Jsou špatný dny, kdy ani vstávat nechci a kdy je lepší zůstat spát, broukávám si teď v zimě občas s Oldou Říhou ze skupiny Katapult jeden z jejich dávných hitů. Ta píseň je temná a depresivní stejně jako lednové dny, které pomalu a teskně protékají kolem mne.
Nad městem visí olověná clona inverzních mraků a duši naplňuje tesknota. Člověku se nic nechce, nic ho nebaví a netěší. Ani věci, které ho od jara do podzimu naplňují nadšením a optimismem. Výlet, hospoda, sex, dobrá knížka – nic z toho najednou nefunguje. Navíc si připadám zbytečný a prázdný jako vybitá baterie. Musel bych se zvednout z postele, dopotácet se ke knihovně a knížku z ní vytáhnout. A na to nemám energii. V nejtemnějších chvílích mne občas napadne vytočit číslo linky důvěry a hledat pomoc u odborníků na porouchanou lidskou duši. V posteli za černým oknem se ale převalím na druhý bok a nápad zamítnu.
Zimní pokles pracovního výkonu a únava jsou zcela přirozenou reakcí na krátký den. Pralidé od října do dubna seděli v jeskyni u ohně, pospávali a povídali si.
