já sama si nepřipadám zrovna inspirativní.

Jste ředitelkou NPÚ, to podle vás není inspirující?
Jen se snažím dělat svou práci nejlépe, jak umím. Je pravda, že člověk sám sebe vnímá jinak, než jak jej vidí druzí, ale i přesto si nepřipadám inspirativně.

Proč?
Protože po těch letech extrémního pracovního vytížení si myslím, že by člověk neměl sám sebe upozaďovat a zanedbávat své koníčky, ač jej práce baví a cítí se v ní dobře – v tomto nejsem dobrým příkladem. Lidé by se měli věnovat více sami sobě, než se věnuji já. Dnes už vím, že práci není potřeba dávat úplně všechno, na úkor svého osobního života.

Takže vyrovnávání osobní a pracovního života vám moc nejde?
Přesně tak. Když mě má práce pohltí, nevnímám čas. Snažím se zpomalit až v poslední době, a to díky svému ročnímu vnukovi, který je pro mne velkou motivací. Bohužel, neznám moc limity a jsem zvyklá dělat věci naplno a dávat tomu vše. Když se do něčeho pustím, tak s velkou vervou a přesvědčením. Pak to může odnést i zdraví, a to není úplně inspirativní. Skloubit osobní a pracovní život je zkrátka obrovské umění. A tady zcela otevřeně přiznávám, že se mi to nedaří.

Naděžda Goryczková

  • Od roku 2008 šéfkou Národního památkového ústavu
  • Je památkářkou a odbornicí v oblasti výzkumu a ochrany památek architektury konce 19. a první poloviny 20. století. 
  • Vystudovala Fakultu architektury Vysokého učení technického v Brně
  • Byla ředitelkou územního odborného pracoviště v Ostravě
  • Je spoluautorkou několika publikací představujících památky moderní architektury zejména na Moravě a ve Slezsku
Pražská Invalidovna. Budova Invalidovny byla převedena na Národní památkový...

Pražská Invalidovna. Budova Invalidovny byla převedena na Národní památkový ústav. Podpisem to stvrdili ředitelka ÚZSVM Kateřina Arajmu a ředitelka NPÚ Naděžda Goryczková (Na snímku) (18.5.2018)

Jak jste to zvládala dříve, na začátku své kariéry? Máte dvě dcery.
Do Prahy jsem odcházela v době, kdy obě dvě mé dcery už byly dospělé. Jedna žila ve Státech, druhá nastupovala na Vysokou školu ekonomickou do Prahy, takže když přišla nabídka na generální ředitelku, využila jsem ji.

Navíc, odborná památková péče se v té době nově formovala. Vznikl Národní památkový ústav, který se tvořil komplikovaně a nebyl zrovna stabilní. Celá reorganizace, převod samostatných územních pracovišť do jedné velké instituce s celostátní působností, byla překotná, ne úplně stoprocentně připravená. Díky politickým rozhodnutím se vedení v čele ústavu velmi často střídalo a to se samozřejmě podepsalo i na stavu instituce. Když jsem na konci roku 2008 nastupovala na svou pozici, Národní památkový ústav fungoval necelých šest let a já byla v pořadí jeho sedmou generální ředitelkou. To je docela vysoká frekvence na takové pozici.

V Ostravě jste tehdy byla ředitelkou územního pracoviště. Co vás motivovalo jít do pozice ředitelky NPÚ?
Vnímala jsem, že instituce skomírá a chtěla jsem ji pomoci. Celý život pracuji v památkové péči, ač jsem studovala architekturu z jiných důvodů, ale osud tomu chtěl jinak – po vysoké škole mě přivedl do památkového ústavu. Ta práce mne oslovila a naplňovala a tak jsem nakonec u toho zůstala až dodnes.

Z vlastní zkušenosti ale vím, že jestliže chcete něco ovlivňovat, tak se nesmíte bát převzít zodpovědnost a přijmout pozici, ze které můžete o věcech rozhodovat. Máloco se dá měnit zespodu. A to byl asi ten hlavní stimul, proč jsem tehdy v Ostravě přijala nabídku tehdejšího ředitele, který odcházel do důchodu. Jinak jsem nikdy po nějaké kariéře netoužila, mým hlavním cílem bylo mít spokojenou rodinu, vychovávat děti a být především dobrou mámou. Teprve, když už mě mé děti tak nepotřebovaly, věnovala jsem se naplno své práci.

My dnes máme problém ochraňovat stavby, které vznikaly před 50 lety, v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Dle mého je důvodem právě to, že jsou spojovány s totalitním režimem. V mnohých z nás to stále ještě je.

Jak jste zmínila, v Brně jste studovala a věnovala se architektuře. Následně jste přešla na památkovou péči. Nechybí vám tvořivost, dělat na něčem novém?
Nikoliv, pořád pracujete na něčem novém. Kreativita a tvorba je v každém oboru důležitá. Pokud lékař nebo ekonom nejsou dostatečně kreativní, tak zpravidla nejsou ani vynikajícími odborníky. Stejně tak pokud památkář není ve svém myšlení a uvažování kreativní, tak na jeho práci to je znát. Myslím si, že právě to mi dala škola nejvíc. Představivost a kreativitu, schopnost věci posuzovat s nadhledem a v širším kontextu.

Ovšem, když jsem se tehdy rozhodovala mezi projektováním a památkou péčí, nebylo to vůbec jednoduché. Přišel listopad 89’ a já jsem byla už tři roky zaměstnána v památkovém ústavu. Říkala jsem si ‚Sakryš, tak co kdybych se vrátila k tomu projektování?’ Ale měla jsem štěstí na kolegy, v Ostravě byl skvělý kolektiv, do kterého jsem zapadla. Dokázali mi dveře památkové péče dostatečně otevřít a obor přiblížit natolik, že jsem si ho zamilovala. Ta práce je zkrátka krásná a pohltí vás.

Šok v Ostravě a manipulativní Praha

Nyní jste v Praze, nechybí vám jedno z měst?
Přála jsem si zůstat po škole v Brně, to město se mi vždy velmi líbilo. Navíc měli jsme zde spoustu přátel a velká část rodiny z otcovy strany žije právě v Brně, ale bohužel doba tomu nepřála. Bydleli jsme v podnájmu a šance na získání bytu byla minimální, takže jsme nakonec odešli do Ostravy. Pro mne osobně to byla velká změna, Ostravu jsem vůbec neznala a přiznávám, že to byl i tak trochu kulturní šok.

V čem konkrétně?
Na první pohled to bylo především hornické město a tomu odpovídala i atmosféra v něm. Takže jsem si musela zvyknout. Ale brzy jsem si Ostravu zamilovala, její svéráznou kulturu, architekturu i upřímnost, která je mi hodně blízká.

A co pak váš příchod do Prahy? Byla to opět změna, na kterou jste si musela zvyknout?
Ano, hlavně na způsob jednání a chování lidí. Jak jsem řekla, není mi cizí upřímnost, byla jsem k ní vedena, ale v Praze jsem se svou otevřeností měla a občas stále mám problém. Rozhodně to zde není výhodou. Praha je hodně manipulativní a zákulisní. Asi je to dáno tím, že je zde velká koncentrace lidí a to je třeba to, co se mi na Praze moc nelíbí.

Vraťme se ještě k Ostravě, kde jste několik let žila. Našla jste si k ní nakonec pozitivní vztah?
Ano. Díky přátelům, které jsem zde poznala a práci, která mě přivedla k zájmu o moderní architekturu. Právě v Ostravě jsme se na konci devadesátých let spolu kolegou Martinem Strakošem začali zabývat možnostmi památkové ochrany poválečné architektury. To je to, co mě v památkové péči bytostně zajímá, jelikož jsem přesvědčena, že právě tyto realizace jsou v současnosti nejvíce ohrožené. Veřejnost, a bohužel někdy i ta odborná, není ochotna vnímat tuto architekturu jako součást kulturního dědictví – ať jsou to například dnes už zdemolované stavby Transgas v Praze nebo obchodní dům Ještěd v Liberci. V roli ředitelky se snažím částečně ovlivňovat i náhled na tento segment kulturního dědictví, což je mi některými vyčítáno. Jsem však přesvědčena, že právě z důvodu nepochopení ze strany společnosti tyto budovy vyžadují větší péči a ochranu.

Stejné to bylo s industriálním dědictvím. Když jsem v osmdesátých letech přišla do Ostravy, tak se kolegové o tuto oblast teprve začínali zajímat a mapovat technické památky na Ostravsku. I oni při prosazování ochrany průmyslových areálů naráželi na nepochopení a nezájem společnosti. Dnes je Dolní oblast Vítkovice opěvovaná. Nebýt však památkové péče, která zavčas zareagovala a nastavila památkovou ochranu tohoto výjimečného areálu, tak bychom dnes neměli co obdivovat. Bylo by to srovnáno se zemí a Ostrava by přišla o svou tvář a historii.

Čím to je, že společnost architekturu 20. století, například brutalismus, nevnímá jako něco, co je potřeba chránit? Je na nás třeba ještě brzo?
Nemyslím si, že je moc brzo, i když i to může být důvodem. Ale například některé stavby meziválečného funkcionalismu se zapisovaly do soupisů památek již po pětadvaceti letech své existence. My dnes máme problém ochraňovat stavby, které vznikaly před 50 lety, v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Dle mého je důvodem právě to, že jsou spojovány s totalitním režimem. V mnohých z nás to stále ještě je. 

K mému údivu jsem se dokonce setkala s názorem, že tuto architekturu ochraňují hlavně bývalí svazáci a komunisti, což už mi připadá hodně bizarní tvrzení. I s ohledem na to, že věkový průměr výzkumného týmu Národního památkového ústavu, který se mapováním této architektury intenzivně pět let zabývá, dosahuje maximálně 40 let. Mladší generace tento problém nemá. Vnímá především kvalitu staveb, jejich mezinárodní věhlas a typologickou i konstrukční výjimečnost.

Stabilní tanker na hladině

Funguje nyní ústav tak, jak jste si představovala, že by měl fungovat?
V hrubých rysech ano. Samozřejmě pořád je co zlepšovat.

Například?
Byla bych ráda, kdybychom nebyli tak závislí na vlastních výnosech a mohli se více rozvíjet a modernizovat. To ale předpokládá vyšší provozní příspěvek ze strany zřizovatele, ministerstva kultury. Závislost na vlastních výnosech je zničující a covid to v posledním roce ukázal. Stejně tak bych uvítala daleko vyšší prostředky na odměny našich zaměstnanců, abychom zabránili fluktuaci, budovali vysoký kredit a odbornost instituce. Jsme odměňováni podle tabulek, které jsou ostudné. Pro vysokoškolsky vzdělané odborné pracovníky jsou nástupní platy velmi nízké, hluboko pod celostátním průměrem, a tak nejsme v současné době schopni spravedlivě odměňovat kolegy za práci, kterou dělají.

Také bych si přála, aby nás bylo více, protože lidé jsou přetížení a dělají chyby. Je na nás valeno čím dál víc administrativy a tu nezvládáme v počtu lidí, které máme. To je v současné době ten největší problém, ale netýká se jen našeho ústavu. Roste administrativní zátěž, vytrácí se odbornost a stávají se z nás jen „administrativní pracovníci“ – na odbornou práci nezbývá čas, protože neustále musíte hlídat papíry. A to je něco, co asi ubíjí každého na jakékoliv pracovní pozici. Takže ano, jsou i věci, které bych si představovala jinak.

Na co jste nejvíc pyšná jako ředitelka Národního památkového ústavu?
To je těžká otázka, jakákoliv odpověď bude znít nabubřele. Navíc jsem nikdy neuvažovala v intencích toho, že bych měla být na něco pyšná. Jsem ráda, že se Národní památkový ústav v rámci svých finančních možností modernizoval a prostřednictvím neustále rozvíjeného integrovaného informačního systému se více otevřel veřejnosti, že se daří získávat mimorozpočtové zdroje na obnovy svěřených památek, které snad lépe a lépe prezentujeme veřejnosti. Zkrátka, že se za těch více než deset let ústav stabilizoval, z potápějící lodi se stal stabilní tanker, který bezpečně pluje na hladině. Jsme největší příspěvková organizace ministerstva kultury a věřím, že její stabilita setrvá, ať se do čela instituce postaví kdokoliv. To si myslím, že je asi nejlepší vizitka.

Ředitelkou jste od roku 2008. Překvapuje vás, že jste přežila tolik ministrů kultury?
Překvapuje, jelikož je to pozice, která je pod velkým tlakem. Navíc hájíme veřejný zájem, který významně omezuje osobní zájmy vlastníků památek, takže jsme velmi často předmětem kritiky a různých tlaků. Na druhou stranu, když děláte práci zodpovědně a jste svým způsobem zásadová, chováte se transparentně, tak není důvod, abyste v té funkci nevydržela. Vždycky jsem tvrdila, že v téhle pozici nejsem proto, aby mě měli všichni rádi, ale proto, aby instituce fungovala, prosperovala, a aby památková péče měla ve společnosti své místo.

S jakým ministrem kultury se vám zatím pracovalo nejlépe?
Nechci jmenovat někoho konkrétního. Zažila jsem devět ministrů, dá-li bůh, tak se dožiju i toho desátého. Nicméně je několik ministrů, na které ráda vzpomínám, protože spolupracovat s nimi byla radost. Každý ministr je ale jiný. Důležité je, aby byl lidský, kultivovaný a především zkušený politik, který umí pro rezort zajistit dostatek prostředků a dokáže hájit jeho zájmy. A pokud má ještě navíc vztah ke kultuře, jedině dobře.

Covidové období

Co všechno vaše práce obnáší?
Má funkce především znamená, že musím umět hájit svou instituci. Umět pro ni vydobýt dobrou pozici v rámci resortu kultury. A především si myslím, že to znamená dávat tomu úplně všechno – o to jsem se vždycky snažila.

Jaké bylo pro NPÚ letošní léto?
Nebylo nejlepší. Sezona 2019 pro nás byla excelentní, do té doby nám stoupaly výnosy, dařilo se nám, žili jsme si v jakémsi blahobytu. Výnosy jsme vraceli do památek, obnovovali jsme je z vlastních zdrojů, investovali jsme do lidí. Pak přišel koronavirus a ten nám ukázal docela jasně, jak to vypadá, když výnosy nejsou.

Ministerstvo kultury vám nepomohlo?
Ministerstvo nám částečně propady ve výnosech dofinancovalo, ale i tak jsme museli hodně utahovat opasky a hodně šetřit. Částečně jsme museli omezit i údržbu památek a některé služby, abychom to zvládli. Propady ve výnosech v loňském roce byly asi 195 milionů korun.

Nicméně loni nás zachránila hlavní sezona v letních měsících. Lidé byli ukázněni a hodně motivováni. Když se po několika měsících uzavřené památky opět otevřely, přišli a bez problému respektovali všechna opatření. Touha vyjít ven, dostat se z izolace svých domovů byla opravdu veliká. Za loňské léto jsme měli rekordní návštěvnost za posledních pět let.

Co se tedy letos změnilo?
Nálada ve společnosti se výrazně změnila. Lidé už nebyli ochotní respektovat nařízení. Možná protože občas vycházela trochu chaoticky. A i pro naše kastelány bylo obtížné zajistit, aby návštěvníci vše dodržovali.

Takže lidem se už nelíbilo, že musí mít roušky, respirátory?
Někdy jejich reakce byly poměrně hrubé. Doteď mám na stole řadu neoprávněných stížností s nevybíravým slovníkem. Nespokojenost respektovat pravidla byla větší a také proto přicházelo méně návštěvníků.

Nyní se mluví o nástupu čtvrté vlny. Pokud by se celá kultura opět zavřela, zvládli byste to?
Byla by to pro nás velká rána. Nicméně si myslím, že stát by nás nenechal padnout, přeci jen spravujeme jeho majetek, takže nemám obavu, že by to Národní památkový ústav neustál. Spíše mám strach o soukromé vlastníky kulturních památek, pro ně jsou výnosy klíčové a jiné zdroje zpravidla nemají.

S ohledem na koronavirus jste zavedli novinky, například virtuální prohlídky nebo podcast. Když zůstane u virtuálních prohlídek, je to něco, co zachováte?
Určitě to není naše priorita a cíl. Princip prezentace Národního památkového ústavu je postaven na autentické prohlídce. Ale určitě s virtuálními prohlídkami pracujeme a budeme pracovat. Bereme to ale spíš jako upoutávku na to, co může návštěvník prožít ve skutečném prostředí hradu nebo zámku. Autentický zážitek je zkrátka nepřekonatelný.

A co podcast?
Snažíme se v něm představit zaměstnance Národního památkového ústavu, aby naše instituce nebyla tolik anonymní. Hodně se například zaměřujeme na představování odborníků památkové péče – archeologů, specialistů na historickou zeleň, garantů památek i kastelánů, kteří vypráví o tom, jak se ke své práci dostali, co pro ně znamená. Kasteláni zároveň povídají o hradě či zámku, který spravují. Myslím, že práce s podcastem se nám daří a určitě v ní budeme pokračovat.

Recept na overturismus

Národní parky často řeší problémy s výtržníky, kteří ničí přírodu a chodí tam, kam nemají. Jací jsou Češi turisté na hradech a zámcích?
Češi mají velmi rádi památky a chodí na ně rádi. Samozřejmě se vždycky najdou tací, kteří nechtějí respektovat pravidla a ničí věci, ale nemyslím si, že se to děje ve velkém.

Kdybychom na overturismus znali recept, máme vyhráno. Osobně si myslím, že pokud množství turistů překročí hranici úměrnosti, jediným řešením je regulace poplatky nebo vstupným na památky.

Co by měl každý Čech alespoň jednou za život vidět, navštívit?
Každý to má asi jinak, je to hodně individuální, přesto se domnívám, že naší ikonickou národní památkou v tom pravém smyslu slova je hrad Karlštejn. Proto by měl každý Čech, který se zajímá o naši historii a dějiny české státnosti, tuto památku navštívit a připomenout si místo spojené s nejvýznamnějším vladařem Karlem IV.

Karlštejn není na seznamu UNESCO, nemrzí vás to?
Pro nás je Karlštejn součástí naší národní identity a hrdosti. Na seznam Světového dědictví se ale zapisují památky, které nesou mimořádnou hodnotu a jsou celosvětově výjimečné. Karlštejn je hodně významný pro nás, pro středoevropský prostor, ale už tak nerezonuje ve světovém kontextu.

Inspirativní ženy - rozhovory

Koenigsmark: Nejsem typ na pískoviště, ale chci na Hrad

Boudová: Budoucností je sdílení a opravování věcí

Machková: Kandidovat jsem nechtěla. Že jsem žena, je pro VŠE výhoda

Kadlecová: Vlků se nebojím, strach mám z nekompetentních lidí se zbraní

Kutnarová: Mrzí mě veřejné narážky, že ženy naplňuje jen vaření a uklízení

Havránková: Mezinárodní stopu má dnes téměř každý případ

Gomba: Pomáhat dětem téměř vylučuje mít vlastní. Je to paradox

Chatardová: Slýchám, že jsme malý stát a ničeho nedosáhneme

Jiřičná: Nechápu, jak se někomu může líbit socialistická architektura

Brixi: Do rovnoprávnosti je potřeba zapojit i muže

Kolínská: Je potřeba, aby se emancipovali i muži a přijali otcovskou roli

Hrdličková: Byla jsem zjevením, justice je stále „pánský klub“

Vondrová: Představa, že špičkový odborník z praxe půjde učit, je mylná

Nerudová: Stereotypy nejde bořit silou, snažím se být ženám inspirací

Havlíčková: Děti jsou můj největší životní projekt

Cenigová: Tři dny se učila zavazovat tkaničky. Teď má úspěšný podnik

Kijonková: Vždy se můžeme odrazit ode dna, je to pouze na nás

Bradáčová: Práce není jediné životní štěstí. Dejme ženám příležitost

Dokážete si představit nějakou českou památku, která by se mohla zařadit na seznam UNESCO?
Osobně mě mrzí, že Česká republika nemá na Seznam světového dědictví zapsanou žádnou technickou nebo industriální památku. Myslím teď především na unikátní rybniční soustavu v jižních Čechách nebo industriální dědictví Ostravy. Průmysl byl vždy silnou součástí našich zemí, které patřily v minulosti k evropským průmyslovým velmocím. V současné době se nic z toho bohužel nepromítá do světového dědictví. Je velká škoda, že se nepodařilo přesvědčit vlastníky, že to bude k jejich prospěchu. Nemá ale smysl prosazovat zápis na Seznam světového dědictví proti vůli vlastníka a uživatele. Následná péče by pak byla hodně problematická a vedlo by to jen ke střetům zájmů.

Stále důležitější je bezbariérový přístup do budov. Řešíte na památkách i toto?
Snažíme se památky zpřístupnit tam, kde to jde. Musíte mít ale na paměti, že hrady byly budovány jako nedobytné, takže stěží je můžeme zpřístupňovat všem tělesně postiženým. V tomto ohledu nicméně spolupracujeme velmi úzce s Národní radou zdravotně postižených a hledáme formy jejich zprostředkování i lidem s různým handicapem. Například sluchově postiženým zpřístupňujeme naše památky prostřednictvím tabletů s prohlídkou nahranou ve znakové řeči nebo nevidomým pomocí haptických modelů. Takže ano, posouváme i v této oblasti. , ale zatím jen velmi pomalu. Na tomto poli nás čeká ještě obrovský kus práce.

Co NPÚ a klima? Jak řešíte toto s ohledem na památky a třeba zámecké parky?
Je to pro nás velké téma. Zapojujeme se do mezinárodních projektů a iniciativ, které se týkají klimatických změn a jejich dopadu na kulturní dědictví. Máme najmenovanou pracovní skupinu pro klimatické změny, která spolupracujeme i s kolegy ze zahraničí. Při vlastní správě našich zámeckých areálů se pak potýkáme s praktickými důsledky extrémního sucha nebo naopak podmáčení terénu – udržet zámecké parky v dobré kondici nás stojí mnoho práce i finančních prostředků. Ani nám se nevyhnula kůrovcová kalamita – například na Kynžvartu jsme museli pokácet stovky stromů, vysázet nové lesní porosty a obnovit zaniklé paseky.

Města přeplněná turisty, hlava na hlavě. To asi není něco, co jako památkáři rádi vidíte. Jak lze řešit problematiku overturismu?
To je těžké. Města na jednu stranu žehrají na to, že obyvatelé v nich ztrácí kontrolu nad městem, které se podvoluje turistům. Na druhou stranu, když turisté nejsou, tak mají problém podnikatelé v cestovním ruchu, kteří z nich profitují. Vyváženost se v tomto směru hledá velmi složitě. Kdybychom na overturismus znali recept, máme vyhráno. Osobně si myslím, že pokud množství turistů překročí hranici úměrnosti, jediným řešením je regulace poplatky nebo vstupným na památky.

Myslíte například zvýšením vstupného, nebo nějakými turistickými poplatky ve městech?
Ano, zde jsou stále rezervy. Vstupy na památky v České republice jsou hluboko pod evropským průměrem. Dneska se pohybuje průměrné vstupné na památky v zahraničí více než 12 eur, my máme průměrnou výši vstupného na naše objekty 130 korun, to je o polovinu méně.

Co brání tomu jej zvýšit?
Návyk společnosti. Jakékoliv zvýšení vstupného je vždy přijímáno s velkou kritikou. A pokud u toho není politická podpora, tak je to nerealizovatelné. Nicméně nabízet kulturu zadarmo, není řešení, jelikož většina lidí to neocení. Vstupné odráží hodnotu, kterou prezentujeme, když člověk za něco zaplatí, tak si toho víc váží, uvědomuje si tu hodnotu.

Dříve nebo později to navýšení ale bude muset přijít.
Ano, já si myslím, že ano.

Léto na českých zámcích

Kolik památek jste za život navštívila?
Vezmu-li v úvahu to, že mí rodiče s námi jezdili po tehdejším Československu se škodovkou a dovolené jsme měli vyplněné především návštěvami českých památek, a nyní není měsíc, kdy bych nějakou památku nenavštívila, tak už toho bylo opravdu hodně. Ale číslo vám neřeknu, nikdy jsem to nepočítala. Hrady a zámky, které spravuje Národní památkový ústav, znám všechny a když mi to čas dovolí, snažím se podívat i na jiné. Na druhou stranu, nyní když mám dovolenou, jsem spíše na chalupě a věnuji se zahradničení nebo kolu.

Co se týče dovolených v Česku, nebojíte se, že tento trend do budoucna opadne? Mé dětství bylo o českých památkách, nyní se mi naopak zdá, že mladší generace preferují spíše zahraničí.
Každý si tu cestu k českým památkám najde. Možná právě proto, že nyní jezdí do zahraničí, tak jednou zjistí, že doma máme stejné, ne-li hezčí skvosty.

Máte nejoblíbenější památku?
Na tuto často pokládanou otázku strašně nerada odpovídám. Nikdy nechci říct jedinou památku, protože to nikdy není jen o jedné památce – těch srdečních záležitostí je u mne více. Navíc by mi naši kasteláni neodpustili, že jsem neřekla zrovna tu jejich (smích).

Nechtěla jste být někdy kastelánkou?
Upřímně, o tom jsem nikdy neuvažovala, vím, že je to zajímavá, ale hodně náročná a zodpovědná práce, která rozhodně není jen o osmi hodinové pracovní době. A ještě vám do toho mluví spousta cizích lidí. Nemůžete se rozhodovat úplně svobodně. Obdivuji kastelány, že to zvládají. Já jsem ovšem srdcem víc památkář, než správce památek.

Na začátku jsme se bavili o brutalismu, architektuře 20. století. Dokážete si představit, že stavby, které nyní vznikají, budou také jednou pod památkovou ochranou?
Představit si to umím, ale to ukáže až čas, které z nich jsou nadčasové a mají na to být památkou. Ale teď vám nedokážu říct: ano, pravě tato realizace bude předmětem ochrany’. Je však důležité, aby památková péče vnímala současnou architekturu a dokázala připustit koexistenci historické a současné architektury, která může být jejím budoucím potenciálním zájmem. V určitých případech bychom neměli bránit intervenci současné tvorby do historického prostředí. Současná architektura s tou historickou musí umět komunikovat. Nesmí se ale zapomínat na kontext, ten musí být prioritou.

Spojení moderní a historické architektury, jak to myslíte? Asi si to nemám představovat tak, že by na Starém městě vyrostl mrakodrap?
To rozhodně ne. Staré město nebo Malá Strana jsou natolik autentické, že jen stěží absorbují současnou tvorbu. Mohu ale třeba vzpomenout hodně diskutovaný Karlín a dostavbu Invalidovny, která má své zastánce i odpůrce. U ní památková péče šla cestou soudobé architektury. Důvodem je fakt, že zástavba Karlína je rozkročena od historismů 19. století až po současnou architekturu. Je tu starý a nový Karlín a na pomezí těchto dvou částí stojí nedostavěná barokní Invalidovna, k jejímž štítovým stěnám jsou navrženy moderní přístavby, které historickou budovu nepřevyšují, přináší novou funkci a přispějí k jejímu oživení. Jsem zastáncem řešení dostavby v moderní formě, umím ale pochopit i to, že se to mnohým nelíbí.

Máte nějaký záložní plán, co bude po Národním památkovém ústavu?
Ač už nejsem nejmladší, zatím o tom nepřemýšlím. Mohu skončit, mohu pokračovat dál – síly i elán mi zatím neschází. Pokud přijde čas na změnu, budu se tím zabývat.

Inspirativní ženy

Seriál iDNES.cz

Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou.


Chodila jsem brečet na záchod, vzpomíná na své začátky advokátka Hrdá

Lucie Hrdá

Seriál V poslední době se nemluví o sexuálním násilí, aniž by nezazněl její komentář. Advokátka Lucie Hrdá...

Vztahové schopnosti v populaci klesají, „ne“ je vidět, říká Čírtková

Policejní psycholožka Ludmila Čírtková (20. 3. 2019)

Seriál Ludmila Čírtková pomáhá jako forenzní psycholožka objasňovat závažnou trestnou činnost. Kromě toho...

Pořízková: Práce soudce je velmi osamělé povolání s velkou odpovědností

Barbara Pořízková

Za svůj život pracovala pro stát i pro soukromou společnost. Nyní je Barbara Pořízková...

Pomáhat dětem téměř vylučuje mít vlastní. Je to paradox, říká Gomba

Pavla Gomba, výkonná ředitelka UNICEF v České republice.

Seriál V čele české pobočky UNICEF stojí již před dvacet let. Za ta léta navštívila několik zemí, ráda se...

Představa, že špičkový odborník z praxe půjde učit, je mylná, říká profesorka

Profesorka Naďa Vondrová matematička z PedF UK (2021)

Seriál Vedoucí katedry matematiky a didaktiky matematiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a...

Navržená vláda Petra Fialy

Předseda vlády: Petr Fiala, ministr vnitra: Vít Rakušan, ministr pro místní rozvoj a digitalizaci: Ivan Bartoš, ministr zemědělství: Zdeněk Nekula, ministr financí: Zbyněk Stanjura, ministr zdravotnictví: Vlastimil Válek, ministr školství: Petr Gazdík, ministr práce a sociálních věcí: Marian Jurečka, ministryně obrany: Jana Černochová, ministr spravedlnosti: Pavel Blažek, ministr průmyslu a obchodu: Jozef Síkela, ministr dopravy: Martin Kupka, ministr zahraničí: Jan Lipavský, ministryně životního prostředí: Anna Hubáčková, ministr kultury: Martin Baxa, ministr pro evropské záležitosti: Mikuláš Bek, ministr pro legislativu: Michal Šalomoun, ministryně pro vědu a výzkum: Helena Langšádlová.

Za plné nemocnice je odpovědný Plaga, řekl šéf Pedagogické komory Sárközi

  • Nejčtenější

KOMENTÁŘ: Sorry, ten váš diskutér exnul. Sbalte si jeho věci a odneste si je

Premium Ve středu po zasedání krajského krizového štábu Ústeckého kraje zazněla prosba od hejtmana Jana Schillera, aby novináři...

Ze Zemana si utahují dál. I z Schillerové v latexu. Flégr na ptáka odpověděl

Jmenování předsedy ODS Petra Fialy novým premiérem, při kterém byl nakažený prezident Miloš Zeman izolován ve skleněné...

Rodina ho odvrhla, žil po nemocnicích. Teď se opuštěný Štístko dočkal mámy

Premium Chlapeček, ke kterému se nikdo nechtěl znát, stráví letošní Vánoce u pěstounky. Po roce zapomnění, po roce osamělého...

Objevili jsme příčinu tvorby krevních sraženin po AstraZenece, hlásí vědci

Krevní sraženiny, které se u lidí vzácně objevily po očkování vakcínou společnosti AstraZeneca, vyvolaly velké...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Hra na to, že jsou očkovaní bezinfekční, musí skončit, vyzval Hajdúch

Podle lékaře a bývalého národního koordinátora pro testování Mariána Hajdúcha by se už okamžitě mělo vzít zcela vážně...

Blogera připravil lajdáctvím o nohu, další zranil. Za nehodu dostal podmínku

Premium S podmínkou na pět let odešel od soudu čtyřiačtyřicetiletý Moldavan. V červenci 2019 způsobil na obchvatu Chrudimi...

Přes víkend zemřou všichni z JIP. Sestra vypráví o práci v době covidu

Premium Markéta Svobodová, hlavní sestra z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, stojí spolu s dalšími šesti kolegyněmi z...

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

Premium Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

  • Další z rubriky

Sháním nakaženého, který za mě půjde na test. Lidé hledají, jak obejít omezení

Premium Češi vymysleli novou taktiku, jak získat potvrzení o prodělání nemoci, aniž by se nakazili. Redakce iDNES.cz narazila...

Desítky kilometrů dálnic ročně, slíbil u Zemana příští ministr dopravy Kupka

S kandidátem na ministra dopravy Martinem Kupkou z ODS jednal na zámku v Lánech prezident Miloš Zeman. „Klíčové je...

Přibylo 15 a půl tisíce nakažených, v mezitýdenním srovnání je to opět pokles

Sledujeme online V pondělí laboratoře v Česku odhalily 15 541 nakažených koronavirem, asi o dva tisíce méně než minulé pondělí. V...

Z kapky krve odhalí i svalovou atrofii. Novinka pomůže u novorozenců

Testování na potenciální zdravotní problémy u novorozenců se od ledna rozroste o další vzácné nemoci. Rodiče budou moci...

Žilková: Byla jsem těhotná s Menzelem, potrat byl pro mě rozvodem s Bohem

Veronika Žilková překvapila informací o tom, že kdysi čekala dítě s Jiřím Menzelem. O nevěře manžela, vztahu s...

Moje tetování nad rozkrokem vyznívá vulgárně, stěžovala si paní

Nebylo tak úplně promyšleno, kvůli přemíře alkoholu vlastně nebylo ani zamýšleno. Tetování vyznívá explicitně sexuálně,...

Psychopati za volantem: pozor na dodávky, elektromobily a bouráky dvou značek

Beránci ve škodovkách a predátoři v bavorácích? Výběr auta o vás může prozradit víc, než byste možná chtěli. Ať už se...

Divadlo stahuje představení. Autor trvá na černošském herci, Sokol nestačí

Obsazením černošského herce si nově podmiňuje britský autor Martin McDonagh inscenování své hry Ujetá ruka (Behanding...

Staré panelákové jádro nahradila skvělá koupelna a ještě lepší kuchyň

Robert se narodil v Německu, ale už řadu let žije v Brně. Nyní se s manželkou rozhodli, že se přestěhují z centra na...