Vitulka, jak se skladatelce a dirigentce často přezdívalo, se narodila 24. ledna 1915 v Brně do hudbou protkané rodiny. Její otec byl významným skladatelem, žákem Leoše Janáčka a provozoval hudební školu, která byla tehdy jedna z nejvyhledávanějších v zemi. O lekce u něj byl takový zájem, že se u něj žáci střídali po dvaceti minutách během celého dne. Matka zase vyučovala zpěv a vystupovala jako koncertní pěvkyně. Hudba byla proto přirozenou součástí života Kaprálové od samého počátku.
Rodiče rychle poznali, že Vitka jejich hudební geny podědila. Hodiny a hodiny cvičení, poslechů cizích hudebních děl a jejich rozbory každý den. Takový byl rozvrh Kaprálové již od útlého dětství. Není proto překvapením, že hudbu začala skládat v pouhých devíti letech.
Narodila se během první světové války a celý její život byl plný významných historických událostí. Kaprálovi vychovávali svou dceru v úctě k národnímu vědomí a k těžce vydobyté svobodě a demokracii, která přišla na podzim roku 1918. Možná i proto jednu ze svých prvotních skladeb věnovala desetiletá Vitka T. G. Masarykovi.
 |
V roce 1930 nastoupila na brněnskou konzervatoř, kde začala současně studovat skladbu u Viléma Petrželky a dirigování u Zdeňka Chalabaly. Studium absolvovala v roce 1935 skladbou Klavírní koncert d moll, kterou na absolventském koncertě také sama dirigovala. Následně nastoupila na pražskou konzervatoř k vlivnému skladateli Vítězslavu Novákovi. Zde se také učila od jednoho z nejvýznamnějších českých dirigentů 20. století Václava Talicha.
Hudební kariéře nepřály snad jen chronické zdravotní problémy, kterými Kaprálová od dětství trpěla a kvůli kterým musela často pobývat na léčení v plicním sanatoriu na Slovensku.
Studium v Praze ukončila Vojenskou symfonietou, kterou v roce 1937 osobně vedla s Českou filharmonií. Jednalo se o významnou kulturně-politickou událost, které se účastnil i prezident Edvard Beneš, kterému byla skladba dedikována. Právě tato symfonieta patří mezi nejoceňovanější kompozice Kaprálové a vyzařuje jejím národním cítěním.
Ve své tvorbě se inspirovala především přírodou, její krásou a tajemnem. Podněty nacházela například v malebné vísce Tři Studně, v samém středu Žďárských vrchů, kam Kaprálovi jezdili na chatu. Kromě krás přírody jí inspirací byla díla významných básníků – Vítězslava Nezvala, Jana Nerudy či Fráni Šrámka.
Od října roku 1937 žila Kaprálová v Paříži, kam získala stipendium na další studium. Na škole Ecole Normale de Musique de Paris se zapsala do třídy dirigenta Charlese Muncha. Navštěvovala také privátní hodiny u Bohuslava Martinů. S ním posléze, byť on byl ženatý a ona zasnoubená s Rudolfem Kopeckým, udržovala milostný poměr.
Svět o mně moc a moc uslyší
Krátce odjela do Velké Británie na festival Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. „Večer jsem zahajovala koncert hned po hymně. Jeden Mister mně povídal, že to moje číslo bylo dosud nejhezčí a že o mně svět moc a moc uslyší, abych si na to jednou vzpomněla,“ psala v roce 1938 rodičům z Londýna.
Poté odjela do Brna, svou poslední návštěvu však po několika měsících ukončila a vrátila se zpět do Paříže. Brzy po svém návratu složila dvě skladby k uctění památky spisovatele Karla Čapka, jehož úmrtí český národ oplakával. Poté, co 15. března 1939 německé armáda vpochodovala do zbytku okleštěného bývalého Československa, nalézala Kaprálová útěchu v hudbě.
Špatný duševní stav skladatelky se promítl například do skladby Concertino pro housle, klarinet a orchestr, do jejíž partitury napsala „Job 30:26“. Odkazovala tím na pasáž z Bible: „Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo, čekal jsem na světlo, a přišla temnota.“ Německá okupace Československa neničila Kaprálovou jen duševně, ale i existenčně. Nemohla zpět domů, nedostávalo se jí finanční pomoci ani stipendií.
Písnička a Špalíček
Vítězslava Kaprálová a Jiří Mucha v roce 1940
Se svým snoubencem Kopeckým se rozešla kvůli odlišnému pohledu na svět, přihlásil se totiž k fašistům. Bohuslav Martinů svou o 25 let mladší studentku miloval, stejně jako ona jeho. Písnička a Špalíček, jak si říkali, spolu ovšem být nemohli. „Od Martinů jsem dostala pusu, tak se ještě dnes oblizuji. Dal mi za to pohlavek,“ popisovala žertovně v dopise. V Paříži se Kaprálová seznámila také se synem malíře Alfonse Muchy Jiřím (Jiří Mucha byl spisovatel, publicista, válečný zpravodaj a překladatel, pozn. red.). O rok později, 23. dubna 1940, si před oltářem slíbili věčnou lásku, která však trvala pouhé dva měsíce.
Naposledy se „tatulenkovi a mamulce“ svým dopisem ozvala 11. května 1940. Plná dojmů je informuje o své svatbě s Jiřím Muchou. Měla světle modrý kostýmek, krajkovou blůzu, klobouk stejně modré barvy s bílými květy a závojem, střevíčky, bílé rukavice a v rukou lilie.
„Prosíme o Vaše požehnání a doufáme oba, můj drahý Jirka i já, že Vám budeme moci oplatit všechny starosti láskou a pohodlím až do příchodu vnoučků, a i potom. Kluk bude Ondřej po Jirkově dědovi a dceruška po tatínkovi Vendulka (Václava). Ještě ovšem počkáme, nejde to tak jedna dvě. To už budeme u Vás, věříme z hloubi duše a těšíme se nesmírně, Vaše Vitulka a Jiří Muchovi,“ napsala. V době, kdy rodičům dopis přišel, již byla Vítězslava hospitalizovaná ve francouzském Montpellieru a do konce života jí zbývaly tři týdny.
O dceřině smrti se jako první dozvěděl otec v srpnu na hudebním festivalu v Luhačovicích. Zprávu o úmrtí Vítězslavy Kaprálové ten den vysílal rozhlas BBC. Jedna z prvních českých dirigentek zemřela v pouhých pětadvaceti letech pravděpodobně na miliární tuberkulózu.
Za svůj krátký život stihla složit více než čtyři desítky mimořádně hodnotných skladeb, přečíst si odpověď rodičů na svůj dopis však už ne.
„Cítil jsem, že se vzdaluje, že se jedno po druhém trhá pouto, které ji vázalo k tomuto světu, a zůstávala už jen láska. Držela mne oběma rukama, ale odcházela. Slyšela hudbu. „To je Julietta...“ Na okně šuměly vlny deště. Začínalo svítat. Její dech se krátil. Pak ustal nadobro. Položil jsem jí ruku na oči a řekl jsem: ‚Sbohem Vitko‘,“ popisoval odchod své femme fatale Jiří Mucha.
Ačkoliv Vítězslava Kaprálová zemřela velmi mladá, její noty však žijí dál, patří k nejhranějším českým skladatelkám, a to zvláště v zahraničí. O skladatelčin odkaz pečuje hudební společnost The Kapralova Society se sídlem v Torontu.
V roce 1946 jí Česká akademie věd udělila členství in memoriam. V roce 1948 bylo toto vyznamenání uděleno pouze deseti ženám ze 648 členů akademie. Pouze jedna z deseti těchto žen byla působila v hudbě. Tou ženou byla Vitka Kaprálová z někdejšího brněnského předměstí.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
Článek vychází ze sbírky Dopisy domů Vítězslavy Kaprálové, z knihy Podivné lásky Jiřího Muchy, diplomové práce Raná tvorba Vítězslavy Kaprálové od Dagmar Janečkové a materiálů publikovaných na webové stránce společnosti The Kapralova Society.
