Studie vydaná v magazínu Journal of Neuroscience stojí na pokusech s makaky, její závěry jsou však podle jednoho z autorů Stuarta Bakera z univerzity v Newcastlu velmi dobře aplikovatelné i pro lidské bytosti, jak připomněl pro server Inverse. To proto, že mozkové systémy makaků a lidí jsou, jde-li o pohyb, podobné.
A nadto Baker poznamenává, že zjištění rozhodně nejsou zajímavá pouze pro amatérské a profesionální sportovce. To, co nám o zákonitostech síly prozrazují, může být užitečné například pro rekonvalescenci pacientů. „Pokud rozumíme nervovým mechanismům síly, můžeme začít uvažovat, jak pomáhat lidem, kteří trpí její ztrátou, například následkem mrtvice,“ soudí Baker.
Nejprve mozek a mícha, až pak svaly
Jeho kolegyně Isabel Gloverová přitom vysvětluje, že první zlepšení síly, které nám cvičení dává, není postaveno na silnějších svalech. Vděčíme za ně posílení nervového systému, díky němuž dokážeme lépe využít potenciál stávajících svalů. Ty začnou sílit až po několika dalších týdnech tréninků.
Škola síly i Škola dechu Jak zesílit, radil na Xman.cz obsáhlý cyklus Škola síly s instruktorem KB5 a StrongFirst Pavlem Mackem. Poté jsme na něj navázali mini-seriálem o cvičení doma a pětidílnou Školou dechu. |
„Síla nespočívá pouze ve svalové hmotě,“ cituje Gloverovou server TechTimes. „Když začnete zvedat závaží, sílíte proto, že se zvyšuje nervový přísun do svalů. Až o několik týdnů nato se začnou zvětšovat samotné svaly.“
„Benefity cvičení v podobě zesílení vidí lidé docela záhy. Dochází k nim však proto, že změny nervového systému umožňují efektivnější aktivaci existujících svalů,“ doplňuje Baker. „Změny ve svalové hmotě však vidět nejsou. Ty si vyžadují delší čas a zdá se, že následují změny v mozku a míše.“
Kouzlo silového tréninku
Ke zjištěním vedl pokus, který nebyl rozhodně snadný a který, je třeba dodat, vzbuzuje protesty ochránců zvířat kvůli etickým ohledům. Vědci pro něj použili dvě samičky makaků, jejichž úkolem bylo ve stísněné kleci a pod dohledem elektrod, s odstraněnými částmi lebek a s pomocí elektrické stimulace mozků, zvedat závaží.
Gloverová přitom připouští, že „udržovat je motivované“ bylo občas výzvou. Vědci totiž potřebovali, aby se opičky, které váží kolem šesti až šesti a půl kilogramu, ve svém vězení propracovaly až na padesát opakovaných zvednutí šesti a půl kilogramu. To je srovnatelný výkon, jako je v lidském podání padesát kliků na jedné ruce, poměřuje Gloverová.
OBRAZEM: Velká činka a ženské půvaby. Kalendář vzdává hold krásné síle „Potíme se při mrtvém tahu s činkou i u swingů s kettlebells, občas u toho sprostě nadáváme,“ přiznává šéfinstruktorka pražského Funkčního tréninku Justyna Macková. Jenže dodává: „Pořád jsme však ženy a o víkendu pak na sebe natáhneme šatičky a vyrazíme s holkami na drink nebo zatancovat si.“ |
Vědci přitom sledovali změny v mozcích i svalech opiček. Zajímal je kortikospinální trakt, který vede informace spojené s pohybem z mozečku do míchy, což pomáhá lidem i zvířatům pohybovat údy a trupem, například při chůzi. Předmětem zkoumání však byl i retikulospinální trakt, vývojově starší cesta, která je považovaná za méně dominantní a která ovlivňuje svalový tonus a držení těla.
Tým experimentátorů přitom zjistil, že zatímco se během opičího tréninku nijak neměnila kondice kortikospinálního traktu, retikulospinální trakt prokázal výrazné transformace. „Evolučně starší cesta se zdá být řídicí silou síly,“ shrnuje Gloverová. Po třech měsících trénování osvědčil retikulospinální trakt vyšší reakce v částech míchy napojených na trénovanou ruku opice.
Právě to umožňuje silnější aktivaci svalů a právě to je velmi brzkým efektem posilování. K růstu svalů dochází až později.
Baker přitom podotýká, že retikulospinální trakt hraje velkou roli i při rehabilitaci po mrtvici. To, co pomáhá mladému vzpěrači, by tak mohli využít i pacienti. I v boji s následky mrtvice by mohlo pomáhat zvedání činek nebo cvičení s váhou vlastního těla.
Po tréninku opice zabít
Od působivé studie však nelze oddělit spor o její etickou stránku. Experimentu etické ohledy upírá například organizace PETA. Popisuje, že fyzická námaha i věznění v malých klecích, ke měly přikurtované hlavy, aby jimi nemohly hýbat, bylo pro malé makaky nepřirozené.
Upozorňuje, že kvůli implementaci šesti elektrod do mozků jim vědci odřízli části lebek. Vypočítává, kolika dalšími elektrodami vědci prošpikovali svaly svých pokusných objektů. Připomíná, že vědci s pomocí elektřiny manipulovali s mozky opic, vysílali signály, které měly stimulovat pocity podobné potěšení nebo rozkoši. To aby je motivovali k namáhavé a nepřirozené činnosti. A doplňuje, že poté, co opičky vědcům posloužily, je experimentátoři nechali zabít kvůli pitvě.
