První otázka se nabízí – v čem spíte doma vy?
V našem ložním prádle a péřových výplních. Než jsem se rozhodla pro konkrétní textilní manufakturu, co teď máme, nechávala jsem si posílat vzorky jednotlivých lůžkovin. Prala jsem je, žehlila, strkala do sušičky, abych vyzkoušela, jestli drží tvar. Zkrátka abych se pod to opravdu mohla podepsat. Takže pořád spíme v těchhle prvotních vzorcích. Jakmile si na to člověk zvykne, tak se mu špatně spí v čemkoli jiném. Když jsme v létě jeli obytným vozem na dovolenou, vzala jsem si peřiny a polštáře s sebou. (smích) Možná už je to trochu úchylka, ale naštěstí jsem zjistila, že nejsem sama.
Prababička vybudovala velice úspěšný obchod s ložním prádlem. Moje babička byla vychovávaná v tom, že podnik jednou převezme. Plánovali expanzi do zahraničí. Ale to už se jim nepodařilo. V roce 1948 o všechno přišli.
Jaký je pro vás největší rozdíl při spaní pod vašimi výrobky versus v tom, co koupíme v řetězcích?
Je to úplně jiný zážitek, jestli se to dá o spánku říct. Úplně jiný pocit. Já se vážně těším do postele. Máme dva typy bavlněné tkaniny, perkál a satén. Úplně nejradši mám bavlněný satén. Je hebounký, není to klouzavé, ale hebké a měkké. Když si do toho vlezu, hladí mě to a objímá. A zároveň lehce chladí, třeba v létě.
Také máme vlastní ručně šité peřiny ze stoprocentního prachového peří. Výrobci dost často uvádí, že jsou jejich výrobky z prachového peří, ale toho prachu, což je ta nejdražší částečka husího pírka, je tam třeba dvacet procent. Zbytek je nižší kategorie. Poctivé peřiny z prachového peří jsou lehké a nadýchané. Když se jimi člověk přikryje, je to nádherný pocit. Zároveň bezvadně odvádějí vlhkost a dobře hřejí, ačkoli jejich gramáž je nižší.
Jak povlečení, tak peří jako přírodní materiál pomáhá termoregulaci těla, která pak funguje, jak má. To se neděje, když spíte v něčem z umělého materiálu nebo když máte výplně peřin z dutého vlákna, protože to jsou látky vyrobené chemickým procesem. Ale také jsem je měla. K těm našim jsem se musela prospat.
Terezie Täubelová
 Podnikatelka a bývalá diplomatka Terezie Täubelová, zakladatelka firmy Marieli. |
Prababiččin příběh
Jak jste se dostala k výrobě peřin? Věděla jste hned od začátku, že je chcete dělat společně s povlečením také?
Ne, k peřinám jsem se dostala okruhem od povlečení. Možná se vám někdy stalo, že jste se probudila nad ránem, kdy je tělesná teplota nejnižší, a výplň byla skopaná dole u nohou. To je něco, co mě šíleně rozčiluje a nesnáším to. Takže jsme do povlečení vymysleli poutka, peřinu si k nim přivážete.
Bouřlivá noc? A peřina stále drží! V tom, jak dobře se nám spí hraje velkou roli nejen matrace, postel nebo třeba partner, ale i povlečení. A právě proto jsme se postarali na peřinách a povlečení MARIELI o to, že vaše zůstanou po celou noc tam, kde mají, a nesesypou se vám díky tkaničkám nikam ke straně. Nemáte zač!
#marieli_cz #osobnizalezitost #spankovywellness #tuscany
Vedete nyní stejný druh podniku jako vaše prababička. Dá se tedy říct, že už jste měla „know-how“, jak výrobky udělat?
Prababičku jsem nezažila, ale celý život jsem vyrůstala s jejím příběhem. Babička zemřela loni v 96 letech, takže jsem měla poměrně dost času se s ní o všem bavit. Často mi vyprávěla, protože to bylo velmi bolestivé místo v naší rodinné historii. Její maminka vybudovala obchod s ložním prádlem a velice se jí dařilo. Moje babička byla vychovávaná v tom, že podnik jednou převezme. Když po válce v roce 1945 znovu otevřeli vysoké školy, můj děda šel studovat zahraniční obchod. Plánovali expanzi do zahraničí. Ale to už se jim nepodařilo a v roce 1948 o všechno přišli.
Takže prababičku jsem sice nezažila, aby mi řekla, že látka je utkaná tak a tak, o textilu jsem o té doby moc nevěděla. Ale stála tam moje potřeba a nějak se to sešlo. V životě často máte nějaký nápad nebo potřebu a postupně se věci spojí, až dojdete k „aha!“ momentu, kdy vše začne dávat smysl.
Kde se vzal monogram? Některé zná každý na světě. Ikonický LV, YSL, DG nebo DKNY. Existují také iniciály, které si okamžitě všichni spojíme s konkrétním člověkem. Třeba B.B., J.F.K. nebo třeba T.G.M. A některé znáte jen vy. I přes to jsou mnohem důležitější... Vyšíváme pro vás na míru!
#marieli_cz #osobnizalezitost #spankovywellness #marielimonogram
Jak náročné bylo tedy hledání toho nejlepšího výrobku?
Když se mi narodil první syn, zjistila jsem, že je velký rozdíl, v čem spím. Někde jsem se mnohem víc potila, někde méně. A jak spánek s malým dítětem nebyl moc možný, začala jsem se o něj zajímat víc a víc. A zjistila jsem, že to, v čem spíme, dělá obrovský rozdíl na výslednou kvalitu.
Snažila jsem se proto najít, co je pro tělo a spánek nejlepší. Nyní se proto soustředíme také na edukaci kolem spánkové hygieny a na prostředí, ve kterém je nejlepší spát.
První inventura v čepici a péřovce
Jaké trendy byly v oblasti povlečení za dob vaší prababičky tehdy?
Třeba damaškové peřiny, bavlna, kanafas. Dělaly se vyšívané monogramy, které se dávaly na prádlo do svatební výbavy. Babička měla také peřinu, na které byla uprostřed vyšívaná „díra“, takže byla vidět výplň, deka, co byla uvnitř. Látka povlečení byla taková silná, hodně pevná bavlna, co dáváte na mandl. To mám pořád doma, ale nepoužívám. Samozřejmě jsem pod tím spávala, jsou v tom takové vzpomínky na dětství. Třeba moje máma dodnes jezdí na mandl a já si vybavuji vůni a tvrdost prádla.
Co dalšího bylo pro vás při spuštění vlastního podniku zásadní?
Chtěla jsem si koupit nějaké pořádné, kvalitní povlečení. Ale na internetu jsem nenašla nic, před sedmi osmi lety online nakupování tak rozšířené nebylo. E-shopy, které jsem našla, mě odrazovaly jak nákupním procesem, tak tím, jak zboží vypadalo, vzory byly pro úplně jinou generaci.
Pak jsem si udělala kolečko po obchodech s designem a zjistila jsem, že prémiové lůžkoviny jsou neuvěřitelně drahé. Do toho jsem zase investovat nechtěla. Říkala jsem si, že je to přece bavlna, tak jak je to možné? Takže jsem to začala studovat to víc a víc, zajímala mě i výrobní cena. Hledala jsem manufaktury všude možně po Evropě, pak jsem hledání rozšířila dál. Za covidu jsem nakonec měla dům plný různých vzorků a ležela jsem v tom tak hluboko, že jsem do vlastního podnikání šla.
Muži také řeší povlečení pro děti do jejich pokojíčků, třeba výšivky jmen holčiček a chlapečků na polštáře. Příjemně mě překvapilo že mají aktivní roli v domácnosti.
E-shop jste spustila v roce 2021, takže to bude akorát rok.
Teď jsem na to vzpomínala. Když přišlo první zboží na sklad, v čepici a péřovce jsem sama dělala inventuru, ačkoli jsem neměla pořádně ponětí, co to je. Po cestě se navíc ztratily tři palety, takže spoustu zboží, a bohužel to byly kompletně polštáře od jedné kolekce… Pak se muselo všechno dohledávat. A neměla jsem e-shop, žádné lidi, nic. Finálně jsem podnik spustila 21. prosince. První balíčky jsem rozvážela sama, aby se vše stihlo do Štědrého dne.
Vaše podnikání tedy jistě poznamenaly události poslední doby?
Vybrali jsme si tu nejhorší možnou dobu pro e-komerci i pro domácí segment. Všichni nakupovali do domácností během covidu, a teď už toho mají plné zuby. Vidět je i energetická krize, válka na Ukrajině… Jak válka začala, všechno se stoplo, nejenom u nás.
S čím jste nejvíc bojovala?
Mám pocit, že pořád s něčím bojuju! Nejtěžší nebyl začátek, protože jsem nevěděla, co mě čeká. Měla jsem sen, krásnou představu, obrovské ambice a strašnou chuť. Ale netušila jsem, co se všechno stane. Ještě vloni v létě jsem myslela, že nepotřebuju marketing, protože kvalitní produkt se prodá sám. Takže jsem měla představu, že bude stačit e-shop s kvalitními lůžkovinami, za kterým nebudu muset vůbec být vidět. A ta představa byla obrovsky naivní.
S tím, jak se firma posouvá, se posouvají i výzvy. A asi to zní jako klišé, ale nejtěžší je ten balanc rodinného a pracovního života.
„Mother’s guilt“ máme všechny
Nerada pokládám otázku, jak zvládáte práci a rodinu, protože mužů se na to nikdo neptá, ale když už jste to sama zmínila…
Znám strašně moc holek, ale ani jediného chlapa, který by měl něco, co se nazývá „mother’s guilt“ (volně přeloženo jako pocity viny, že žena není dobrou matkou, pozn. red.). Všechny kamarádky mají výčitky, jestli se dětem věnují dost, že nedělají tohle, ale ostatní ano… Když se věnují práci, mají výčitky, že se nevěnují dětem. Třeba že nestihnou uvařit teplé jídlo. Pak jsou děti nemocné, tak si vyčítají, že jdou do práce.
Je to každodenní žonglování s rolemi. Když se věnuji rodině, jsem ve stresu, že se nevěnuji firmě. Teď by bylo skvělé být bezdětná a bez závazků, protože bych byla schopná dvacet hodin denně makat a tenhle zápal předávat týmu. Jenže to nemůžu, pokud nechci, aby moje děti vychovával někdo jiný. Pro mě osobně je tenhle vnitřní boj nejtěžší. Ale to řeší úplně všichni.
Nedávno třeba byly dvě děti na školce v přírodě a já jsem potřebovala jít na pracovní akci od šesti. Měli se ve čtyři vracet. Hlídání jsem si mohla zařídit, ale nakonec jsem tam nešla a upřednostnila děti. Měla jsem šílené výčitky, že se vrátily po čtyřech nocích a já bych jim rovnou odešla. Ale chlapy tohle ani nenapadne. Trochu teď přemýšlím, jak moc si to děláme my, ženy, samy a navzájem, srovnáváním a hodnocením.
Máte čas i na sebe?
Je to zápřah. Nutná je naprostá organizace a logistika. Všechno se musí plánovat, včetně třeba jídelníčku. Navíc chodím cvičit, to je ten čas jen pro mě a pro tělo je navíc cvičení klíčové. Když chci stihnout vše, co potřebuju, je plánování nutné, i když mi to není přirozené. Jsem chaot, takže to je bič, bez kterého by to nešlo.
Snažím se také čas trávit přítomně, vědomě, ne koukat na to, co jsem zapomněla na telefonu. Takže se mi večer vždycky vypnou všechna upozornění, abych se mohla věnovat jen dětem.
A vaše zákaznice jsou spíše ženy?
Překvapivě ne. Tenhle předpoklad jsem také měla, ale nepotvrdilo se to. Je to zhruba padesát na padesát. Muži hodně řeší kvalitu spánku, třeba když hodně pracují. Vědí, že se potřebují dobře vyspat. Kvalita spánku má vliv na všechno, od zdraví po výkon v práci a při sportu, nebo třeba na náladu. Zkrátka když se špatně vyspíte, máte špatný celý den. A muži tohle řeší, zpravidla dělají ty největší objednávky.
Děláme třeba monogramy, výšivky. Na dekorativní polštářky píšeme prakticky cokoli, teď třeba dvakrát Skácelovy básně. Asi je populární (smích). Muži také někdy řeší povlečení pro děti do jejich pokojíčků, třeba výšivky jmen holčiček a chlapečků na polštáře. Příjemně mě překvapilo že mají aktivní roli v domácnosti.
Politika mě tehdy ohromně fascinovala, byla to absolutní vášeň. A byla jsem v šoku, že tito lidé řídí zemi. Říkala jsem si, že minimálně stejně špatně bych to také zvládla
Ze Sněmovny do Ameriky
Když se vrátíme k vaší kariéře – vystudovala jste prestižní Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Jak jste se k tomu dostala?
Předtím jsem pracovala pro stranu Zelených, když ještě byli ve Sněmovně. Následně vznikla TOP 09 a Karel Schwarzenberg mi dal úžasnou příležitost a vzal si mě s sebou na ministerstvo zahraničních věcí. Hrozně mě tehdy fascinovalo, že jsem ve Sněmovně na chodbách potkávala lidi, které jsem znala z televize. Slyšela jsem všechny jejich proslovy a viděla, jak často to jsou burani bez vzdělání a zkušenosti z reálného života. Politika mě tehdy ohromně fascinovala, byla to absolutní vášeň. A byla jsem v šoku, že tito lidé řídí zemi. Říkala jsem si, že minimálně stejně špatně bych to také zvládla. (smích)
Uvědomovala jsem si, že formální vzdělání mám, ale je malé. Takže jsem buď mohla zůstat, kde jsem byla, nebo udělat krok vedle, abych měla opravdový „štempl“, že na to mám. Jako pětadvacetiletá holka musíte v tomhle prostředí fungovat na sto procent, abyste tam nebyla pro smích úplně všem. A tehdy jsem měla celé magisterské studium před sebou, takže jsem se přihlásila na tuhle školu. Ve Spojených státech to funguje trochu jinak – neberou tam lidi přímo po bakaláři, ale s pracovními zkušenostmi. Studují tam lidé kolem pětatřiceti, s kariérními zkušenostmi, s dětmi… Říkala jsem si, že když se vrátím do školy, chci vystudovat něco pořádného.
Každý nádherný podzimní den stojí za oslavu, nemyslíte? Tak proč si ji neudělat rovnou v posteli…?
#marieli_cz #osobnizalezitost #spankovywellness
Jak jste to zvládla se školným?
Školné je tam ohromně vysoké, jsou nutné velké finanční prostředky. Já jsem se přihlásila na stipendijní program tehdejší Nadace Zdeňka Bakaly, dnes Bakala Scholars. Byla jsem asi druhý ročník. Měli to tehdy udělané tak, že jste dostala příslib stipendia, a nebylo podmínkou, že už jste někam přijata. To bylo to finální – říkala jsem si: „Aha, tak na to asi fakt mám?“
Jaké bylo studium?
Bylo to jedno z nejdůležitějších období v mém životě. Nejen kvůli škole, ale i životě v New Yorku, na Ivy League. New York je velice kompetitivní a nemilosrdný ve všech směrech. Byla jsem v ročníku s lidmi, kteří měli spoustu věcí za sebou. Jedna kamarádka se věnovala obchodu se zbraněmi v Jižní Americe, další kluci byli ze speciálních jednotek americké armády, byl tam i jeden zpravodajec... A spoustu dalších lidí ze všech koutů světa. A každý jeden člověk měl úplně jiný příběh.
Poté jste se k diplomacii vrátila?
Ne, té jsem se věnovala předtím, než jsem dostudovala. Pak jsem se do toho oboru nikdy nevrátila. Takže jsem to měla trochu obráceně. Když jsem se vrátila do Česka, potkala jsem svého současného partnera a rovnou jsme měli rodinu. K vlastnímu podnikání mě postupem let vedla nejen vlastní potřeba, ale i možnost skloubení pracovního a rodinného života, možnost být v práci mnohem flexibilnější.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy zaujmou. |
