Na pošmourné týdny a měsíce se zamračeným nebem většina z nás není stavěna. Nejradši bychom celou zimu prospali, jenže to není možné. Zoufale nám chybí slunce. Jak překonat sezonní afektivní poruchu, radí magazín Víkend DNES.
Jsou špatný dny, kdy ani vstávat nechci a kdy je lepší zůstat spát, broukávám si teď v zimě občas s Oldou Říhou ze skupiny Katapult jeden z jejich dávných hitů. Ta píseň je temná a depresivní stejně jako lednové dny, které pomalu a teskně protékají kolem mne.
Nad městem visí olověná clona inverzních mraků a duši naplňuje tesknota. Člověku se nic nechce, nic ho nebaví a netěší. Ani věci, které ho od jara do podzimu naplňují nadšením a optimismem. Výlet, hospoda, sex, dobrá knížka – nic z toho najednou nefunguje. Navíc si připadám zbytečný a prázdný jako vybitá baterie. Musel bych se zvednout z postele, dopotácet se ke knihovně a knížku z ní vytáhnout. A na to nemám energii. V nejtemnějších chvílích mne občas napadne vytočit číslo linky důvěry a hledat pomoc u odborníků na porouchanou lidskou duši. V posteli za černým oknem se ale převalím na druhý bok a nápad zamítnu.
Zimní pokles pracovního výkonu a únava jsou zcela přirozenou reakcí na krátký den. Pralidé od října do dubna seděli v jeskyni u ohně, pospávali a povídali si.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
